Není diplom jako diplom
Dušan Polanský
Přiznám se, že dost nerad fotím, ale umění klasické černobílé fotografie mám rád. Proč tomu tak je, zcela přesně nevím. Bude v tom jistě souhra více faktorů. Určitě i proto, že nechci ve fotografii vidět jenom pouhe věrné zachycení reality, jak tomu nejednou bývá na běžných barevných fotografiích. Ti, co mě znají blíže, říkají, že hlavní důvod je můj konzervatismus a neochota akceptovat pokrok. Kus pravdy na tom asi bude, jelikož mám rád pouze černobílé fotografie pořízené analogem. Černobílé fotografie pořízené digitálem raději ne, o těch vytvořených z původních barevných digitálních obrázků pomocí různých grafických editorů se ani nebavím. Určitou roli hraje i můj naturel, jsem člověk spíš skeptický. A barevné fotografie, pokud nezachycují nějaké morbidnosti, jsou spíš vyjádřením optimitického pohledu na svět. A ještě taková moje marnivost, fotografii si vychutnám teprve tehdy, až ji držím v ruce a navíc když je velikého formátu.
Pokud je někde zajímavá výstava klasické černobíle fotografie, tak si ji obvykle nenechám ujít, pokud fotografie barevné, to už musí být, abych ji navštívil; jestli se ale nepletu, tak jsem zatím takovou, vyloženě fotografickou, v životě nenavštívil. Proto asi není náhoda, že jsem si kdysi, opravdu nevím kdy, a kdesi, opravdu nevím kde, všimnul černobílých ženských aktů fotografa Petra Žižáka pořízených z klasického svitkového filmu s obrazovým formátem 6 × 6 cm. A protože se mi zalíbily na první omrk, tak jsem si jich několik koupil. No a od té doby je kupuji, přesněji sbírám, dodnes. Důvod je stále tentýž, líbí se mi a cena je rozumná. Kupuji si i jeho roční kalendáře, cena je sice vyšší než u kalendáře koupeného v papírnictví, ale nemám rád umělecká díla, které jsou k mání ve velikých sériových nákladech. I teď v práci za mými zády na stěně visí jeho kalendář na rok 2014. Jelikož je měsíc březen, tak si moji pleš prohlíží mladá žena držící v levé ruce housle, v pravé smyčec a přitom stojí na mostě, přesně jak ji vidíte na obrázku, který je ovšem naskenován z novin; za chvíli důvod vysvětlím. Asi uznáte, že je hezká a zajímavá, jako všechny modelky, které Petr Žižák fotí. Hezké jsou bez ohledu na to, zda mají dokonalý nebo méně dokonalý obličej, vlasy nakrátko nebo na dlouho, malá nebo velká ňadra, klín takový nebo onaký (tedy až na tu nešťastnou módu zcela barbarsky vyholených klínů, ale to dějiny jistě napraví), postavu štíhlou či kapánek plnoštíhlejší, nohy rovné nebo jemně do O, půlku zadečku málem do ruky nebo málem na dvě ruce, tělo málem bez chloupku nebo s nimi, zda je jim málo či více let. Zajímavé jsou i proto, že Petr Žižák dobře zná a umí řemeslo klasické černobílé fotografie, ví, jak nechat té či oné ženské kráse na černobíle fotografii vyniknout a ví, že nejen v životě, ale i na černobílé fotografii mají ženy různé barvy a odstíny.
Petr Žižák mi dokonce udělil něco jako diplom, on by řekl, že malé věnování, můžete jej vidět na obrázku. Je trochu atypický, není napsán na křídovém či ručním papíru, ale na obyčejném novinovém, přesněji na stránce novin Lounsko a Žatecko, číslo 38, ročník II., z 19. 9. 2013. Navíc na titulní stránce tohoto čísla je další jeho fotografie s modelkami Vicky a Terezou jak si prohlíží kapra, pochopitelně jsou přitom jenom tak bez, jak je Náš Hospodin nechal dozrát do krásy. Jinak pod zmíněnou fotkou chválí porotci soutěže Akty X našeho fotografa opravdu hodně.
Naposledy jsem diplom obdržel na podzim v roce 1989, kdy jsem končil ve funkci náčelníka vojenského výpočetního střediska. Přiznám se, že jsem čekal i nějakou tu korunu či alespoň nějaké ty hodinky s vyrytým věnováním nějakého generála, jelikož jsem pěti letům výkonu zmíněné funkce obětoval toho více než hodně. Ale nestalo se, takže po krátké úvaze milý diplom skončil roztrhaný v odpadkovém koši u východu z budovy Ministerstva obrany v Praze v Dejvicích, ale tubus jsem si ponechal, mohl se na něco hodit, např. na hezký veliký akt.
Ale od diplomu, který skončil v dejvickém koši na odpadky, k tomu od Petra Žižáka. Je na něm stříbrnou barvou napsán volnou rukou věnovací text: P. Polanskému za projevenou dlouhodobou přízeň s úctou věnuje Petr Žižák. Pochopitelně to trochu přepálil. Až tak silně jej nákupy černobílých aktů nepodporuji, protože dobře vím, že dnes provozní náklady na pořízení velkoformátové fotografie z klasického svitkového filmu jsou nemalé, takže nějaký ten malý zisk nestojí za řeč, koneckonců i tak skončí zase v jeho koníčku, ve fotografování, a pokud jde o moje občasné dílčí postřehy nebo názory k jeho fotografiím, které mi posílá emailem k omrknutí, ty nijak výrazně nemohou ovlivnit kvalitu jeho tvorby, spíš si v lepším případě může říct: Aha, ten důchodce z Brna to vidí zase trochu jinak než já. V každém případě se mi líbí, že modelky nevylepšuje a neretušuje. I já mám na fotografiích ženy rád takové, jaké jsou, bez různých grafických vylepšovaček.
Do budoucna mu přeji hodně zajímavých modelek, hezké jsou totiž málem všechny ženy, a hlavně aby se mu podařilo u každé z nich na klasické černobílé velkoformátové fotografii nechat vyniknout jejich jedinečné kráse v pestrých barvách a odstínech. Sobě pak přeji, abych si jeho fotografickým uměním ještě nějaký ten rok mohl nejen potěšit svůj zrak a duši, ale občas se i mohl ujistit, že nechlípný obdiv ke kráse ženského těla je v životě každého normálního muže něčím naprosto přirozeným.
V Brně 7. března 2014.