Pf 2016
Dušan Polanský
Původně jsem chtěl napsat jiné pf 2016. Měl sem již připravený i hezký obrázek, ale jaksi se mi nedostávalo chuti do psaní. Důvod byl prostý: vyznělo by z mého pohledu a stařeckého věku formálně, nepoctivě, což se mi v dnešní složité době jeví ne zrovna správné, dokonce navíc i trochu zbabělé. Máme tendenci namlouvat si, že je vlastně vše je v pořádku, vždyť na klid a mír jsme si zvykli jako na chemii v potravinách. Ne, není vše v pořádku! I proto jsem se nakonec rozhodl psát o něčem zcela jiném a použít jiné obrázky.
Na co se díváte o kousek níže, z filatelistického pohledu je to turecká celistvost, běžně řečeno pohlednice, odeslaná v roce 1898 z rakouského poštovního úřadu v Jeruzalémě do německého Frankfurtu. Takových úřadů měla rakouská poštovní správa v Levantě (širší oblast kolem Středozemního moře) hodně. Z rubové strany lze poznat, že text je rovněž napsán i turečtinou, v té době totiž byl Jeruzalém součástí Osmanské říše. Tak tomu bylo od roku 1517 až do 10. prosince 1917, kdy připadl Britům, tedy pokud nepočítáme časově krátkou epizodu 1831–1840, kdy patřil Egyptu. Pravý dolní roh lícové strany na nově koupené pohlednici býval prázdný, bylo to místo, kde mohl odesílatel napsat krátkou zprávu pro příjemce. Na zobrazené pohlednici je na tomto místě dodatečně červenou barvou vytištěný text z Knihy žalmů, 122, 2 a 9. Původní německý text zní (pravopis jsem zcela nepatrně upravil podle: Die Bibel, nach der Übersetzung Martin Luthers, 4. Aulage 1990, Evangelische Haupt-Bibelgesel schaft zu Berlin und Altenburg): „Nun stehen unsere Füssen in deinen Toren, Jeruselam. Um des Hauses des HERRN willen, unsere Gottes, wil ich dein Bestes suchen.“ Podle katolického vydání Jeruzalemské Bible, Karmelitánské nakladatelství, 2009, text v češtině zní: „Konečně se zastavují naše nohy v tvých branách, Jeruzaléme! Kvůli domu Jahva, našeho Boha, se modlím ze tvé štěstí!“ Na zmíněné vydání Bible v češtině se budu odvolávat i při dalších citacích.
Proč jsem sáhnul po tak silně nábožensky motivovaném obrázku? Mám rodinu, vnoučata, požehnaně bratranců a sestřenic, ti mají většinou také děti a vnoučata, také mám vzdálenou rodinu, několik známých, které znám osobně nebo jenom od pohledu, např. z vinoték, z fotbalu, z klubu filatelistů, městské hromadné dopravy, práce, bydliště a přál bych jim, aby všichni prožili život alespoň tak bezpečný jako byl a je ten můj. Tím netvrdím, že můj život byl vždy zcela bezpečný, ale bylo to zcela jiné nebezpečí, než které teď hrozí Evropě, nebezpečí islamizace.
Na téma islámských imigrantů agresívně zaplavujících hlavně protestantské země bylo v roce 2015 napsáno a vysloveno více než mnoho slov. Někdy upřímně naivních, někdy primitivně siláckých, někdy zase rétoricky či stylisticky hezkých, ale obsahem zcela prázdných. K tomu můžeme přidat prohlášení řady politiků, kteří většinou nejsou výrazně ideově ani myšlenkově zakotveni, spíš něco plácají podle okamžité situace a osobních zájmů. Někdo se tyhle názory snaží dělit na pravicové a levicové, či na sluníčkářské a drsné, nebo názory tzv. elit a těch co elity proklínají, anebo liberální a těch co neumí docenit význam a obsah slova svoboda. Udělat analýzu všeho tohoto nejen do obsahu, ale i nositelů těchto názorů by jistě bylo zajímavé, ale to raději přenechám placeným politologům bimbajících nožkami u svých notebooků. Mně jde spíš o pohled prostého člověka. Tedy alespoň si namlouvám, že takovým jsem vždy byl a jsem.
Začnu krátkou vzpomínkou. Babička z otcovy strany odešla na věčnost na jaře roku 1963, kdy v srpnu mi mělo být jedenáct. O světě jsem toho moc nevěděl, ale o to pozorněji jsem vnímal řeči starších. Říkal jsem si: „Již něco mají za sebou, takže ví toho o hodně víc než já.“ Vzpomínám si, jak jednou při cestě na večerní mši, stalo se to za letních prázdnin v roce 1962, pronesla babička něco takového: „Dušanko môj, pamätaj si, nestačí se len modliť, niekedy to chce vziať do ruky i meč a urobiť poriadok, inak to na svete už nechodí.“ Přiznám se, že si již vůbec nepamatuji, v jakém kontextu tahle slova pronesla. Později, když už jsem měl něco v životě za sebou, jsem si její výrok přetransformoval do výroku vlastního: „V levé ruce u srdce Bible, v pravé meč.“ Ta Bible je tam veledůležitá a vlastně o ní je i moje pf 2016. Možná teď pochopíte, proč jsem vybral právě zobrazenou pohlednici. Ježíš Kristus drží v levé ruce u srdce Bibli, pravá ruka je zdvižená a vzpřímený ukazováček a prostředník symbolizují nejen pravost a vládu jeho učení, ale i povinnost křesťanů jeho učení bránit a šířit do všech světových stran.
Není žádným tajemstvím, že na dělání pořádku mečem se již v dějinách „odborníků“ našlo více než dost, bohužel přitom často programově a tudíž úmyslně zapomínali na Bibli. I dnes se najdou takoví, co tenhle čistě vojensko-technický přístup k vyřešení agresívní islámské imigrace propagují. Je pravdou, že dnes je pořádek v euroatlantické civilizaci zajištěn především tím, že většina občanů si demokratických svobod váží a uznává nutnost respektování platných zákonů, vyhlášek, směrnic na všech možných úrovních. Jenom mám pocit, že v případě islámských imigrantů politici zapomínají, že bez respektu k zákonům pořádek nenastolí nikdo a nikdy. Představa, že v případě imigrantů bude respekt zajištěn tvrdými sankcemi, je dost problematická. Určitě bez rozhodné vymahatelnosti a přísného sankcionování to nejde, ale neměli bychom zapomínat, že i když oprávněně budeme tnout mečem nebo trestat porušení zákonů, pokud islámští imigranti nebudou ochotni morálně akceptovat naše pravidla života a křesťanství, výsledek jejich integrace, o asimilaci raději nemluvit, bude, mírně řečeno, zcela nejistý.
Obvykle se morálky v evropských poměrech nedostává tam, kde není křesťanské výchovy. Tím nemyslím chození do kostela a modlení se Otčenáše před spánkem, to je zcela sekundární, tím myslím křesťankou výchovu podle zlatého pravidla křesťanství daného nám Ježíš Kristem: „Co chcete, aby lidé dělali vám, to dělejte stejně jim“ ( Lukáš 6,31); „Takto vše, co chcete, aby lidé dělali vám, dělejte vy sami jim: hle to je Zákon i proroci“ (Matouš 7,12); „Nikomu nedělej to, co bys nerad sám postupoval“ (Tobiáš 4,15).
Proč tak hluboce mravní pravidlo Korán nezná? Je to dáno zásadním rozdílem mezi vznikem křesťanství a islámu. Křesťanství vzniklo z potřeby prostých, chudých lidí vyrovnat se s utrpením na vezdejším světě. Uvěřili ve vykupitelskou roli Mesiáše a v to, že pokud má tenhle svět jakž takž spravedlivě fungovat, lidé mají žít podle výše zmíněného pravidla. Téměř 300 let byli křesťané v Římské říši pronásledováni a mučeni. Tohle utrpení skončilo až v roce 313 vydáním tzv. Milánského ediktu, který zajišťoval, že jak křesťané, tak i všichni ostatní obyvatelé tehdejší Římské říše mají právo svobodné volby vyznání. S islámem to bylo přesně opačně, vzniklo z potřeby sjednotit arabské kmeny, tedy od počátku sloužil politicko-mocenským zájmům, neprošlo si na rozdíl od křesťanství nikdy podobným krutým a dlouhým testem opravdovosti. Křesťanství v dlouhé a kruté zkoušce, která následovala po ukřižování Ježíše Nazaretského, obstálo, což osobně považuji za největší zázrak dějin a současně jako jasný důkaz mravní síly křesťanství. Tím nikdo netvrdí, že později, když se příslušnost k této náboženské obci stala výhodnou, se pod praporem křesťanství neprosazovaly, podobně jako pod praporem islámu, politicko-mocenské zájmy a neudály i mnohé tragické, často i krvavé, události. Je ale také pravdou, že nakonec křesťanství dokázalo najít cestu z konání zla a hříchu přijímáním kritiky a vlastní kritickou sebereflexí, což svědčí o jeho mravní i dějinné síle. Mám obavu, že nositelé islámu takové sebereflexe nejsou schopni.
Někdo si teď určitě položí otázku, když máme podle Ježíše Krista bližním pomáhat, tak proč islámským imigrantům nepomáháme. Nakonec, třebaže velice opatrně, alibisticky, se tak u nás vyjadřuje i katolické duchovenstvo. Kdo Nový zákon pozorně četl, dobře ví, že Kristus nikdy nehlásal bezbřehou lásku. V Markovi 11,15-17 stojí: „Jakmile vešel do Chrámu, začal vyhánět prodavače i kupce, kteří tam byli: převrátil stoly směnárníků i stolice prodavačů holubic a nikomu nedovolil, aby přenášel věci pře Chrám. A učil je a říkal jim: Což není psáno: Můj dům bude nazýván domem modlitby pro všechny národy? Ale vy jste z něho udělali doupě lupičů!“ Myslím si, že dnes by stejně vyhnal většinu islamských imigrantů. Není žádným tajemstvím, že neomylně směřují tam, kde evropské státy nabízí slušné sociální výhody. Člověk, kterému opravdu jde o krk, by jistě byl vděčný i za podstatně méně.
Kdo straní islámské imigraci, měl by si položit několik zásadních otázek: Co nám evropanům islám dnes nabízí? Jak přispěl v poslední době k rozvoji vědy, techniky, technologií, kultury, filozofie a dalších přírodních či humanitních věd? V kterém islámském státu funguje ekonomická prosperita nezaložená na příjmech z ropy? V které islámské krajině dobře funguje zdravotnictví bez pomoci lékařů z křesťanských zemí, přístrojů vyrobených v křesťanském světě, léků z křesťanského světa? V kolika islámských státech jsou stabilní politické poměry? Proč emigrují věřící z islámských státu do Evropy, která je podle nich především mravně zkažená? Chtějí si téhle zkaženosti mladí islámští muži užít nebo nás napravovat? V podobných otázkách by se dalo ještě chvíli pokračovat. Vůbec se již nechci ptát na otázky kolem postavení ženy, frustrace mnohých islámských mužů z toho, že se jim nedostává v systému mnohoženství lásky a sexu od životní partnerky. Tím vůbec nechci bagatelizovat kulturní a vědecké přínosy arabského světa v minulosti pro rozvoj i evropské civilizace. Naopak, velice si jich vážím.
Islámské státy prohrávají s křesťanskými státy na celé čáře hlavně v tvořivosti, postavení jednotlivce a zajištění jeho svobod, výkonnosti ekonomiky, kultuře, vědeckých a technických přínosech, sociální a zdravotní péči. Bohužel poražení nechtějí porážku uznat a vyvodit z ní závěry, které by se staly odrazovým můstkem k zajištění větší spokojenosti vlastních občanů. Jasným dokladem nepřiznání porážky jsou především krvavé teroristické činy a Islámský stát. Pokud křesťané a islamisté mají jednoho Boha, o čem jsem hluboce přesvědčen, tak to musí být pořádně ambivalentní osobnost. Na jedné straně by posvěcovala krvavý teror, na straně druhé hlásala lásku k bližnímu. Ale Bůh nemůže být ambivaletní, jelikož pak by bylo dovoleno na světě cokoliv, i zlo v jakékoliv podobě.
Napsal jsem, že jsme křesťané podle Nového zákona. Ovšem tvrdit, že nemáme máslo na hlavě, by bylo farizejstvím a farizeje nemám rád. Místo šíření křesťanství do všech národů, jak nám ukládá Ježíš Kristus, jsme v posledních padesáti, šedesáti letech začali šířit do světa chtivost po moci a západní styl života. Někdy po dobrém, někdy i po zlém, tedy převraty a nasazením ozbrojených sil. Věřilo se a mnozí západní politici tomu stále věří, že nakonec západní hodnoty a životní styl Západu si každého získá. Je pravdou, že šíření „konzumu“ se daří někdy i v nekřesťanských státech, ovšem je zajímavé, že nikdy ne tam, kde je státním náboženstvím islám, třebaže i prostým lidem, jak ukazuje imigranstská vlna, „konzum“ není až tak myšlenkově zcela cizí. Možná to také ukazuje, že islám je dost jiné náboženství než jiná mírumilovná náboženství. V poslení době svoji nemírumilovnost jasně ukázal např. v Kosovu, když po získání Kosova zbořil většinu křesťanských svatostánků za tichého souhlasu Západu. Vždyť co, Srbové jsou pravoslavní podobně jako námi nemilovaní Rusové, tak ať jim mohamedáni dají na frak! Dali, a dokonce pořádně, ale teď začínají dávat státům EU na frak i imigranti z Kosova, které je dnes islámským státem. Otázkou je proč nezůstanou v tomto státě, po kterém tak toužili, a proč si tam nevybudují svoje Německo či Švédsko. Odpovědi bychom se asi z jejich strany nedočkali. Pokud ano, tak spíš ve formě vyhrožování a násilí.
Příští rok bude velice pravděpodobně přijata řada vojensko-technických a organizačních opatření s cílem zajištění větší bezpečnosti křesťanské Evropy. Jednoduše realita politikům jinak konat nedovolí. Většinou nikdy nejde o to, co si myslíme, přejeme, chtěli bychom, vždy je to nakonec jenom o tom, co a jak v souladu s realitou můžeme a musíme konat. Život nelze snít, ten se musí žít. Ovšem představa, že lze atak islamských imigrantů odrazit jenom zmíněnými opatřeními, třebaže jsou nezbytná, je iluzorní. V posledním století expandoval islám na úkor křesťanství. Porovnání počtu věřících za posledních sto let na obou stranách o tom nemilosrdně vypovídá. Euroatlantická civilizace si řekla, že pro její občany je náboženství čistě osobní věcí, a že tím je problém náboženství navždy vyřešen. Jak prosté a jednoduché řešení. O tom, že je to více pohodlné řešení než správné, svědčí především to, že díky tomuto pojetí se islám celosvětově prosazuje více a více. O metodách prosazování vlivu islámu je zbytečné psát, jsou všeobecně známé. Že to má usnadněno, je dáno i tím, že křesťanská civilizace zpohodlněla, slovo boj jí zní cize, děti ve školách vychovávají většinou ženy, facka grázlovi se stala hodná soudního postihu. Prosazujeme umělou feminizaci na vedoucích funkcí, ale už ne např. na technické či výkonné dělnické a řemeslnické funkce v strojírenském, elektrotechnickém průmyslu, stavebnictví, hornictví. Jistě, přeháním. Ale změkčilost ještě žádné civilizaci neprospěla. Nestačí, aby civilzace byla vyspělá kulturně, technicky a legislativně, musí být rovněž připravena k boji a schopna bojovat. Pokud nebude, zákonitě zanikne.
Pokud se již křesťany nechceme cítit tak, jako se jimi cítili křesťané v době pronásledování, a tohle označení chceme používát již jenom v historickém kontextu, nepomůže nám ani náš Vykupitel Ježíš Kristus. Proč by také měl? Vždyť jsme jej neposlechli a přestali jsme křesťanství šířit všem národům proto, že náboženské vyznání je něco, s čím moderní stát nechce mít nic společného, jeho ideálem je sekulární stát, který současně zaručuje svým občanům svobodu vyznání. Se svobodou vyznání problém nemám, ale s tím, že se stydíme jasně říct, že jsme především státem křesťanským problém mám. Snad to nebude jenom můj problém.
Kromě osobní a pracovní spokojenosti vám všem přeji, abyste si v roce 2016 našli chvíli času a zamysleli se nad smyslem a posláním křesťanství v dnešní době. A na úplný konec malé grafické překvapení. Pf 2016 přímo z Jeruzaléma a dokonce na pohlednici staré přes sto let. Pohlednice je nepoužita, rubovou adresní stranu má navyplněnou, ale je jenom na každém z nás, zda tam svoji domovskou adresu doplní.
V Brně v posledních dnech Léta Páně 2015.