Pf 2017

Dušan Polanský

Pf 2016 jsem napsal prý až moc vážně. Zmínil jsem hrozbu ze strany islámu a povinnost křesťanů této hrozbě vzdorovat dvěma způsoby: obranou proti volnému vstupu a pohybu migrantů v evropském prostoru a aktivním šířením křesťanství do celého světa. Pokud jde o obranu, určitá vojensko-technická opatření pod tlakem nebezpečí ataku milionů migrantů v roce 2016 přijata byla, leč pokud jde o šíření učení a myšlenek křesťanství těžko mluvit o nějaké aktivitě, spíš o ustrašené pasivitě. Jako kdybychom se za křesťanství více a více styděli nebo dokonce kvůli klidu a neprovokování islámu, jsme připraveni se ho vzdát a jeho symboly raději nevystavovat. Nakonec proč ne, tzv. ateismus je docela pohodlný.

Politici jdou na to mazaněji. Jednak alibisticky vyčkávají, jednak takticky vydávají zákazy ohledně projevů šíření jakéhokoliv náboženství. Říkají si: Snad tím vezmeme vítr z plachet i islámu! O naivitě až hlouposti tohoto zbabělého přístupu se ani nebudu namáhat psát.

Což je ale ještě horší, politici, ale nejen oni, si nechtějí uvědomit, že svět je zcela jiný, než byl před dvaceti lety. Svět se změnil v důsledku technologického pokroku, je geograficky menší nejen z důvodu dopravního a okamžitého šíření informací různými médii, ale hlavně tím, že tyhle informace jsou lehce dostupné všude na Zemi. Kdysi dávno, bylo to ještě na počátku Internetu, jsem pro již dávno nefungující portál Svět namodro napsal krátkou úvahu o tom, že Internet přes jeho obrovský přínos bude i nebezpečným bumerangem. Tím, že se svět díky propojení informací stane docela malým, i chudí lidé ze všech zaostalých koutů světa budou mít k dispozici zcela čerstvé informace o vyspělém světě, o němž se jim zatím může jenom zdát. Nelze se pak divit, že budou chtít žít tak důstojně jako lidé ve vyspělé křesťanské civilizaci a užívat si civilizačního pokroku této civilizace. Na tom lidsky jistě není nic zlého, problém je, že to je B problému, A se musí odpracovat. Na to ale většina z nich moc slyšet nebude chtít. Ovšem i to není celá pravda.

Snad i největší naivka chápe, že nelze reálně a dlouhodobě udržet představu fungování světa, v němž v jakýchsi zlatých klecích žijí občané bohatších států a kolem těchto klecí trpělivě vyčkávají stovky miliony chudých na příležitost, jak se dostat do některé z těchto zlatých klecí; je přitom zcela jedno zda oficiálně nebo neoficiálně. Nakonec nefunkčnost tohoto modelu si již v praxi vyzkoušeli obyvatelé Říše římské před více než tisíci pětisty lety. Tahle kdysi mocná říše byla barbary celá vyplněna a mnohé obyvatelstvo vyvražděno či odvlečeno do otroctví. Krajním projevem naivity by bylo, namlouvat si, že dnes něco takového barbarského není možné. Odpovím krátce a jasně: Je! Stačí si připomenout, co se ještě nedávno dělo v zemích okupovaných nacistickým Německem, v stalinském SSSR nebo v středoafrickém Kongu za panování belgického krále Leopolda II.

Svět musí fungovat jinak již jenom proto, že jej v krátké době čeká obrovský úkol: osídlování okolního vesmíru. K tomu bude potřebý intelektuální, výrobný a výzkumný potenciál nebývalých rozměrů. Tenhle úkol není schopná zrealizovat jenom západní civilizace, je to úkol pro celé lidstvo. Jenomže pokud na matičce Zemi má nejvíce příznivců náboženství, kde ženy mohou chodit na veřejnosti pouze v burce, nikábu, burkini, čádoru či hidžábu, jak chcete řešit a vyřešit tak náročný a obrovský úkol?

Prvním krokem na této složité cestě musí být upevnění křesťanské civilizace. Již dnes je sebevražedným luxusem hraní si Západu na nepřítele pravoslavného Ruska. Rusku to tak trochu i vyhovuje, jelikož ruský člověk rád trpí a docela mu vyhovuje pocit ubližovaného. Nemluvě o tom, že každý z nás ví, že obrovská zeměpisná rozloha Ruska Západ láká již pěkně dlouho. Vysvětlovat proč, je zcela zbytečné. Levné bušení do prsou a nadávání na rusáky nám dnes vůbec nepomůže, protože dalece nebezpečnější nepřítel je dnes zcela jinde. Naopak je potřeba hledat cesty, jak Rusko plně zaintegrovat do společenství křesťanských států. Nebude to jednoduché, ale jedno nám musí být zcela jasné, jakékoliv silové pokusy směrem k Rusku ulehčí cestu islámu k celosvětovému panství. Pokud tohle nepochopíme, bude s námi zle nedobře.

Ovšem jsou tu i jiní nepřátele, kupříkladu módním trendem se stalo strašení globalizací a mávání praporem nacionalismu. Globalizace je zcela přirozený tržní trend, těžko chtít, aby se trh choval netržně. Rovněž je naivní představa, že globalizace vše pohltí, vše znivelizuje, zničí specifičnost. Podívejte se např. na pestrost nabídky vína, dětských kočárků, automobilů, stavebních materiálů, elektroniky, dovolenkových pobytů, literatury. Kdyby nebylo globálního celosvětového aukčního portálu e-bay nikdy bych si za relativně levný peníz nedoplnil některé tituly z matematiky, které jsem vždy chtěl ve své knihovně mít. Sice je pravda, že už si v nich ani nelistuji, natož číst je, ale mám je.

Ne jiné je to s národní hrdostí. Kde kdo jí má plnou hubu, ale skutek utek. Lidé se přesouvají pracovat do států, kde to více sype. Holky se vdávají do západní ciziny, kde mají větší šanci na lépe zajištěný rodinný život. Když to někomu sype až moc, často žije v cizině a raději platí daně např. v Monaku než v Česku. Taková hloupost: vajíčka dovezeme z Polska, na krabici napíšeme CZ, aby se vajíčka tvářila jako že jsou naše, ale když vezme zákazník vajíčko do ruky, zjistí podle označení, že je to polské vajíčko.

Nemluvě o mediálním masírování očividnými nepravdami, strašením, podsouváním negativních informací na úkor těch pozitivních, o tom byse dal napsat nejeden pěkně tlustý román. Holt, bohatí, mocní i politici dobře ví, že mediální ovlivňování nekriticky myslících lidí je relativně jednoduché a velice účinné. Největším společenským zlem se staly strašidelně znějící, ale fakty nepodložené zprávy.

Když se nad zmíněnými, ale i nad dalšími skutečnostmi zamýšlím a chci najít alespoň jakous takous jistotu, o níž se mohu opřít, mohu jí věřit, stále mi to vychází na jedno jediné, na myšlenkový odkaz křesťanství. Člověk by měl žít, pracovat, vychovávat děti jako křesťan a hlavně, co chce, aby lidé dělali jemu, to dělat stejně jim. Nemohu chtít aby někdo jednal se mnou slušně, když s ním jednám nafoukaně a arogantně. Na druhé straně každý z nás se ve svém životě několikrát setkal a nekřesťanským chováním a jednáním lidí z našeho okolí. Vést za každou cenu málem sebevražedné války proti zlu není rozumné, ale aspoň občas se zlu nepostavit, je rovněž nekřesťanské. Několikrát v životě jsem se o to rovněž pokusil, popravdě většinou to dopadlo pro mne víc než bídně, ale občas se i něco málo podařilo. Když se každému z nás podaří alespoň kousek dobré věci navzdory zlu kolem nás, bude z toho nakonec slušná hromada, kterou až tak lehce lidské zlo nezboří.

Začátkem léta jsem byl pozván na skleničku vína jedním majitelem nového pěkného rodinného sídla. Poctivě mi celý dům ukázal, vysvětlil mi, co jak zrealizoval, jak co funguje, kde byly při projektování a výstavbě problémy. Musel jsem uznat, že je to opravdu hezké až luxusní bydlení. V jednom velikém pokoji byl na stěně povězen obrovský krucifix, jak asi víte, krucifix je považován za nejvýraznější symbol křesťanství. Pozorně jsem si ho prohlédl, jelikož umělecky byl docela zajímavý. Na majiteli bylo poznat, že je mým zájmem potěšen. Zda se mi líbí? „Jistě je zajímavý a přesvědčivý, určitě každého zaujme, ale svoji velikostí patří spíš do nějakého kostelíka. Sem by se hodilo něco skromnějšího. A přiznám se, že krucifix bych si doma na zeď nepověsil či někde nepostavil. Tak dokonalý křesťan nejsem, v životě jsem stihnul i nehezké věci.“ Moje odpověď ho asi nepotěšila. Nakonec jsem i litoval, že jsem něco takového řekl, jelikož sehnat kupříkladu hezký originální neokázalý obraz s křesťanským motivem nemusí být až tak jednoduché. Dnešní malíři či výtvarníci příliš nenachází zálibu v křesťanských motivech a sehnat takový obraz od staršího malíře může být časově dost náročné. Nemluvě o tom, že když je obraz pěkný, nikdo se jej nehrne prodat. A nakonec ani sám nemám doma nic takového, co jsem majiteli sídla doporučil! Už vůbec nechci mluvit o relaci mezi křesťanskou dokonalostí a právem mít doma vystaven veliký krucifix. Blbče, to se ti zase něco povedlo!

Nedivte se, že po návštěvě jsem měl docela nečisté svědomí. Známe to z osobní zkušenosti všichni: rádců, kritiků a moralistů je v každé době a za každého režimu jako hnoje a hnůj pěkně smrdí, takže jsem trochu smrděl i já. Nic, začnu pozorněji sledovat nabídku na intranetu a v brněnských starožitnostech a galeriích. Nakonec se podařilo. Přes Internet v galerii Dolmen jsem vydražil neokázalý originální obraz pravoslavného kostelíku Svaté Paraskevy z bývalé oblasti tzv. Zakarpatské Ukrajiny. Na obraze je uvedeno místo Šandrovo u Chustu, dnešní název je Oleksandrivka. Signace je Karel Toman 37, tedy rok 1937. Technika je akvarel a tuš na papíře. Karel Toman se narodil v roce 1889 v Prostějově, často se chybně uvádí rok 1888 a místo narození Příbor na Moravě. Rok jeho skonu se mi zatím nepodařilo dohledat. Nakonec i údaj o jeho narození a skonu uvedený na Dolmenu byl zcela chybný, týkal se zcela jiného Karla Tomana. Profesionální chyba jako Brno. Obrazy Karla Tomana, o němž mluvím, se často objevují v aukcích, a ač nejsou vůbec drahé, někdy se ani neprodají. Jenomže já nejsem investiční sběratel, chci jenom to, k čemu mám vztah a co se mi líbí. I když tohle je prý největší projev luxusu, jelikož investované peníze se vám nemusí vrátit. Pro potěšení vašeho oka a duše se můžete na obrázek podívat a posoudit, zda jsem zvolil dobře. Já myslím, že určitě.

Podle údajů z Internetu původní chrám pochází z 15. století (dochovaly se spodní srubové trámy), stavbu na obrázku dokončili v r. 1753. Zachovali se zde nejúplnější nástěnné malby ze všech zakarpatských dřevěných chrámů. Pokrývají stěny i strop stavby a také zde uvidíte starodávný ikonostas, což je dřevěná (někdy bývá i keramická) stěna s průchody pro umístění ikon, která v pravoslavných a řeckokatolických chrámech odděluje oltářní prostor chrámu od prostoru pro laiky.

Na Internetu jsem vyhledal dvě fotografie stejného kostelíka ze současnosti, na zběžný pohled je poznat, že Karel Toman se poměrně vzorně držel předlohy. Nakonec i proto si jeho obrázky zájemci kupují, že na nich umělecky pravdivě zachytil tehdejší stav zobrazované reality.

Do nového roku si většinou navzájem přejeme zdraví, osobní štěstí a pracovní spokojenost, a to je zcela správné, jelikož pro většinu z nás - je přitom jedno, zda jsme tzv. ateisté nebo věřící křesťané - je to v životě to nejdůležitější. Je ale zřejmé, že pro většinu z nás naplnění těchto přání nebude v budoucnu možné bez toho, o čem jsem psal výše, tedy bez existence funkční a úspěšné křesťanské civilizace. Již jenom zcela na okraj, bych si dovolil popřát všem křesťanům, tedy i tzv. ateistům, kteří doma nemají žádný křesťanský symbol, k němuž by měli hezký vztah, aby se jim takový symbol podařilo v příštím roce sehnat, a pokaždé, když se na něj podívají, aby jim nejen připomněl křesťanské základy naší civilizace, ale také je inspiroval k zamyšlení nad hodnotami, které ve svém životě vyznávají.

V Brně Léta Páně 19. prosince 2016.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Střípky