Pf 2019
Dušan Polanský
Tohle Pour féliciter je pro mne trochu výjimečné. Od 1. ledna 2019 již nebudu pracovat coby zaměstnanec za mzdu a stanu se obyčejným důchodcem. Změna to určitě je, třebaže teď ještě nevím, zda převážně k lepšímu nebo k horšímu. Horší je, že člověk si musí zvyknout na nižší životní standard, rodinný příjem prudce poklesne. Lepší je, že můžete za hlavu hodit veškeré starosti spojené s prací a více se věnovat svým zálibám a blízkým, v mém případě hlavně vnoučatům. A asi tím největším plusem bude, že člověk se stane více pánem svého času.
Pokud jde o záliby, těch mám až moc, takže nemusím a nebudu koukat do televize nebo z okna paneláku na protější panelák nebo ujíždějící auta směrem nahoru či dolu po Odbojářské (jsme v Brně v Bystrci). Ti důchodci, co bydlí v rodinném domě, mají zahradu, vinohrad, chalupu či chatu, mají výhodu v tom, že či chtějí nebo nechtějí, minimálně běžné údržbě se nevyhnou. My ostatní si musíme fyzickou námahu nějak zařídit, jelikož bez pohybu a fyzické námahy bychom skončili brzy zle nedobře. Já to mám kupříkladu zařízeno tak, že se starám o zahrádku, která mi nepatří. Jelikož automobilista nejsem, tam i zpět musím urazit celkem 8 km pěšky, takže jakýs takýs pohyb od brzkého jara do pozdního podzimu zajištěn mám.
Tohle vše ale platí pouze za jedné důležité podmínky: fungujícího zdraví. Nikomu ale není nic platné, že mu docela dobře fungovalo až dodnes, což je i můj případ, protože za celou dobu pracovního poměru od roku 1976 jsem úředně nemarodil, když i něco vyskočilo, tak jsem si vzal dovolenou, takže odboráři mě asi teď moc nepochválí, spíš mě budou mít za stávkokaze, ale na straně druhé by mě mohli pochválit, že jsem nevyčerpal ani korunu nemocenské, takže zbylo více korun pro jiné. Marná sláva, čím je člověk ve vyšším věku, tím zničující úder na tělesnou schránku nebo duši či rozum může přijít více neočekávaně než v mladším věku. A lékaři jsou kabrňáci v tom, že vám nedovolí umřít ani za stavu, kdy jste vegetativní troska, dokonce vám ani nepomůže okolkovaná výzva Hospodina k odchodu z vezdejšího světa. O eutanázii raději zde psát nechci, přestože občasné průzkumy docela přesvědčivě mluví, že většina lidí by její smysl akceptovala za přesně a přísně definovaných podmínek.
Ti, co mě trochu znají, možná neopomenou dodat, že budu mít i více času pobýt ve vinotékách. Tak tohle určitě ne, už jenom proto, že ve vinotékách si téměř nikdy nesedám, svoji denní zdravotní dvojdecku si většinou vypiju ve stoje. Pokud si historicky vzpomínám, obvykle vždy, když jsem se posadil, dopadlo to všelijak, tím nemyslím, že jsem to přehnal, ale nějak jsem si nesedl s okolím. Bude to určitě tím, že jsem trochu divný. Bylo by přece logickým nesmyslem tvrdit, že já jsem OK a ostatní jsou mimoni.
Když se podíváte na veškerá novoroční přání, většinou všude vystupují děti, prasátka, krajina zapadlá sněhem, andílci, trpaslíci, stříkají lahve šampusu, jásají hezcí mladí pánové a hezké mladé dámy apod. Po starých, kapánek utahaných a unavených lidech málem ani vidu, ani slechu. Takže se ani moc nedivte, že jsem se dost nahledal, než jsem se stal vlastníkem novoroční pohlednice z první republiky, na které je unavený stařík. Hospodin by to neměl být, jelikož stařík má pleš přesně stejnou jako já, a pokud vím, Hospodin není nikde zobrazen bez vlasů. Vůbec již nemluvit o Synovi člověka, který má tak krásně dlouhé háro, že kde se na něj hrabou hippies. Ale mezi námi, o vlasech to vůbec není, spíš o tom, co je pod nimi a hlavně jaké máme srdíčko.
Ale již nechám klábosení a přejdu k finále. Z toho co jsem napsal, ale i z přední strany pohlednice je jasné, že Pf 2019 si dovolím tentokráte orientovat více na ty dříve narozené, třebaže ani na ty mladší nezapomenu.
Především přeji všem, ale hlavně těm dříve narozeným, aby je v novém roce alespoň jakž takž poslouchalo zdraví. Přeji všem těm, co se již octli nebo se v příštím roce octnou v důchodovém věku, aby cílovou pásku přetrhli v relativně dobré fyzické kondici, a tím si vytvořili předpoklady pro maximálně možné vysání důchodového účtu. Na světě přece nežijeme proto, abychom umřeli krátce předtím nebo krátce poté, co se dohrabeme do důchodu, ačkoliv všichni dobře víme, že nic tak nepotěší ministerstvo financí jako skon brzkého či čerstvého důchodce.
Přeji všem, ale opět hlavně těm dříve narozeným, aby žili v dobré shodě a porozumění se svým okolím, když už ne celým, tak alespoň tím nejbližším. Pokud tomu tak není, aby se alespoň trochu zamysleli, proč tomu tak je. Při tom hloubání doporučuji se alespoň občas vžít i do situace druhé strany, tedy pokud to ještě rozumově zvládnou.
Nepracujícím důchodcům, tedy i sobě, přeji, aby neupadli do stavu přílišného lenošení. Lenošit se sice občas má, nakonec nejsme stroje, ale všichni dobře víme, že pro uchování duševního i tělesného zdraví je nezbytná především fyzická aktivita. Hlava by se měla také namáhat a není zlé zajímat se o dění kolem. Také si nesmíme namlouvat, že tím, že nepracujeme za finanční odměnu, se již nevyplatí nic dělat. Vyplatí, ale to, co děláme, musí mít tentokráte nejen smysl, ale i srdce a cit. Nakonec mnozí státní úředníci za peníze dělají i to, co žádný smysl a logiku nemá a dokonce lidem i škodí. A jak se přitom snaží!
Pracujícím důchodcům přeji, aby si jimi vydělaných peněz neužíval jenom někdo jiný, ale občas i oni. Někdy to opravdu není až tak zlý nápad.
Těm, které si Hospodin kvůli věku či nedobrému zdravotnímu stavu volá k sobě na věčnost, přeji, aby moderní medicína jim v tom nebránila, jelikož vůle a přání Hospodina je více než cokoliv lidsky pozemského.
Abych nezapomněl i na později narozené, těm kromě zdraví přeji, aby v době islámského ataku na Evropu o křesťanských hodnotách jenom nemluvili či psali, ale je naplňovali dle doporučení babičky z otcovy strany: V levé ruce u srdce Bible, v pravé meč.
V každém případě nám všem bez ohledu na věk, pohlaví, náboženství a politickou orienatci přeji, co je napsáno na již zmíněné pohlednici, tedy mnoho zdaru. A jenom doplním, že k tomu zdaru přeji alespoň kousíček štěstíčka.
V Brně Léta Páně 12. prosince 2018.