Pf 2025
Dušan Polanský
Začnu vysvětlením k pohlednici s maďarskou zkratkou BÚÉK. Je to zkratka pro přání do nového roku: "Boldog Új Évet Kívánok", což v překladu do češtiny znamená "Šťastný nový rok přeji".
Přiznám se, že o čem teď budu psát, jsem chtěl psát již před několika lety. Jak to však bývá, časem jsem na svůj záměr zapomněl. Teprve nedávno, při překladu písně francouzské zpěvačky Barbary Pravi (*1993) s názvem Voilà, jsem si řekl, že nastal čas svůj úmysl konečně někam dotáhnout.
A o čem tato sympatická zpěvačka ve své písni zpívá? Především o tomhle: J'veux qu'on m'aime parce que moi, je sais pas bien aimer mes contours, což bychom do češtiny přeložili jako: „Chci, aby mě někdo miloval, protože já sama se neumím milovat taková, jaká jsem.“
Kdybych jí mohl do textu zasáhnout, navrhl bych tuto úpravu: „Nestačí mi, aby mě někdo miloval takovou, jaká jsem. Chci, abych se i já sama dokázala milovat taková, jaká jsem.“ Tato zdánlivě drobná, ale přitom zcela radikální změna by ovšem vyžadovala přepracování celého textu písně, takže bych asi neuspěl. Nevadí, i přesto si budu stát za svým!
Je to zvláštní paradox: každý z nás touží po tom, aby byl milován takový, jaký je. Často si však neuvědomujeme, že to, co sami požadujeme – tedy, aby nás někdo miloval takové, jací jsme – nedokážeme poskytnout ani sobě. Od druhých požadujeme něco, co sami vůči sobě nedokážeme naplnit. Přitom schopnost akceptovat se takoví, jací jsme, a milovat sebe sama je pro naši psychickou pohodu velice důležitá, často dokonce zásadní. Pokud se nedokážeme milovat takoví, jací jsme, máme vůbec právo chtít to od ostatních? Podle mě spíš ne.
Často máme pocit, že toho, co nám chybí, je až příliš mnoho – takže jaképak zamilování se do sebe? Například já bych si mohl říct, byť trochu přehnaně sebemrskačsky: Už přes třicet let bereš léky na tlak, které po takové době dokážou srazit mužskou potenci na nulu. K tomu máš dlouhodobé problémy s prostatou a dokonce ti hrozí už třetí operace. A proč vlastně máš pleš, když tvůj táta i bratři měli doslova hřívy? Proč ti vojenský lékař kdysi řekl, že mezi sedmnáctým a dvacátým rokem u tebe vůbec neproběhlo zmohutnění těla – takže tvoje postava rozhodně není žádný zázrak přírody? O problémech se zuby raději pomlčím, abych zbytečně neděsil. Dvakrát jsi chtěl darovat krev, ale odmítli tě se slovy: „Vážený potenciální dobrovolný dárče, vaše krev není v pořádku. Už to prosím znovu nezkoušejte.“ A aby toho nebylo málo, už na základní škole, v málopočetné jednotřídce, ti učitel během první hodiny hudební výchovy vlepil facku za to, že jsi neměl hudební sluch – což bylo podle něj neodpustitelné, protože každou duši potřeboval do zpěvokolu. Když ses později na ZDŠ přihlásil do kroužku lidových tanců, učitelka tě odmítla se slovy, že jsi naprosté nemehlo a postrádáš elementární pohybovou koordinaci. To sis s hrůzou uvědomil i při pokusech o řízení auta. Vyrůstal jsi v bytě 2 + 1, kde vás žilo šest. O vlastním pokoji sis mohl nechat jenom zdát – stejně jako o malém koutku pro sebe. Podmínky pro učení nebo studium? Naprosto mizerné. A k tomu všemu jsi na rozběh do života dostal jen to, co jsi měl právě na sobě.
Za takových či velice podobných okolností by si člověk mohl lehce zdůvodnit, že zamilovat se do sebe sama moc nepřipadá v úvahu. Vždyť se jenom podívejte: Tamten je zdravý jako řípa, hezky urostlý, bohatý a úspěšný. O dámách ani nemluvě, tam jednoznačně při sebehodnocení dominuje porovnání s fyzickou krásou jiných žen. Když nejsem hezká, nemám hezkou postavu, proč bych se vůbec měla mít ráda?! Myslím si, že to není správný pohled na věc již jenom proto, že každá mince má dvě strany.
V životě každého z nás je to opravdu jako s mincí – má svůj líc i rub. Mně v životě řada věcí vyšla, ale také nevyšla. Poznal jsem ne mnoho, ale dost lidí – ať už přímo, nebo nepřímo. Někteří byli dobří, jiní zlí; někteří velkorysí, jiní chamtiví; někteří egoističtí, jiní upřímně vstřícní; někteří opatrní, jiní otevření; někteří chytří, jiní méně chytří. To všechno významně ovlivnilo, jak jsem si postupně utvářel svůj názor na svět kolem sebe, ale hlavně na sebe. Přestal jsem být vůči sobě málem zcela sebekritický, a začal jsem se o hodně více mít rád. A čím jsem starší a zkušenější už se málem miluji. Nejvíce si však vážím toho, že jsem tady jako živá bytost, že žiji svůj vlastní život se všemi jeho klady i zápory. Naučil jsem se mít rád takový, jaký jsem. Kdyby tomu tak nebylo, jaký bych měl být? Měl bych se stát bytostí podle představ, měřítek a názorů někoho jiného? To už bych ale nebyl já, nýbrž někdo hodně jiný.
V létě, u sklenky vína, si mi starší dáma stěžovala na svůj zpackaný život. Říkala, že si špatně vybrala obor na vysoké škole, že se nešťastně vdala – a to dokonce dvakrát – a že udělala chybu, když se kvůli sestře zřekla poloviny dědictví po rodičích (šlo o dům). Práce ji nikdy nebavila, dělala ji jen kvůli penězům. Pokud jde o rodinu, téměř nevidí svá vnoučata, protože syn žije kdesi v cizině. Měl jsem dokonce pocit, že se nachází ve stavu jakési trvalé sebenenávisti.
Snažil jsem se jí vysvětlit, že život, jaký žila a jaký teď žije, je možná ten nejlepší, jaký mohla se svou povahou, vzhledem, názory a společenským i ekonomickým postavením prožít. Přiznávám, že s tímto názorem jsem vůbec neuspěl. Bránila se tím, že kdyby kdysi udělala to či ono jinak, byla by dnes na tom mnohem lépe. Jenomže znáte to – vysvětlujte něco někomu, kdo je přesvědčený, že by mu „kdyby“ mohlo změnit život k lepšímu, když všichni víme, že „kdyby“ jednoduše není.
Přeji vám nejen v nadcházejícím roce, ale nastálo, abyste kromě života v klidu a pohodě si dokázali trvale vážit sami sebe, neutápěli se zbytečně v různých „kdyby“ a neobdivovali kde koho. Tím samozřejmě nechci říct, že člověk nemá mít vzory, ale pouze takové, kteří opravdu něco dokázali - nejen pro sebe, ale i pro ostatní. Ovšem i při porovnávání s těmito vzory musíte především vy sami zůstat centrálním bodem svého života – nikdo jiný.
V Brně 20. prosince 2024.