Dušan Polanský
Letos mezi vánočními svátky a Novým rokem mám tři dny dovolené. Druhý pracovní den po Vánocích jsem vyrazil na běžný potravinový nákup do marketu Albert, do toho, co stojí u Bystrckého kostela, další je po silnici hned o kousek výš. Bylo čtvrt na deset dopoledne a již jsem stál na zastávce u Dřeváku – hospody na čerstvém vzduchu – a čekal na třicítku trolejbus. No a protože delší dobu nejel, platí totiž prázdninový jízdný řád, tak se nedivte, že jsem dostal chuť na malé pivo na čerstvém vzduchu právě v Dřeváku. A již ho mám na stojáka před sebou a mi chutná. Na čerstvém vzduchu jsem popíjel sám, což mi vůbec nevadilo; rozjímal jsem o mé otevřené operaci prostaty – asi koncem ledna –, kterou mi včera důrazně doporučil lékař. Od poslední kontroly v září se pěkně potvůrka zvětšila. Na operaci přes močovou trubici, říká se jí transuretrální, je již prý proto pozdě. Dopadne vše dobře, nebo umřu? Když umřu, budu někomu chybět? Asi přeháním, jelikož čtvrtina mužů má problémy s prostatou, i když je pravdou, že otevřenou operaci absolvuje pouze malé procento z nich. A jaká je úmrtnost? Brr, to jsou úvahy, už na pivo ani nemám valnou chuť.
To že jsem popíjel pivo venku na čerstvém vzduchu sám, vás nesmí zmást, Dřevák není nikdy prázdný, stálejší klientela bývá v zimě nasáčkovaná v tzv. salónku, ale dejte si tenhle název do pořádných uvozovek. Právě jsem dopíjel, když se dveře salónku otevřely a z nich se vypotácel jeden ze stálých štamgastů. Má lehce přes padesát, profesí je stavební dělník, občas jej vídávám ráno v tramvaji při cestě do práce. Vždy je v pracovním, v špinavých monterkách. Jednou jsem se ho u piva zeptal, proč se v práci nepřevléká, divně se na mě podíval a zeptal se mě: A prosím tě kde? Raději jsem mlčel, přece mu nebudu vykládat pohádku o tom, že mám samostatnou vytápěnou kancelář s umyvadlem a navíc záchod mám přes chodbu. To bych si hrál na kaviárového socialistu. Teď ale v pracovním nebyl, určitě má mezi svátky povinnou dovolenou. Byl dost pod párou, asi někdo z kámošů slavil, něco objednal; na jeho stavu se možná podepsalo i to, že se pořádně nenasnídal. Žije sám v podnájmu. Jednou u stolu nám vyprávěl svůj životní příběh, nic zvláštního, jenom hromada smutností o samotě žití. Ve všední den tvrdě maká, po práci zapadne do Dřeváku, vypije svoji dávku alkoholu, nakoupí něco na večeři a snídani a odveze se MHD do svého podnájmu. Asi ledabylá večeře, kousek televize a tvrdý spánek. Den co den, mimo svátky, soboty a neděle. Je na něm vidět, že je to poctivý pracant, jenom jaksi život nedrží za pačesy, spíš je to opačně. Ale to se stává.
Teď zamířil potácejíce se k zastávce MHD. Lidičky čekající na zastávce vnímal jenom tolik, kolik mu to jeho stav umožňoval. Šel jsem opatrně za ním, jelikož občas se zakymácel i směrem zpět. Dalo se čekat, že tohle jeho krátké putování – tak dvacetpět metrů –, neskončí dobře, asi do někoho nechtěně vrazí. Stalo se. Vrazil do dvou společně zaujatě rozmlouvajících starších dam, které mu jaksi stály v cestě. Zamrmlal něco na způsob omluvy, obě dámy zakroutily znechuceně hlavami, jejich pohled jasně vypovídal o hlubokém opovržení podnapilým mužem. Poté co se od nich odpotácel dál, jedna z nich pronesla: Pobuda jeden, a vůbec ten Dřevák by měli zavřít! Nedalo mi to, asi to znáte, někdy musíte něco říct, kvůli neurčitému pocitu sounaležitosti, lehké sympatie s někým, koho ani pořádně neznáte, ale je vám jaksi blízký. A tak jsem promluvil: Paní, není to pobuda, je to pracant, jenom dnes to kapánek přehnal. Určitě nechtěl do vás vrazit. Dáma, která jej označila za pobudu lehce na mě vyjela: Pane, nezlobte se, ale má si dávat pozor. Já jsem lehce opáčil: On si dává, jen jaksi v rámci svých možností, dnes je trochu unavený. Dáma se podívala na hodinky, jistě chtěla ještě doplnit, že je půl desáté dopoledne a že chlápek je již v lihu. Ale neřekla nic, jelikož právě dojela k zastávce třicítka. Sledoval jsem chlápka, jakmile nastoupil, cestující kolem něho vytvořili symbolický prázdný kruh opovržení. Na další zastávce vystoupil, čekal jsem, že vyrazí do svého podnájmu, kdepak širokým krokem se vydal do marketu Albert, tedy toho druhého, co je o kousek výš než ten první. Zase to od někoho schytá, zase bude pobuda. Přitom ničím takovým není, určitě přispívá k tvorbě HDP více než nějaký zbytečný úředník nebo učitel, který nic nenaučí. Ale ti mají výhodu, chovají se slušně a nechodí do práce v špinavých monterkách. A možná, že mají o kousek více obyčejného lidského štěstí než on, muž z Dřeváku v monterkách.
V Brně 29. prosince 2011.