Dušan Polanský
V úterý mi jeden mladý čtenář sci-fi napsal email, že co blbnu s tím psaním o křesťanství, že stačí, když se podívám na poslední výsledky sčítání lidu a hned pochopím, že je již pozdě. Raději abych napsal pokračování deníku Maureen Doveové, nebo že když už ne její deník, tak alespoň svůj. Že to přece umím.
Nedá mi to, a už jsem na stránkách Českého statistického úřadu. Vyhledám v sčítání lidu tabulku Náboženská víra podle krajů. Žiju v Jihomoravském, tak si pozorně prohlížím přesný součet nepřesných čísel. Tak bez náboženství žije v JmK 333 624 občanů, k církvi římskokatolické, nejpočetnější, se hlásí 198 921 občanů; věřících, ale nehlásí se k žádné církvi, těch je 92 821; 502 603 údaj neuvedlo, a další a další církve, suma sumárum nás žije v JmK 1 169 788. Můj názor je, že pokles počtu věřících oproti poslednímu sčítání lidu je dán společenským úpadkem, lidé příliš nevěří oficiálním institucím, a vůbec právníkům, politikům, manažerům a částečně ani kléru. Nevěří, že poctivou prací si může prostý občan pořídit slušné bydlení, bojí se nemilosrdných vyděračských exekucí atd. No, možná si myslí, že Hospodin to se světskou spravedlností moc vážně nemyslí.
Ale k deníkům trochu obecně. Budou asi dva typy. Jeden, nazval bych jej faktografický, krátce faktický, uvádí výčet toho, co dotyčný přes den dělal, řešil, jaké se mu hlavou honily myšlenky atd. Ten druhý bych nazval postřehový, nezaznamenává běžnosti, ale postřehy pisatele a zajímavé a důležité události z jeho života v ten který den. Je úsměvné, že z hlediska historického jsou více ceněny deníky faktické. Důvod je prostý, postřehy jsou často silně subjektivní, nemluvě o tom, že různé úvahy o životě se v životě lidí po staletí opakují, kdežto fakty jsou fakty. Mým postřehem, přesněji názorem je například to, co jsem uvedl k poklesu počtu věřících, ale to je jen a jen můj názor, pravda může být zcela jiná, dalece složitější, skrytá kdesi pod povrchem mého vnímání reality a myšlení. Pokud jde o faktický deník, u něj je stěžejní systematičnost a pravidelnost, aby se nic důležitého neopomenulo, člověk jaksi rychle zapomíná. Systematičnsot zase přináší nárůst objemu psaní, a tím i nároky na čas autora deníku. Pro ilustraci se pokusím faktografickým deníkovým stylem popsat svůj včerejší den. Den předtím bych již nezvládl, vše si nepamatuji.
Sobota 17. prosince 2011.
Manželka s dcerou Katkou stávají brzo, důvodem je výlet za předvánočním nákupem v Budapešti. Můj spánek je jako obvykle lehký, a tak krátce po jejich odchodu vstávám i já. Po brzké sobotní snídaní začínám péct zbytek vánočního cukroví: ořechová zvířátka a linecká kolečka. Těsto jsem si připravil již včera, takže se s ním krásně pracuje, dokonce se u toho ani nevztekám. Hned z rána jsem si otevřel láhev bílého, Veltlín zelený, ročník 2009. Chlap nemůže péct cukroví nasucho. Krátce po deváté hodině je cukroví upečeno. Za chvíli mě čeká příprava obědu; pozval jsem dceru Veroniku s vnučkou, malou Jindrou, které za týden bude pět měsíců. V pauze před přípravou oběda, si dělám několik poznámek o lidské duši, učeně psýché, do PC. Předtím jsem ještě nakouknul do C. G. Junga a J. M. Bocheňského. Tak pánové, je hezké že jste napsali, že je to složité, ale tím jste mi vůbec nepomohli. K obědu je roštěnka na sušených houbách, příloha rýže a meruňkový kompot. Pro jistotu jsem do šťávy přilil deci bílého, když už je víno po ruce. Patřilo by tam červené, ale to doma nemám. Veronika je s jídlem spokojena. Sní jej hodně, ale nedivím se, kojit Jindru je výkon. Doslova mléko chlastá jako alkoholická násoska. Od radosti přitom kope nohama, rozhazuje rukama. Když už má dost, jen tak pro potěšení se baví tím, že vyvrátí hlavu dozadu a spokojeně se usmívá a čumákuje kolem, občas si jen tak lehce ucucne z prsu, a opět vyvrátí hlavičku. I včera. Po každém vyvrácení hlavičky jí hladím tvářičky a lehce ji líbám na čelíčko, víc nemohu, mám totiž na dolním rtu zimní opar. Naší zábavě dá stop Veronika: Tak, kámoši, dost bylo zábavy! Pak si s Jindrou povídám, má to ráda. Každé dítě miluje rytmus a přirozenost řeči a přítomnost někoho. Když si začne protírat očka, je to neklamný příznak, že jde na ni spaní. Vyrážíme všichni tři s kočárkem po Bystrci. Veronika si potřebuje nakoupit. Ale máme zde malý veliký problém: Jindra spí jenom chvíli, pak na nás mrká modrýma očima, mračí se, čeká, kdy ji vyndáme z fusaku; nemá ráda, když musí málem nehybně ležet oblečená ve fusaku. Začíná plakat a k tomu ryčet. Pláč je projev lítosti, rykot vzdoru malého človíčka vůči světu dospělých a fusaku. Končíme v přízemí marketu OBI. Vyndám ji z fusaku a nosím ji, aby se dívala, to se jí vždy líbí. I teď je v pohodě. Víme dobře, že je to jenom dočasu, a tak zahájíme rychlý přesun na Lesnou. Máme ale smůlu, na tramvajové trati je výluka a do prvního náhradního autobusu se nám nepodaří dostat, jsou v něm již dva jiné kočárky. Jindra je opět nepokojná, navíc začíná mrholit a lehce sněžit. Konečně se nám po dlouhém čekání podaří nastoupit do náhradního autobusu. V Komíně pomáhám dceři s kočárkem do linky č. 84. Ještě naposled mrknu na Jindru; usíná, uf, povedlo se, Veroniku čeká klidná cesta. Bugrišku papa, již se na tebe opět moc těším.
Vracím se do bytu kolem pěti. Snažím se psát o psýché. Ale kdepak, nejde to. Co napíšu, to nakonec i vymažu. Dvě hodiny úsilí se mi zdají zbytečnou ztrátou času, ale vím, že to jinak nepůjde, je to o hledání. Klid, bude se relaxovat. Otvírám sbírku známek NDR, kontroluji, co mi ještě chybí, a že je toho požehnaně. Večer se dívám na dlouhý Costnerův film s pitomým názvem Posel budoucnosti, neboť neokázalejší název Pošťák by mu slušel více. Mám rád tři filmy K. Costnera: Tanec s vlky, Vodní svět a Pošťák. Jsou to krásné příběhy. Škoda že jsem v životě nenašel čas, abych napsal také krásný zajímavý příběh. To mě bude vždy mrzet.
Po jedenácté v noci dorazí z výletu manželka s dcerou. Voním k pravým čabajkám z tržnice v Pešti. Neodolám, nakrájím si několik koleček a zapiju je vínem. Super. A hle, můj kousek višňového štrúdlu. Tebe si ale příteli nechám na zítra po obědě, poslední adventní oběd roku 2011 si tě jistě zaslouží.
Milý mladý čtenáři, vidíš že poctivé psaní faktického deníku je pracné a není příliš tvůrčí. Takže své rozhodnutí napsat Apologetiku křesťanství měnit nebudu, ne kvůli ješitnosti, ale z důvodů, které jste si mohl přečíst na mých stránkách. Mějte se hezky a začněte psát svůj faktický deník. Jste mladý, ještě je čas. V mém případě je již pozdě.
V Brně na čtvrtou adventní neděli 18. prosince léta Páně 2011.