Když je člověku pětašedesát
Dušan Polanský
Neděje se nic zvláštního, pokud ještě pravidelně dýchá, přesunuje se po vlastních nohou a nečůrá do kalhot.
Dýchat dýchám normálně. Kdybych neměl zborcené příčné klenby na obou chodidlech, ještě dnes bych hrál fotbal, s dechem bych asi neměl větší problémy. Chodit chodím, akorát jako na just jsem v týdnu, kdy mi bylo zmíněných pětašedesát, uklouzl na bazénu (do vody beztak většinou nelezu) na toaletách, když jsem jednou rukou hlídal vnoučka Toníka, který chtěl mermocí vidět, jak čůrám do pisoáru. Takže teď dočasně kulhám a mám palec na levé noze celý modrý a jelikož mám blbou srážlivost krve, tak mi občas rána krvácí, ale to proto, že neumím posedět na zadku a belhám se na zahrádku, čtyři kiláky tam a zase to stejné zpět. To pak rána nevydrží a rupne. Čůrat do kalhot sice nečůrám, ale v poslední době se mi stalo třikrát, že moč byla zbarvena krví. Takže mě čeká tento týden vyšetření močového měchýře, což je docela nepříjemné vyšetření. Jinak prostata opět roste, takže pokud ještě nějaký rok dožiju, opakování operace z počátku roku 2012 mě nemine.
Jak jsem onen den slavil? V práci jsem byl od půl sedmé ráno do 20,30 hod. Ne že bych byl fanatik práce, to opravdu ne, třebaže práci jsem se v životě nevyhýbal. Důvod byl prostý. Klopili jsme informační systém na vyšší technologickou verzi, a to vždy zabere čas. To nejde říct: „Padla, zavíráme krám!“, podobně jako chirurg nemůže odejít od operace. Protože mě manželka doma nečekala, byla totiž s dcerou na zájezdě v cizině, v Bystrci jsem sice jako obvykle vystoupil z tramvaje na zastávce U Zoo, ale nepokračoval jsem trolejbusem k našemu paneláku, leč vzal jsem to přes řeku Svratku a skončil v Občerstvení u lávky. Byl letní vlahý teplý večer, ideální na popíjení a povídání, jelikož jsem si ale neměl s kým povídat, zůstalo jenom u popíjení, tentokráte piva. Obvykle vypiju jenom jedno, ale tentokráte to byly dvě. Při občasnem popíjení jsem se díval směrem přes lávku na starou část Bystrce s věží kostele. Paprsky osvětlení z baňatých lamp na lávce dodávaly hladině Svratky nádhernou noční třpytivost. Občas mě pozdravila zacinkáním tramvaj. Nad ničím vážným jsem nerozjímal, důvod byl prostý, byl jsem již docela unavený. Spíš bych bral, kdyby mi někdo něco vykládal a já bych ho jenom na půl ucha poslouchal a občas souhlasně přikývl, nevěda ani čemu přikyvuji. V jedenáct jsem zalezl do postele a usnul natotata.
Vyloženě malá symbolická rodinná oslava se konala až dodatečně. Jako obvykle jsem dostal několik lahví bílého vína. Je to až zvláštní, že všichni, i kolegové v práci, si o mně myslí, že jsem veliký milovník vína, přitom víno piju jenom zdravotně, každý den dvě deci. V létě, pokud je horko, si dám pivo, ale v ten den již víno vypouštím. S tím mým oznámkováním asi nic ani v budoucnu nenadělám, pro své okolí jsem jednoduše veliký milovník vína, ti nejvíce naivní si dokonce myslí, že i znalec. Budiž jejich víra v mé schopnosti pochvalena.
Nejvíce mě potěšily dárky od vnoučat, malé Jindry a Vojtíška. Jindřiška mi namalovala tank, to proto, že kdysi dávno jsem byl vojákem z povolání. Vojtíšek mi zase namaloval starý most přes řeku Svratku, který stal hned vedle již zmíněné lávky přes Svratku, dodnes jsou v řece po něm vidět staré dřevěné piloty. Proč zrovna starý most? Vojtíšek si dobře pamatuje, že pokaždé když spolu kráčíme přes lávku a díváme se na z vody trčící piloty po starém mostě, pronesu: “Vojtíšku, stále mi chybí pohlednice Bystrce se starým mostem.“ A tak mi Vojtíšek takovou pohlednici namaloval, dokonce má obrázky na obou stranách. Na první straně je vidět, jak lidé z mostu krmí ryby, na druhé, jak most hlídá dinosaurus a na plavce číhá krokodýl. Text STARÝ MOST BYSTRC napsala jeho maminka. A to je vše.
V Brně 21. srpna 2017.