Dušan Polanský
Psát o přátelství je spíš hloupost než troufalost. Leč proč by pro jednou nemohla vědomě vládnout i hloupost na těchto stránkách? Možná, že nevědomě vládu měla již nesčetněkrát, ale tady soudcem buď ty, můj drahý čtenáři!
U kontrašpionáže se říká, že přátelé mohou být nepřátelé a nepřátelé zase přátelé. Je to dáno tím, že u těchto hochů účel světí prostředky vždy a za všech okolností. U většiny z nás je to o něco prostší, dobře víme, že život by za moc nestál, kdyby pokaždé účel světil jakékoliv prostředky. Nechceme být účetními, jež si vystačí s dvěma položkami: má dáti, dal. Máme také své šuflíky, a není jich zrovna málo, do nichž lidi kolem sebe zařazujeme: známý, kamarád, milenec, přítel, kolega z práce, soused, hajzlík, zrádce, bazilišek, snílek, naivka, vykuk, kariérista, nula atd., je to jednak z důvodů obranných, aby nám nebylo někým nepředvítatelně ublíženo, a jednak praktických, zvyšuje se nám šance, že vytušíme, co lze od dotyčného očekávat. K této základní kategorizaci někdy ještě přidáváme další kvalitativní zpřesnění jako: dobrý, z vidění, bývalý apod. Náš vztah k někomu je vždy duální a ne vždy přesně reciproční. Já můžu někoho považovat za svého kamaráda, kdežto druhá strana mne jenom za známého, kariéristu apod. Nemluvě o tom, že lidé se často kastují podle společenského, ideologického a rasového zařazení. Málo boháčů má za kamaráda dělníka, natož opravdového přítele. Kde by se také potkali? O čem by si také povídali? I ke mně se již nehlásí několik lidí, které jsem znal před rokem 1989 a dokonce jsem některým docela pomohl. Nemám jim to za zlé, již žijí v jiném světě s mnoha jinými starostmi, danými jejich novým společenským postavením. I když hlavní důvod bude možná zcela jiný: neradi by se hlásili k někomu, kdo má i v této době levicové názory. To, že ani zdaleka nejsou totožné s těmi, které kdysi dávno měli oni a dnes je šíří tzv. levicové strany v parlamentu, je možná důvodem toho, že když se naneštěstí náhodou potkáme, dívají se pokaždé někam jinam než mně do očí. Milý čtenáři, omlovám se, že jsem vyloženě úmyslně zabrouzdal do politiky, ale s touhle špinavou krvavou potvorou budeme mít v dnešním střípku ještě co dělat.
Když to, co jsme si zatím řekli, sesumarizujeme, tušíme, že jemné předivo vztahů mezi lidmi je těžko popsatelné. Dokladem toho jsou tisíce knih, filmů, dramatických děl, v nichž se autoři či tvůrci snaží seč mohou o zachycení a ztvárnění tohoto přediva. Určitě nejsložitějším a nejvzácnějším lidským vztahem je vztah opravdového přátelství. Je více než láska, neboť ta nám přinejmenším již předem nabízí a časem průběžně servíruje sladkou odměnu: erotiku. Opravdové přátelství nabízí v citové rovině především vzájemnou důvěru, férovost, ale i upřímnou kritičnost, i za cenu, že by to druhou stranu mělo bolet. V praktické rovině nás zavazuje se přítele zastat, hájit jeho čest, nabídnout mu pomoc v nouzi, a když bude s ní souhlasit, opravdu ji bez většího váhání poskytnout, dokonce i v případě, že to může mít negativní dopad na moji osobu nebo mé blízké. K opravdovému přátelství patří i dobrotivost, jež nabízí v těžké době příteli útěchu a morální podporu. O opravdovém přátelství nelze mluvit do té doby, dokud jej neprověří složitá či těžká životní situace, neboť jenom skrze ní lze otestovat opravdovost.
Dnes pojem přítel, přítelkyně zcela ztrácí svůj původní význam a daleko více se používá pro vyjádření intimního vztahu muže a ženy nebo osob stejného pohlaví, kteří spolu intimně žijí a nejsou oficiálně sezdáni. Tady je obvykle hlavním benefitem sex, ekonomická výhodnost a nezávaznost vztahu pro pozdější možný bezproblémový rozchod. O takovém přátelství vám ale nic povídat nemohu, neboť žádnou takovou osobní zkušenost nemám a z vody se vaří těžko, takže tohle pole působení přenechme zkušenějším. O tom, zda je možné opravdové přátelství bez intimního vztahu mezi mužem a ženou, kteří jsou si sympatičtí a vzájemně se citově přitahují lze všeoběcně odpovědět, že ano. Ale jak již to kdysi popsal francouzský spisovatel Francois Mauriac, je to možné jenom za tak specifických případech, že je nestojí ani za řeč zde uvádět.
Po dlouhém úvodu právem čekáte můj osobní příběh opravdového přátelství. Zklamu vás, nemám co nabídnout, protože neměl jsem a ani nemám opravdového přítele. A co si budu farizejsky body k dobru přidávat, ani já jsem nikomu nikdy nebyl opravdovým přítelem. Když ale není v mojem hrnci nic k snědku, strčme nos do cizího a nějaký ten drobek, co tam ještě zbyl, poctivě jazykem vylížme. Budu vám vyprávět prostý příběh, který mi kdysi vyprávěl starší muž, jemuž jsem jako patnáctiletý kluk zaplatil v bufetu v Malackách – tohle městečko opravdu nemusím – polévku za 2 koruny a jeden rohlík za 30 haléřů. V té době to bylo pro mne docela dost peněz a považoval jsem je málem ze vyhozené z okna. Leč nakonec jsem toho nelitoval, muž mi vyprávěl hodně zajímavého ze svého života a také jeden prostý příběh opravdového přátelství mezi dvěma muži. Můj vypravěč, aniž by kdy studoval na nějaké škole, měl veliký filologický talent; znal – pokud si dobře pamatuji – pět jazyků, které se naučil jenom z odposlechu a z praktického mluvení za svého pestrého života. Učit se měl kde. Bojoval v občanské válce ve Španělsku, poté uprchl do Francie, za druhé světové války žil v Itálii a v Německu. Několik měsíců prožil i ve vězení v Itálii. To by nám vše ale musel vykládat on, bohužel je již dlouho v Pánu, tak alespoň vychutnejme jeden pamlsek, jenž mi utkvěl v paměti. Takže konečně začneme.
Jak asi z dějepisu znáte, v letech 1936 až 1939 probíhala ve Španělsku nemilosrdná, krvavá, vyvražďovací, občanská válka. Proti demokraticky zvolené levicové republikánské vládě vojensky vystoupila armáda pod vedením generála Francisca Franca neboli fašisté, později jim pravičáci začali říkat slušněji frankisté. Odhady obětí v této válce se pohybují mezi půl milionem a milionem mrtvých. Velká část těchto obětí byla důsledkem hromadných poprav prováděných oběma válčícími stranami, často jenom na základě ideologické nebo třídní příslušnosti. Na straně republikánů působily i dobrovolnické jednotky z dalších států, tzv. interbrigády. V jedné z nich bojoval i náš vypravěč. A právě uprostřed krvavých bojů občanské války poznal jednoho z protagonistů našeho příběhu.
V jednom malém španělském městečku chodili v době mezi světovými válkami spolu do obecné školy dva hoši, jeden byl z prosté rolnické rodiny, druhý z maloburžoazní rodiny místního advokáta. Hoši se zpřátelili. Protože synek z rolnické rodiny byl urostlý, silný a docela prudká povaha, tak nejednou chrabře fyzicky ochránil slabého, o to více intelektuálně založeného, synka advokáta. A jelikož spolu trávili hodně času, tak je místní občas úsměvně přezdívali David a Goliáš, podle známých postav starobiblického příběhu. Předtím než se definitivně vydali do života různými cestami – syn advokáta studovat na gymnázium do většího města, a pak do Madridu medicínu; syn rolníka, protože nebyl nejstarší a nezdědil půdu, pracovat jako obyčejný zemědělský dělník u vekostatkáře v místě rodiště –, si slíbili, že si budou v životě coby přátelé na život a smrt navzájem pomáhat. Jeden by si řekl, mlácení prázdné slámy, takových slibů si hlavně mladí lidé dávají habaděj, ale realita je obvykle taková, že nakonec na ně rádi zapomenou. U lidí v zralém věku je to jiné, ti si již takové naivní sliby nedávají, neboť ví, že život je jen a jen pragmatický a sliby jsou obvykle nepragmatické, nemluvě o tom, že z nich cítit nasládle zahnilý zápach. Ale nebuďme tak levně kritický, bez racionálního uvažování rozumem bychom byli vydáni napospas náhodám a nedokázali bychom si najít své pevné místo v životě.
Oba mladí muži se oženili. Zemědělský dělník dříve a měl v čase vypuknutí občanské války dvě děti a třetí bylo na cestě. Lékař kvůli studiím později, v té stejné době nosila jeho manželka první dítko. Bohužel zemědělský dělník byl horkokrevná povaha a dost neodpovědně a zbytečně se zapojil do bojů na straně republikánů. Jeho přítel pro změnu válčil, pokud lze to tak nazvat, na straně fašistů jako vojenský lékař. Náš vypravěč byl uprostřed bojů lehce raněn a v polní provizorní ošetrovně, těžko prý bylo možné mluvit o nemocnici, se seznámil právě se zemědělským dělníkem, který byl na tom podstatně hůře. Zkamarádili se, a protože času bylo relativně dost, tak si spolu hodně povídali. Náš vypravěč se dozvěděl i o slibu věrného přátelsví mezi jeho spolupacientem a vojenským lékařem bojujícím na straně protivníka. Španěl našeho vypravěče poprosil, že kdyby náhodu zemřel nebo jej zabili, aby manželku a jeho přítele o tom taktně vyrozuměl, k tomu mu na lístek napsal dvě adresy: své manželky a rodičů svého přítele. Bohužel válka to byla řádně nemilosrdná, nikdo nešetřil nikoho, někdy se nedbalo ani na mezinárodní konvence o nebombardování a ostřelování zdravotnických zařízení. Při jednom z těchto podlých útoků ze strany fašistů dostala zásah i ošetřovna, kde oba naši protagonisté leželi. Španěl to bohužel škaredě zchytal. Asi po půlhodinovém strašném utrpení skonal v krvavé náruči nového kamaráda.
Jelikož náš vypravěč španělský psát moc neuměl, požádal jednu zdravotní sestru o napsání dvou krátkých dopisů. První byl určen manželce mrtvého kamaráda. V něm krátce referoval o jeho skonu a projevil ženě hlubokou soustrast; o tom, že by mohla na základě slibu z minulosti očekávat pomoc ze strany přítele jejího manžele, se vůbec nezmínil. Důvod byl prostý, nevěřil, že lékař slib dodrží, proč ji šálit planou nadějí! Druhý dopis nadiktoval příteli svého kamaráda. Stručně mu vylíčil poslední chvíle jeho přítele a jeho jménem jej poprosil, aby ctil jejich dávný vzájemný slib a seč mu budou síly stačit, aby alespoň občas vypomohl vdově a dětem. Tím považoval svoji křesťanskou povinnost za splněnou a popravdě ani moc nevěřil, že v krvavé válečné době de dopisy dostanou do rukou adresátů. Obě adresy si ale dobře uschoval a nosil je s sebou všude a navzdory různým válečným peripetiím se mu podařilo adresy dochovat až do doby po válce.
Po 2. světové válce jej zajímalo, jak to vše dopadlo, a tak napsal dopis vdově po svém kamarádovi. Neodpověděla mu ona, ale její nejstarší syn. V dopise stálo, že maminka zemřela počátkem 2. světové války na těžkou nemoc. Všechny tři děti si po této smutné události adoptoval přítel jejich tatínka, lékař. Dále psal, že právě složil maturitu a chystá se na studium medicíny, že by chtěl jednou převzít praxi po svém nevlastním otci nebo se stát chirurgem. Jeho mladší bratr se v době psaní odpovědi učil řemeslu a jejich sestřička, nejmlaší z nich, ještě chodila do základní školy. Pochopitelně mě zajímalo, zda ví, jestli jeho dopisy z doby občanské války dorazily k adresátům. Odpověděl mi, že v dopise, co napsal po konci 2. světové války, se o to ani nezajímal. Proč? Šlo mu jenom o jediné: dozvědět se, zda o děti jeho mrtvého kamaráda je postaráno.
Můj vypravěč se prý již nikdy o další život dětí svého bývalého kamaráda z občanské války nezajímal, že také proč, nebyl k tomu žádný důvod, byly přece v té nejlepší péči, péči opravdového přítele jejich tatínka.
Dovětek. Po dokončení vypravování přišla řeč i na práci. Můj nový známý ji totiž hledal. Řekl jsem mu, že můj táta je správcem na Štátnom majetku Malacky a že by mu jistě nějakou práci dokázal nabídnout; před rokem 1989 to nebyl až takový problém. Muž ale rázně moji nabídku odmítl a na rovinu mi sdělil, že na statku již dělal, ale že práce se mu tam vůbec nelíbila. Dokonce se mi přiznal, že mého tátu dobře zná. Nadšení jsem z jeho přiznání necítil, dobře jsem věděl, že táta si dost potrpěl na poctivě odvedenou práci a asi mezi nima došlo kvůli tomuto k nějakému konfliktu. Jistě pochopíte, že k tomuto tématu jsem již raději mlčel. Ale ještě ten den večer jsem se táty poptal na mého nového známého. Táta se jenom usmál a vysvětlil mi, že s tím mým novým známým je jeden veliký problém: u žádné práce dlouho nevydrží, že v Malackách již dělal snad u všech podniků, ale vždy jenom krátce, prostě je to fluktuant. Ale pak s velikým nadhledem dodal: tím ale neříkám, že ten muž je lenoch; je jenom jiný, povahou je to dobrodruh, jenž se dlouhodobě nedokáže přizpůsobit běžnému životu, touží po trvalé změně, napětí, akci, chce rizkovat. V té době jsem moc nechápal hloubku tátovy charakteristiky onoho muže. Když jsem se asi před deseti léty začal zajímat o tarot, zjistil jsem, že Blázen je nejmocnější ze všech velkých arkán (v tarotu 22 karet velkých arkán zobrazuje archetypální stadia lidského života). A představte si, zjistil jsem, že tarotový Blázen má moc společného s mým známým z mého mládí! Dodnes mi je velikou záhadou, že v taroru není karta Opravdový přítel. Asi je to tím, že je to opravdová vzácnost.
V Brně 13. června 2012.