Dušan Polanský
Moc toho obvykle nenaspím, a tak nejednou se dívám na televizi i do půlnoci, a je mi jedno, že na druhý den vstávám do práce. Nechci lézt do postele příliš brzy, jelikož tuším, že ještě budu nějakou tu hodinu čumět do tmy a přitom se mi hlavou budou honit různé smutnosti. A proč se zbytečně trápit? Mám již odzkoušeno, že když se mi podaří spát sumárně za noc přibližně pět hodin, tak je to dobrý. Pokud ne, tak je nejednou zle, nachladím se a poctivě smrkám. Jako poslední tři týdny, vysmrkal jsem dvakrát asi 50 velikých kapesníků. Myslím klasických plátěných, ne papírových, do kterých s takovou oblibou smrkají dámy. Také vnoučatům nosíky utírám zásadně do klasického kapesníku. Jak jinak, přece nejsem necita.
Ale teď od mého nosu, který tím, že se mi blbě při nachlazení dýchalo, vydatně přispěl k dalším problémům se spánkem, k televiznímu vysílání při mém ponocování. Minulý týden jsem se díval na tři filmy, sice různé dějem, ale velice podobné osudy hlavních protagonistů, byly to: Američan (USA, 2010), Přineste mi hlavu Alfreda Garcii (USA, Mexico, 1974) a Zloděj (USA, 1981).
Protagonisté všech tří snímků možná nejsou v jádru zlí lidé, jenomže to je dohad, který těžko na něčem spolehlivě ověřit, v životní praxi jsou totiž kvůli hromadě peněz připraveni i zabíjet, což také činí. Dokud se daří a zákon či konkurence na ně nemá, s klidem v srdci likvidují konkurenci i nechtěně nějakého toho chudáka, který se jim náhodou připlete do cesty. Všichni tři mají před dovršením svého tragického konce před sebou stejný cíl: krásný veliký dům, hezká manželka, děti a být v balíku. Vlastně by toho všeho mohli postupně dopracovat i bez vydání se na cestu zločinu, jelikož Bůh byl k nim velkorysý, dal jim do vínku šarm, inteligenci a šikovnost, jenomže tyhle velkorysé boží dary jaksi neumí správně využívat, tedy správně v smyslu křesťanském, v smyslu naplnění touhy po bohatství za jakoukoliv cenu je jejich konání velice pragmatické. Jednoduše je nebaví vydělávat si na svůj životní sen v potu tváře den co den poctivou prací. Na konci své tragické pouti sice pochopí, že v životě nešli na to jaksi správně, ale je již pozdě. Stát se hodným, až když se nedaří, je prostě farizejství. Trest za takové uvažování a jednání je v jejich případě nemilosrdný. Filmy jsou natočené tak, aby divákovi byli docela sympatičtí, a aby v závěru divák pocítil lítost nad jejich zlým, nedobrým koncem. V mém případě tomu sice tak nebylo, ale myslím si, že u většiny diváků se tenhle efekt spolehlivě dostaví.
Určitě nejednoho diváka napadne, napadlo to i mě, zda důvod jejich zlého konání nevězí kdesi v minulosti, necítí se někým či něčím ošizeni, ukřivděni. Jeden z nich takový důvod opravdu má, seděl neprávem dlouhé roky v lochu. U dalších dvou se o jejich o minulosti nedovíme nic. Otázkou je, zda těžce prožitá minulost, dává člověku vůbec právo zabíjet lidi jenom z toho důvodu, že člověk chce být v balíku. Z tohoto důvodu jistě ne. Pokud tak člověk činí, muselo se něco stát v jeho dětství, v mládí, co jej hluboce zdeformovalo. Hodit to na svině geny, sice lze, koneckonců je to v poslední době veliká móda, ale přílišná pohodlnost takového přístupu je až příliš nápadná. Sice Occamova břitva nám říká, že jednoduchá řešení jsou pravděpodobně správnější a pravdivější než složitá, ale pak si říkám, že je možná zbytečný institut rodiny a veškerá pedagogická a psychologická mudrování kolem výchovy dětí příkladem hlavně v rodině.
Ale proč o tom vůbec píši, přesněji moralizuji? Jsou to asi dva měsíce, co mi u vína povídal jeden neznámý starší pán o problémech se synem. U alkoholu to tak občas chodí, že si o svých starostech, ale i radostech povídají zcela neznámí lidé. Má to svou psychologickou logiku, někomu neznámému se vypovídáte ze svých starostí, když to vyjde a vás polituje, tak se vám kousek uleví. Bylo toho docela dost, i když žádné překvapení. Jádrem problému byly, jak jinak, peníze, kterých se synovi nedostávalo ani zdaleka podle jeho představ. Ale komu se jich dostává podle jeho představ? Aby se k penězům dostal, provedl i nějakou tu lumpárnu. Politovat jsem pána nemohl, jelikož k lítostníkům nepatřím. Neznám totiž případ, že by sebeupřímnější politování trpiteli pomohlo. Táta nepovedeného syna tentokráte vše nehodil na rodinné geny, tím by vlastně kritizoval sebe a předky, ale na darebácké politiky. Prý po roce 1989 zblbli hlavně mladé nezkušené lidi žvásty o neexistenci možnosti rozlišení poctivých a špinavých peněz. Nelze se pak divit, že celý smysl života začali vidět v bohatství a společenském úspěchu dosaženém za jakoukoliv cenu. A když po celou dobu od roku 1989 mají navíc na očích, jak úctyhodní lidé tam nahoře se hezky beztrestně napakovávají a bez práce si užívají blahobytu, že se nelze zase divit, že mnozí mladí, nezkušení lidé se vydali na nezákonné cesty „podnikání“. Částečně jsem s ním souhlasil, ale ne zcela. Lehce jsem mu připomenul, že člověk má svobodnou vůli, v životě vidí, jak žijí a jaké názory zastávají jeho rodiče, známí, kamarádi, kolegové v práci, ví dobře, co je správné a nesprávné, takže je hlavně na něm, jak myslí a svůj život konkrétně žije. K tomu aby se správně rozhodl, nemá jenom tělo, tedy pudy, ale i mysl, duši a Ducha. Na první pohled jsem viděl a vycítil, že tohle moje malé kázání mu nějak nesedlo, ale já již své dvě deci bílého dopil, a tak jsem po rozloučení pozdravem „Na shledanou“ vyrazil po svých.
Pozdrav „Na shledanou“ se neměl stát jenom společenskou formalitou, uviděli jsme se opět asi za měsíc. Ale opravdu jenom uviděli, doslova na několik sekund, slovo mezi námi přitom nepadlo. Popíjel jsem zcela sám své dvě deci bílého ve vinotéce u přiotevřeného okna, jelikož u žádného stolu nebylo místo, bylo totiž pondělí a v tento den a v pátek je nejvíc plno. U vysokého stolu vedle mě jeden návštěvník poctivě pomlouval kohosi. Jeho společník stojící naproti mu s pochopením přikyvoval. Vše se točilo kolem pozemku, peněz a jakéhosi podrazu, souvislosti jsem z uslyšených útržků neměl šanci pochopit a popravdě ani jsem se nenamáhal je pochopit, jelikož o podobné řeči v hospodě nebo vinotéce nouze není, takže je časem ani nevnímáte. A další věc, u vína se snažím nemyslet, snažím se vnímat pouze aroma a chuť vína, složité řeči k vínu mi nesedí. Právě jsem dopil poslední doušek, když do vinotéky vstoupil známý z rozhovoru zmíněného výše. Kráčel rovnou k velikému stolu, u něhož se sedí, kde jej jeden přísedící pozdravil halasným zdar a zvednutím ruky. Pomlouvač u vysokého stolu vedle mě tiše prohodil k společníkovi: „Tak vidíš, člověk si ani zde nemůže v klidu vypít svoje víno, ještě i tady se budu muset na toho darebáka dívat.“
Pravdu neznám, nejsem v pozici soudce, jemuž vyšetřovatelé dodají veškeré podklady, aby mohl případ objektivně, nezaujatě a v rámci zákonů posoudit. Popravdě ani bych takovou profesi vykonávat nechtěl, jelikož mít moc nad lidmi, je proti mé povaze. Ideálním řešením by bylo, kdyby tresty vynášel a vykonával přímo život, tak jako v případě tří protagonistů ze zmíněných filmů a stejně jak to učinil i v případě chlápka, co se snažil vše hodit na politiky a jaksi mu ušlo, že syn má i další vzor, jeho samotného.
V Brně 29. dubna 2014.