Dušan Polanský
Asi jako hodně lidí, i já jsem kdysi dávno snil, že se jednou budu živit psaním. Spisovatelská profese je svobodná, spisovatel má své čtenáře, kteří ho mají rádi. A v neposlední řadě se živíte tím, co vás baví. Nestalo se tak. Hlavní důvody vidím v nedostatečném talentu a malé cílevědomosti. Jistou komplikací byla také změna jazykového prostředí od roku 1976, to mi bylo 24 let. Coby Slovák jsem rozkazem nastoupil do Brna jako voják z povolání. Od té doby žiji nepřetržitě v českém jazykovém prostředí, ale i po tolika letech mi plynulé mluvení v českém jazyce dělá značné problémy, což je dáno nedostatečným talentem na učení jazyků, sekundárně absencí hudebního sluchu.
Že bych psát neměl, o tom jsem nikdy neuvažoval. Že nejte v něčem výborný, ještě neznamená, že se tomu nemůžete věnovat jako zálibě. Je to jako ve fotbale, ne všichni mohou kopat první ligu, je i druhá, třetí liga, divize, kraj, okresní a městský přebor. Beletrii jsem psal vyloženě nesystematicky, náhodně, jenom v krátkých údobích.
První pokus o psaní spadá do mých čtrnácti let. Do plného linkovaného sešitu formátu A4 jsem doslova nacpal dobrodružný příběh. Vzpomínám si, že jsem se do děje příběhu více a více zamotával, a musel jsem vymýšlet různé důmyslné kličky, aby děj vůbec měl nějakou logiku, o gradaci a finále bych ani nemluvil. Žádný zázrak to určitě nebyl, ale je škoda, že sešit se nezachoval. Určitě bych se čtením mého prvního příběhu i dnes pobavil.
Druhé údobí patří k době středoškolských studií. V letech 1967 až 1971 jsem studoval na Střední průmyslové škole stavební v Bratislavě. V té době škola sídlila na Zochově ulici, kousek od tehdejší budovy Slovenského rozhlasu. Musím se přiznat, že studium mě moc nebavilo. Hlavně ve 3. a 4. ročníku jsem nejednu hodinu strávil tím, že jsem psal kratičké hororové příběhy. Napsal jsem jich kolem dvaceti. Čas na napsání příběhu měl jasný limit, jednu vyučovací hodinu, 45 minut. Příběhy se obvykle vešly na půl stránky formátu A4, ale nikdy nezabraly více než jednu stránku. Moji invenci hodnotil spolužák Michal Barok ze Svätého Jura u Bratislavy. Hodnocení dopadalo různě. Bohužel příběhy jsem si neodkládal. Pouze dva jsem si uchoval v paměti a můžete si je přečíst na mých stránkách v sekci Nejen básně v próze pod názvem Bůh se někdy i šklebí a Ideální manžel.
V roce 1971 jsem začal studovat na Vojenské fakultě Vysoké školy dopravní v Žilině. Popravdě na psaní ve vojenském prostředí jsem ani nepomyslel, bylo to dáno především samotným prostředím a poměry na škole. Jedinou smutnou mini výjimkou byl rok 1971, byl to rok nástupu na vojenskou školu a současně do vojenské základní služby. První semestr, věnovaný vojenské přípravě, jsme absolvovali ve Valašském Meziříčí. Shodou náhod si zde vojenskou základní službu odbýval i jeden skromný, pracovitý a výborný kluk z Malacek, z malého města, v němž v té době jsem bydlel u rodičů rovněž já. Kamaráda chtěla pustit k vodě dívka a poprosil mě, zda bych mu nepomohl napsat dopis, který by rozchodu zabránil. Nechtělo se mi, jednoduše jsem neměl žádnou zkušenost s psaním dívce a intuitivně jsem tušil potenciální nebezpečí takové pomoci. Nakonec jsem ale dopis napsal, s podmínkou, že jej kamarád použije pouze jako podklad pro napsání svého vlastního dopisu. Bohužel obšlehl jej sakum prásk. Dopadlo to zle, dívka mu obratem napsala, že poznala, že dopis nenapsal, že text je příliš na něho inteligentní, že by spíš ráda poznala autora textu. To kamaráda bolelo. Moje chyba byla v tom, že jsem se spíš chtěl předvést, než abych text přizpůsobil myšlení potenciálního pisatele. Za napsání dopisu se upřímně stydím a vzpomínka dodnes občas bolí.
Pak přišlo dlouhé období, v němž jsem nepsal vůbec nebo jsem psal jenom odborné články. Období trvalo až do roku 1999, kdy jsem se k beletrii opět vrátil. Tedy od doby symbolického psaní na průmyslovce je zde mezera 30 let. Až mě při tomto čísle mrazí. V tomto dlouhém mezidobí jsem v letech 1985 až 1998 psal odborné články hlavně z oblasti výstavby informačních systémů. Odborné články jsem spíš vnímal jako profesní slušnost a povinnost. Když jste 5 let náčelníkem vojenského výpočetního střediska a téměř 10 let učíte na katedře počítačů, asi se sluší prokázat svoji odbornou gramotnost psaním do odborných časopisů, psaním skript apod.
A jsme v roce 1999. Na Internetu začínají fungovat portály. V této době z hlediska zajímavosti a pestrosti obsahu byl v Česku bezkonkurenčně nejlepší portál Svět namodro. Zkusil jsem pro něj napsat několik článků; a docela se líbily. Odborně i lidsky skvělého šéfredaktora Daniela Dočekala před koncem roku 1999 napadlo, že by někdo mohl napsat fejeton k blížícímu se startu, přesně za rok, vesmírné lodě Discovery ze sci-fi románu A. C. Clarka 2001: A Space Odyssey. Fejetony psát asi neumím, nikdy jsem totiž žádný nenapsal, a tak jsem se rozhodl napsat celý dlouhý seriál, který měl 28 dílů a běžel po celý rok 2000; jeden díl po dvou týdnech. D. Dočekalovi jsem tím pádem vděčný za motivaci k přečtení prvního, výše uvedeného, sci-fi románu v životě, když nepočítám verneovky, které jsem četl v mládí. Rovněž musím přiznat, že bez manželky a starší dcery, které trpělivě dělaly korektury něčeho, co je naprosto nezaujalo, a tím i nebavilo, by seriál neměl takový úspěch jako měl. Celý seriál je k dispozici také na mých stránkách. Ještě jsem napsal pro Svět namodro jeden seriál, Polibek počítače, ale ten valný úspěch neměl. Nelíbil se, úmyslně použitý, archaický styl psaní, který měl kontrastovat s moderními technologiemi. Dále jsem pro zmíněný portál napsal asi 30 jednotlivých článků. Bohužel pak portál díky nekvalifikovaným zásahům různých neumětelů šel do kytek. V roce 2001 jsem s psaním v podstatě skončil. Napsal jsem již jenom seriál o sběratelství knih pro časopis Mladý sběratel a několik politických, levicově orientovaných, článků pro portál Neviditelný pes.
K psaní jsem se vrátil až v létě v roce 2010. Také jsem opět zprovoznil své osobní webové stránky, které mi v roce 2009 vymazali v rámci hloupých manažerských plánů; z dispečinku atlasweb mi na můj dotaz ohledně mých stránek jenom sdělili, že mám smůlu. Bohužel řada článků z původních www stránek je již nenávratně ztracena. Něco jsem měl naštěstí zazalohováno, takže jsem mohl na své nové stránky umístit i některé starší články a oba seriály z období Světa namodro.
Nikdy jsem se nepokoušel o psaní poezie. Jednoduše na to nemám, chce to, mimo jiné, i hudební sluch, aby člověk slyšel melodiku veršů. Bohužel ten je prabídný, důsledkem čehož je i výše zmíněná nízká schopnost učit se cizí jazyky.
Pokud jde o plány, reálný je snad jediný, napsat vyprávěný román bez jediného slůvka přímé řeči. Ještě mám jeden spisovatelský sen, napsat apologetiku křesťanství. Vylámal si na ní zuby, mimo jiné, i génius Blaise Pascal, takže raději mluvím o snu. Nemluvě o tom, zda je vůbec v lidských silách něco takového napsat. Ale jak žít bez tvořivého snu?
Dnes píši hlavně pro osobní radost, někdy i z nostalgie za neuskutečněným klukovským snem, občas psaní aplikuji jako lék na smutnou náladu. Dožil jsem se doby, kdy si mohu zcela sám svoji tvorbu na Internetu publikovat, přičemž finanční náklady jsou minimální, spíš je to o chuti a vytrvalosti. Je přímo skvělé, že se nemusím nikoho o nic doprošovat, ani nikoho přesvědčovat o kvalitě či nekvalitě mé tvorby. A když budu vědět, že mám alespoň jednoho upřímného čtenáře, tak stráveného času psaním nebudu nikdy litovat. A když už nebude ani jediný, budu zde stále já: autor, čtenář i kritik.
V Brně 3. května 2011.