Dušan Polanský
V toto pondělí jsem byl na Lesné pohlídat vnučku, malou Jindru, jelikož vnouček, ještě menší Vojta, měl plavání. Z bytu na Lesné jsem odcházel kolem sedmé hodiny večerní. Autem nejezdím, jelikož to neumím, a tak jsem šlapal dolů po ulici Liliové, pak železničním podjezdem na zastávku Divišová čtvrť. V tuhle roční dobu je již málem tma a docela chladno. Trčet teď někde uprostřed pole, nemusí být příjemné, ale v ulicích města je vše jiné. Příjemný chlad ovzduší je zmírněn uspěchaným pulsem města, kandelábry romanticky osvětlují ulice, takže oči se ani nesnaží namáhat zachycením detailů, spíš si vychutnávají pestře jiskřivých obrazců umělého světla na tmavém pozadí. Celý tento obraz je u silnic navíc spestřen karnevalem pohybujících se světel aut ujíždějících kamsi do neznáma. Někam tam, kde je teplo a útulno, kde unaveného navrátilce čeká polibek a teplé objetí od milované bytosti, radost dětí či jiné blízké bytosti anebo jenom radostné zakňučení domácího mazlíčka či důvěrně známá bezpečná a klidná samota.
Autobus číslo 84 mi – jako již nejednou – odjel přímo před nosem; další pojede asi za deset minut. Tiše jsem zaklel, ale ne moc, jelikož jsem věděl, že ještě není taková zima, abych musel stát a nemohl si sednout na betonovou zídku oplocení z ocelových tyčí a v pohodě bez dalších diváků si mohl vychunávat světelný koncert kandelábrů a svištících aut. Obvykle totiž zde v tuto hodinu nastupuji do autobusu sám. Tentokráte ale moje samota vydržela asi dvě minuty. Ze stejného směru, odkud jsem přišel, přišli na zastávku dva lidé; mladý muž a mladá žena. Jejich docela emotivní a slyšitelný hovor dával tušit, že zbývající minuty čekaní jim uplynou velice rychle. Spatřivše mě sedět na zídce, zůstali stát opodál. Za téhle situace se nebylo čemu divit. Útržky jejich bouřlivého rozhovoru jsem chtě nechtě slyšel v krátkých přestávkách, kdy kolem nás neuháněly auta.
Myslím si, že to, co jsem fragmentálně zachytil, si řekli v ten podvečer již několikrát, ale znáte to, jsou situace, kdy jednou vyslovené musíme opět a opět opakovat, abychom měli jistotu, že ten druhý nás opravdu chápe. Žena, jež byla starší než mladík, podle hlasu bych rozdíl odhadnul na šest až osm let, vytýkala mladíkovi, že hraje vůči ní nefér hru, když stále udržuje známost s bývalou, od ní mladší, přítelkyní. Jak jsem pochopil, expřítelkyně mladíka nedávno maturovala a začala studovat na vysoké. Žena chtěla od mladíka, z jejího pohledu zdánlivě prostou věc, aby se právě teď rozhodl, zda ona nebo ta druhá. Že chce dítě, že již nechce a ani nemůže si dovolit čekat s těhotenstvím. Mladík kličkoval jak obvykle muži kličkují, když si chtějí ženu udržet jenom pro potěšení. Popravdě mladík byl bídný herec, jeho neférové jednání se dalo hravě poznat i z jeho nepřesvědčivého hlasu a prabídné argumentace. Že se ještě na tak odpovědný krok necítí, že teprve dostudoval a začal vydělávat, že by si chtěl něco naspořit. Prostě vychcánek. Ženě došla trpělivost z mladíkových vytáček, najednou mu něco vmetla přímo do očí. Co to bylo, jsem neslyšel, jelikož zrovna kolem nás profrčelo několik aut těsně za sebou v obou směrech. Posléze se prudce otočila a odcházela někam tam, odkud dvojice na zastávku přišla. Zahnula za roh a tma ji skryla našim pohledům. Čekal jsem, že mladík se za ní rozběhne. Kdepak! Jenom okázalým vrtěním hlavy – možná mě vnímal jako jediného a přitom důležitého diváka – vyjádřil údiv nad odchodem přítelkyně. Je sice pravda, že ještě chvíli poté, co odbočila za roh – na cestu vedoucí k železničnímu podjezdu –, a tím se mu ztratila z očí, se díval do šeravé temnoty, ale nevsadil bych ani neplatný padesátník na to, že si přál, aby se vrátila.
V takových chvílích ale není moc důležité, co si člověk přeje, jelikož vládu mají emoce a vášně, a ty vždy potřebují nějaký čas na zklidnění. Až pak je člověk schopen jakžtakž normálně uvažovat a vcítit se do situace toho druhého. Je ale také pravda, že často je již pozdě, jelikož osud tímto definitivně rozhodl. Tak to někdy v životě chodí, stačí jeden jediný výbuch vášně a emocí, a ten zničí i to dobré, které v každém vztahu muže a ženy určitě ještě před chvílí bylo. Na druhé straně, kdyby tomu tak nebylo, lidé by nedokázali trpět, mít výčitky svědomí, a to by také nebylo dobře, jelikož kdo to umí poctivě, umí i upřímně milovat. Ironie života je pouze v tom, že již nikoho nebo někoho jiného. Ale život již takový je, tváří se vážně, ale jenom se otočíme, natočí se k nám zády, vystrčí holou zadnici a chechtaje se, se po ní pleskne.
Mladík si rovněž sedl na zídku; tak tři metry ode mne. Nesedl si tak blízko proto, že by se mu líbila moje holá, čerstvě ostříhaná hlava, ale z docela praktického důvodu. Horní stěna zídky je vodorovná, ale chodník se mírně svažuje od zmíněného rohu plotu, takže pohodlně si můžete sednou teprve poblíž tabule zastávky MHD. Chvíli seděl tiše, pak několikrát chřípím nasál chladný vzduch a docela slyšitelně zkonstatoval: „Já se mohu na to pěkně zvysoka vykašlat! Ať si táhne, co si o sobě myslí!“ Nevím ani proč, ale jen tak jsem promluvil kamsi směrem do silnice: „Asi má ráda matematiku.“ Okamžitě mi došlo, že jsem vypustil ven pěknou pitominu, ale div se světe, mladík mi docela v klidu odpověděl. „To jo, z matiky měla vždy dobré známky, ani se ji prý moc neučila… mne ale matika nikdy nebavila.“ „Mne také zpočátku ne … tedy myslím na školách, nemám totiž rád, když něco musím, raději se učím sám… vlastně jenom proto, že nemusím…,“ zreferoval jsem uspěchaně svůj postoj k učení. Až teď mu došla absurdnost našeho rozhovoru a s docela silným zvýšením hlasu málem transformorovaným do výhrůžky se mě zeptal: „A jakou to má souvislost s tím, co jste možná před chvíli slyšel a viděl?!“ Přiznám se, že v tomto okamžiku jsem kapánek pocítil i fyzický strach. Mladík byl docela urostlý, trochu ranař, byli jsme na zastávce sami a moji úvodní hlášku si mohl vyložit všelijak. V rvačce bych to schytal, proto jsem raději hned spustil: „Nevysvětlujte si to špatně. Ženy jsou holt v jiné situaci než my muži. My můžeme mít vlastní dítě klidně v padesáti, šedesáti, ale jaksi u žen to nejde, tedy až na nějaké zázračné výjimky. Takže se nelze divit, že když ženě začnou tikat biologické hodiny, chce mít jasno a chce jasnou odpověď. Jako v matematice, tam musí být také vše jasné a přesné. Určitě to znáte ze školy. A vůbec, my muži do určitého věku i v stáří zrajem, kdežto ženy jenom maminovatí.“ Mladík se zklidnil, bylo to asi tím, že se mu moje spojení ženy a matematiky líbilo. Možná byl rád, že si může s někým zcela cizím popovídat o svém trápení. „Ale jistě to neplatí pro všechny ženy,“ chtěl oslabit mé málem univerzální tvrzení. Já se nedal: „Všechny, všechny… podívejte se, ženy jsou hezké, všedné a škaredé, a pak ty co milujeme nebo je toužímě milovat, tak si vyberte.“ Chvíli mlčel a koukal na ujíždějící auta. Tušil, že moje rozdělení žen je tenký led, a tak raději mi položil v dané situaci docela logickou otázku: „Musel jste se někdy rozhodovat mezi dvěma ženami?“ Usmál jsem se. „Ani ne, na mme ženy nikdy moc neletěly, braly mě spíš jako nouzovku, do počtu. To člověk časem vycítí. Tak jaképak veliké rozhodování.“ Pak řekl přesně to, co jsem od něj čekal: „Buďte rád, já mám s ženskýma jenom samé potíže!“ Popravdě rád jsem nebyl, ale to jsem si nechal pro sebe. „Přece mít dítě se ženou, kterou milujeme, je docela fajn. Myslím fajn pro všchny tři,“ jemně jsem zamoralizoval. I přes šedivou tmu, co nás dělila, jsem poznal, že nad touhle moralistikou vyslovenou mužem je pořádně udiven, ale nic neřekl. Myslel si své. Já také. Určitě to ale nebylo to stejné.
Přifrčela 84. Obvykle bývá poloprázdna, takže si je kde sednout, leč tentokráte byla plná. Stáli jsme. Nenápadně, ale o to pozorněji, jsme si jeden druhého prohlédli. Řekl bych, že překvapení se nekonalo ani na jedné, ani na druhé straně. Já byl plešoun, on hezoun. Jeho dojem byl umocněn ležérním oblečením, můj větším nosem a většima ušima. Již jsme ale spolu nemluvili. Nenápadně jsem se porozhédl a sledoval pohledy žen kolem nás. Upoutal je. Možná některé zaujala i moje čerstvě ostříhaná plešatá hlava. Proč by také ne, ani jeden vlas nemohl závidět tomu druhému, všechny měly stejnou délku, 3 mm. Asi tušíte, co jsem si v té chvíli myslel: „Je dobře, že mladá žena ze zastávky Divišová čtvrť má rada matematiku. Přesně jako já.“ Já zase tuším, na co myslela teď ona. Na hezké dítě s hezkým mužem, jelikož jak je všeobecně známo a milionkrát dokázáno, rozum jenom málokdy zvítězí nad pudy.
V Brně 18. října 2013.