Dušan Polanský
Jak jsem již řekl, byla raz dva pryč. To byla věta, kterou vyslovil urostlý padesátník u stolu, k němuž jsem si přišel na stojáka vypít své každodenní dvě deci bílého vína. Informace nepatřila mně, ale plešatému – asi tak jako jsem já – rozložitému důchodcovi, s nímž si Urostlý povídal. Ani jeden z nich nepatřil k místním štamgastům, viděl jsem zde poprvé. Kdo byl raz dva pryč jsem se nedozvěděl, neboť předchozí téma buď již vyčerpali, nebo nechtěli, abych je poslouchal. Jejich další rozhovor soustředili na ceny potravin v supermarketech, přesněji na ceny šunek. Tak tenhle typ specializovaných rozhovorů mé uši neslyší, ne že bych nemusel peníze počítat, ale je mi jasné, že doba, kdy se říkalo, korunka ke korunce a bude z toho barák je nenávratně pryč. Asi po deseti minutách se Plešoun rozloučil, že má něco domluvené s bráchou. Urostlý dostal ještě chuť na další dvě deci; šel k nálevnímu pultu a objednal si repete. Jak jsem následně pochopil, nic nechtěli přede mnou utajit, neboť po necelé čtvrt hodince jsem věděl i já, kdo byl raz dva pryč.
Tady je rekapitulace povídání Urostlého bez omáčky a mého přitakávání či formálních dotazů, aby bylo poznat, že opravdu poslouchám. On a jeho nevlastní brácha zdědili asi před dvěma roky rodinný dům, a protože nevlastní brácha, na rozdíl od něho, neměl vyřešenou bytovou situaci a chtěl si koupit byt kdesi u Prahy, tak dům po vzájemné dohodě prodali. Každému prodej hodil skoro tři miliony. Nevlastní brácha si hned po prodeji domu koupil hezký byt poblíž Prahy. Na Urostlého se pro změnu přilepila ženská, ale abych přesněji reprodukoval jeho povídání, hezká mladá ženská. Příliš duchovna asi v jejich vztahu nebylo, neboť přítelkyně se především realizovala v luxusním způsobu života, tedy v luxusním z pohledu nás obyčejných lidiček, kteří musí bouchat v práci každý den osm hodin a s bídou se vyhrabou nad kousek celostátního průměrného platu. Luxus je totiž nejrelativnější pojem, co znám. Chtěla hezké nové auto, měla jej, padlo naň prý půl milionu. Nerada vařila, čímž hodně utráceli v restauracích a kavárnách, zato pro změnu se ráda hezky oblékala a nosila zlaté šperky. Výsledkem bylo, že po roce a půl jejich vztahu zkonstatoval, že i přesto, že chodil do práce, skoro polovina dědictví je pryč. Jeho naivní představa, že si bude lehce nabitých peněz postupně a rozumně užívat s hezkou ženskou i v důchodu se rozplynula jako můj sen, že se naučím tančit, poté, co mi paní učitelka na základní škole na první hodině tanečního kroužku důrazným hlasem sdělila, že bude nejlíp, když se tam již víckrát neukážu. Od té doby mám zafixovanou opatrnost ke všem učitelům. I když jsem učil skoro deset let na vysoké škole, často jsem si kladl otázku: To, co studentům vykládáš, budou v životní praxi potřebovat? Nemlátiš jenom prázdnou slámu, nemanipuluješ je, nebo jak praví G. Bruno v Dialozích: neuvádíš je ze stavu nevědomosti do stavu domnělého vědění? Můj pesimismus tehdy možná pramenil z toho, že jsem předtím přes třináct let působil v tvrdé praxi, kde jakákoliv hlubší teorie byla jenom zbytečným žvástem.
V každém případě můj soused po roce a půl soužití s dotyčnou dámou pochopil, že jí nasazené tempo utrácení peněz by jeho sen úplně zničilo. Podle jeho povídání šel na ni zpočátku po dobrém, dokonce se ji snažil přesvědčit, aby začala pracovat, že se pak nebude doma nudit a následně z nudy utrácet peníze. Je holým faktem, že čím se člověk více nudí nebo nemá hlubší smysl života, tím více utrácí peněz, tedy pokud je má. Je to asi řešení oné záludné Frommovské otázky: Mít nebo Být? I když většina lidí obvykle egoisticky odpoví, že mít i být, ale bohužel většinou to jaksi nejde dohromady. Že s návrhem Urostlý nepochodil, dokonce že se mu vysmála, je víc než logické. Hádky se hromadily, když se chtěl s ní usmířit, aby si s ní užil sexu, stálo ho to další a další peníze. Když už nevěděl kudy kam, svěřil se bráchovy a povolal jej do zbraně, tedy obrazně. Brácha zbraň nepoužil, ale jak jsem pochopil, ruce určitě, holt brácha byl klasický ranař. Jednoduše dámu z bytu raz dva vyhodil. Až další den si mohla dojít zbalit a odnést svoje caky paky.
Nedalo mi, abych se Urostlého nezeptal, zda i jeho srdíčko se raz dva vyrovnalo s jejím odchodem, nechtěl jsem říct vykopnutím. Znáte to, s někým se sice rozejdete fyzicky, ale stále jej nosíte uvnitř, srdíčko či chcete nebo nechcete vám nedovolí otočit klíčem na dva západy, a tím vztah definitivně ukončit. Znervózněl, chvíli se na mě škaredě díval, oči mu zlobivě jiskřily. Cítil jsem, že je v úzkých a hledá rozumnou odpověď, jenomže rozumnost ve věcech lásky je spíš pitomost. Přiznám se, začal nerozhodně, že kdyby teď přijala podmínky, které jsem jí před rozchodem navrhl, tak bych s ní opět rád žil. Ale ono je to teď již beztak jedno, neboť ona si raz dva našla jiného, podnikatele, který je na tom finančně o hodně lépe než já. Ona lásku filtruje přes prachy, byl jsem šestý v pořadí. Raz dva jsem dopil poslední doušek a rozloučil se. Venku, i když je zima, mi tváře a dech pohladila příjemná dušičková sychravost.
V Brně pátek 13. ledna 2012.