Řeka
Dušan Polanský
V životě to již tak chodí, čeho se nám nedostává, po tom obvykle toužíme. Teď asi většina z nás myslí na lásku, rodinu, bohatství, úspěch, krásu, zdraví, inteligenci, talent, cestování po světě, vysokou funkci a podobné potencionality spojené s lidským životem. Jenomže já chci tentokráte povídat o touze po obyčejné řece, na břehu které bych v klidu, nikým nerušen, mohl navečer sedávat a pozorovat její pravidelný tok, dění těsně pod hladinou, na hladině a jejích březích; jindy se zase procházet po březích s někým mi blízkým či rozmlouvat třeba s rybářem, kterému právě neberou. Má touha, nebo když chcete, méně okázale přání má svou logiku danou místy, kde jsem v životě bydlel nebo jenom přebýval. A nakonec jsem náturou spíš sedlák než městský člověk, takže dobře vím, jak je voda důležitá, aby pole, zahrady a sady rodily.
Nejútlejší mládí (1952 až 1960) jsem prožil na Jižním Slovensku v obci Močenok. Všude kolem placka, i sebemenší kopec je v téhle krajině považován za troufalost přírody. O řece ani nemluvě, dokonce ani potok, jenom Dlouhý kanál v obci začínal svoji nedlouhou pouť, aby po několika kilometrech skončil v řece Nitra. Nevzpomínám si, že by mě někdy rodiče k němu vzali na procházku. Koupaliště zde nebylo, a tak něco co se podobalo alespoň malému jezírku jsem poznal jenom z nádrže, jež zachytávala vodu z artézské studny. Vzpomínám si, jak mě lákalo do nádrže skočit a okoupat se v ní, ale tohle se mi nikdy nesplnilo.
V roce 1960 jsme se přestěhovali do Dolného Majera, nenápadné pánem bohem zapomenuté usedlosti mezi městy Nitrou a Seredí. Několik čísel domů, kravín, stáj s koni a prasečák. Jediným náznakem vodního hospodářství zde byla smradlavá stoka, kterou odtíkala močůvka z maštalí. Obdivovanou se na krátkou dobu stala pouze v době, když napršelo a se celá naplnila kalnou hustou vodou z celého údolí, v němž Dolný Majer dřepěl. Určitý pokrok byl, že několikrát jsme se my děti byly koupat bez rodičů v Jarockém rybníku (spíš je to nádrž). Přes pole to bylo asi šest kilometrů. Děsím se ještě dnes lhostejnosti rodičů, že nám dětem to dovolili, jelikož plávat jsme neuměly a přitom u hráze byl rybník velice hluboký, na co málem sestra Danka doplatila životem. Dodnes mě tahle vzpomínka straší.
V roce 1966 se naše rodina opět stěhovala, tentokráte do Malacek. Těšil jsem se, že tam bude koupaliště a poteče tam alespoň nějaká malá řeka. Jenomže jsem se nepodíval do mapy. Ze snu o malé řece nezbylo vůbec nic, potok jakýsi byl, ale kdesi v čertu mimo městečko. Koupaliště sice také bylo, ale spíš bída než sláva. Později jsem studoval v Bratislavě a v Žilině, v městech, které řeky mají, první Dunaj, druhé Váh. Je pravda, že oči se občas pohledem potěšily, ale řeku si vychutnáte jedině tak, že máte své oblíbené místečko, kde vás nikdo neruší a vy můžete při pohledu na vlnky přemýšlet o svém štěstí nebo smůle či jenom obdivovat kouzlo toku či jeho robustnost. Má to jenom malou chybičku, když někam jenom jako student dojíždíte, na tohle není obvykle čas a navíc vám chybí ona přirozená zakotvenost k danému místu. Ale jedna hezká vzpomínka my přece z této doby na řeku zůstala. Když jsme jako studenti stážovali uprostřed horkého léta na železniční stanici v Čadci, trávili jsme hodně času nejen na břehu řeky Kysuca, ale i v jejím korytě, kde hlavně spolužák Miro s urputností mu vlastní budoval hráz z velikých kamenů, což se mu nakonec i podařilo. K vysokoškolskému studiu jenom malá poznámka: za téma své diplomové práce v Žilině na Vojenské fakultě VŠD jsem si zvolil problematiku výstavby vojenského přístavu na Dunaji. Diplomka dopadla jenom průměrně, za dva, ale docela mě bavila.
A ještě jedna hezká vzpomínka. Mohlo mi být asi třiadvacet, to jsem ještě studoval v Žilině, a cestoval jsem kamsi vlakem. Začal jsem si povídat s jednou starší paní, která kromě jiného mi vypravěla o své lásce k řece Ostravici. Že celý život žije v jedné vesnici, na stejném místě, že jenom dům si postavili nový, větší. Vyprávěla velice živě své vzpomínky a příběhy spojené s řekou od útlého mládí až po dospělost. Zeptala se mě, zda také bydlím u nějaké řeky. Že nebydlím, a tak jsem jí pro změnu vyprávěl o tom, jak se bydlí tam, kde řeka neteče. Skončiv své povídání, řekla mi, že ještě nepotkala mladého člověka, který by dokázal tak vážně vyprávět o všedních věcech života. Že mi moc přeje, abych i já jednou bydlel u řeky, která bude mému srdci blízká. Její přání se mělo alespoň částečně naplnit, ale až o mnoho let později.
Než se její přání naplnilo, bydleli jsme v Brně na sídlišti Bohunice (sídliště sevřené silnicemi), a pak opět na sídlišti, tentokráte v Líšni. V Bohunicích po vodě ani památka, ale nedaleko staré Líšně je půvabné Mariánské údolí s několika rybníkyy z Říčky. Již název říká, že je to spíš veliký potok, ale po 3 roky, co jsem v Líšni bydleli, jsme s dětmi k prvnímu, nejvíce navštěvovanému, rybníku chodili, třebaže naše ještě malé děti si moc vody neužily, jelikož pro neplavce se moc nehodí. V letech 1984 až 1989 jsem sloužil v Pardubicích. Více než tři roky jsme bydleli na sídlišti Dubina. Přes Hůrku to bylo k Labe asi dva kilometry. Poměrně často jsme tam i s dětmi na procházky chodili a docela se nám u Labe líbilo. Jenomže k Pardubicím jsme se nedokázali citově připoutat, jelikož děti měly veliké dýchací potíže ze sajrajtu vypouštěného hlavně v noci ze dvou velikých chemických závodů. Vítr téměř pokaždé směřoval s meteorologickou zákonitostí právě na Dubinu. V noci otevřít okno, by znamenalo, že se již nevyspíte. Pro každého rodiče má zdraví dětí nejvyšší prioritu, a tak jsem se přihlásil na konkurz na učitele do Brna. Naštěstí to vyšlo.
Na jaře v roce 1990 jsme se přestěhovali do Brna na sídliště Bystrc. A má touha po řece, k níž budu mít hezký vztah, se mohla začít naplňovat. Netvrdím, že se nakonec naplnila vrchovatě, jelikož to z pohledu vodohospodářského jaksi dobře nejde. Přes den totiž voda v Svratce stojí a pouze ráno a pak kolem šesté hodiny večer se z ní stává klasická tekoucí řeka. Důvod je prostý, energie přehradní vody se využívá ráno a večer na výrobu elektřiny v malé přehradní elektrárně. Výjimkou jsou silné deště a období tání sněhu, kdy se voda z přehrady vypouští po celý den.
Ale člověk by neměl být maximalista, proč by musela řeka stále téct, také si chce odpočinout, jako člověk či zvíře nebo pták. Jak můžete vidět na prvním obrázku, často chodívám k řece na procházku s vnoučaty. Společně pozorujeme rybáře při chytání ryb, přistávající a vzlétající kachny z vodní hladiny, vznešenost celého vzezření a plutí labutí, mihotání ryb těsně pod hladinou poblíž lávky pro pěší. Občas krmíme ptactvo a ryby, to k procházkám jaksi patří. Když se vracívám ze zahrádky, zvyknu si v Občerstvení u lávky dát pivo a v odlesku světel kandelábrů pozorovat hladinu v té době již tekoucí řeky a věž nedalekého kostelíka, to vše za typického kovového zvuku kol tramvají běžících po kolejích, k čemuž jim při rozjezdu a zastavení zní výstražné zvonění určené chodcům přecházející koleje.
Řeka Svratka má v Brně za sebou pestrou minulost a jistě hodně toho pamatuje. V době když ještě nestála přehrada (stavěla se letech 1936 až 1940) na jejím levém břehu stála obec Kníničky, dnes říkáme Staré Kníničky, jež byla postupně zatopena vodou ze Svratky, aby se naplnila nádrž Brněnské přehrady. Nerozumím, proč se neříká Kníničské přehrady. V každém případě mohlo být romantické v Starých Kníničkách bydlet, alespoň tak jsem to kdysi vycítil z vyprávění několika starších obyvatel dnešních Kníniček, kteří ještě Staré Kníničky pamatovali. Pokud vás zajímají detaily kolem výstavby Brněnské přehrady, tak např. v roce 1998 vyšla publikace Brněnská přehrada a lidé kolem ní, autorem je Miloslav Šlezingr, vydalo nakladatelství VUT-FAST v Brně. Snad ještě jeden detail z mého mládí mající vztah k vodě, vystudoval jsem stavební průmyslovku, obor vodohospodářské stavby.
Na pohlednici z roku 1947 je vidět, že v té době se Brněnská přehrada oprvadu jmenovala Kníničská přehrada u Brna. Na pohlednice je pěkně vidět civilizací netknuté okolí přehrady. Dnes to již není pravda. Všude stojí chaty, penziony, hotely, stánky, restaurace. Veliká sídliště Bystrc a Kamechy rovněž přispívají k postupné devastaci okolí přehrady i samotné přehrady. Možná mi zaoponujete, že pro čistotu vody v přehradě se hlavně v posledních letech přece jenom něco udělalo. Souhlasím, ale byly to většinou jenom chemické postupy. Marná sláva, dokud nebude všude kolem horného toku Svratky v obcích zavedena kanalizace, kde to nejde nebo se to nevyplatí domácí čističky a dno přehrady se nevybagruje, stav přehrady se významně nezlepší. Chemie není všemocná a kupříkladu tisíce a tisíce kubíků nánosů vytvořených za 70 let neodstraní.
Asi to nekrásnější a nejromantičtější co nám v Brně po řece Svratce zbylo, bohužel již jenom na fotografiích, pohlednicích, grafice, starých mapách a obrazech je Svratecký náhon. Odděloval se od Svratky u výstaviště, vedl všelijak rafinovaně a klikatě Starým Brnem, obtékal Hlavní nádraží, a pak Dornychem a přes Komárov se vrátil zpátky do řeky. Po druhé světové válce jej svedli do potrubí. Pro část města kolem náhonu se vžil dokonce název Malé Benátky. Opět pokud chcete se o tomto brněnském fenoménu dovědět více, stačí do vyhledávací služby Google napsat Svratecký náhon a můžete se kochat a číst. Alespoň pro základní představu jak to vypadalo, jsem na stránku umístil čtyři vcelku známé pohlednice. Všimněte si, že dvě pohlednice jsou velice podobné, ovšem jednu vytvořil fotograf a druhou malíř. Ale není se čemu divit, romantická místa kolem náhonu a pohledy na město spojené se Svrateckým náhonem přitahovali v minulosti hodně malířů a grafiků. Pokud budete mít o takové dílko zájem a budete se trpělivě snažit, určitě časem alespoň nějakou hezkou grafiku se Svrateckým náhonem seženete. Zde se můžete podívat na akvarel. Obraz působí romanticky a nabízí dobrou představu o vzhledu náhonu na Františkově. Muselo to být romantické místo.
Existuje prý i pohlednice s téměř stejným záběrem místa, ale tu bohužel nemám. Mám jenom tu, kterou vidíte o kousek níže. Je prošlá poštou v roce 1909. I z obrazu i z pohlednice je vidět, že v té době Františkov bylo daleko romantičtější místo než dnes. Holt konečná tramvají s štěrkem po celé ploše točky bez kousku zeleně romantickému Svrateckému náhonu nemá šanci konkurovat.
Jestli jste dočetli mé povídání až sem, možná si povíte, že zbytečně přeháním, přece řeka není pro život až tak důležitá. Jistě, kdysi dávno před staletími možná byla, ale dnes v době obrovského vědeckotechnického pokroku?! Už na počátku povídání jsme si vyjmenovali daleko důležitější věci pro život než je bydlení kus od řeky, která by vám alespoň trochu přirostla k srdci. Vím, že mnohým z vás se splnili daleko větší sny a touhy, či již štěstím, vlastní pílí, náhodou či dokonce lumpárnou, ale to jste vy, ne já. Můj život mě vycvičil vážit si každou maličkost – tím nemoralizuji, jenom konstatuji –, která mi přinese sebemenší radost. Svratka mi pomohla naplnit chlapecký sen o řece a jsem jí za to vděčný. A ještě něco, pokud bude v našich řekách dostatek vody a dokonce bude čistá, bude dobře. Když by tomu jednou tak nemělo být, bude zle nedobře, nepomůže nám ani vědeckotechnický pokrok, dokonce ani Boží zázrak.
V Brně 18. 11. 2014.
Dodatek z 30. listopadu 2022. Reprodukce obrazu malíře Karla Černého na pohlednici. Namalováno v roce 1924. Vzadu text: BRNO - Brněnské Benátky, Vodní ulice.
