Dušan Polanský
Předem se omlouvám, že tenhle střípek bude víceméně kompilátem, ale snad mi bude pro jednou tento prohřešek odpuštěn. Není to proto, že bych se již vyčerpal a nemám o čem psát, i když je pravda, že i na to v brzku dojde, ale chci se tímto střípkem vyznat s velikou pokorou z obdivu k jedné z perel německé literatury.
Německá literatura je moje nejoblíbenější, o to více mě mrzí, že neznám německý jazyk tak dobře, abych si dokázal plně vychutnat krásu originálních textů. Tím netvrdím, že české překlady jsou nekvalitní, ale překlad vždy zůstane jenom překladem, i kdyby byl sebekvalitnější. O překladech poezie ani nemluvě, ty jsem nikdy nečetl, snad s jedinou výjimkou, Puškinovým Evženem Oněginem.
Nebudu se zde sáhodlouze rozepisovat, které německé spisovatelé mám či nemám rád a proč. Koho to také zajímá! Dnes chci pozornost věnovat dílu malému typografickým rozsahem – celý text by se vešel asi na 10 plných stránek A4, ale tím, že je členěn do malých rytmických úseků s jasným obsahem bývá obvykle tištěn na 27 krátkých stránkách –, ale velikému příběhem a nádhernou rytmikou slov: básni v próze od Rainera Maria Rilkeho: Die Weise von Liebe und Tod des Cornets Christoph Rilke (Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka). První verze vyšla v roce 1899, konečná, třetí verze, v roce 1912.
Kornet (praporečník, vlajkonoš) - tak v zkratce zovu celou Píseň - mi kromě příběhu a rytmiky učaroval především nenahraditelností a nenadbytečností každého slovíčka a jasnou strukturou celého díla. V originále jsem Korneta četl snad dvacetkrát, některé pasáže i vícekrát. Rilke nevěřil, že je možný převod Korneta do cizí řeči bez určité ujmy estetičnosti a zachycení specifických jemností německé řeči. Pravdu měl, ale o to je to větší výzva pro překladatele, aby se pokusili onu ujmu minimalizovat.
Zatím prý je publikováno 8 českých překladů: Karel Hládek (1913), J. J. Fišer (1927), Milan Maralík (1934), Ludvík Kundera (1958) a čtyři překlady, které jsou uvedeny na konci článku. Zmíněné čtyři překlady mám v knihovně a budu se na ně při mém povídání odvolávat. Věřím, že před svým odchodem kamsi jinam, ještě nějaký ten překlad do své sbírky překladů Korneta doplním. Už teď se těším. Tenhle střípek nechce být jenom vyznáním obdivu bohatosti německé literární řeči, ale paralelně i kratičkou úvahou o těžkostech překladu z originálního jazyka díla do jazyka cizího, v našem případě českého.
K skromné ukázce bohatosti německého jazyla a obtížnosti překladu Korneta uvedu dva kratičké fragmenty původního německého textu a dovolím si uvést ekvivalentní české překlady od překladatelů uvedených na konci střípku. Do rozboru těchto dílčích překladů se nehodlám pouštět, jelikož jsou to jenom fragmenty vytržené z celého překladu, dále je tu skutečnost vývoje každého jazyka v čase a také to, ale to berte jenom jako moji domněnku, že mimo prvního překladatele, měli ostatní k dispozici některý předchozí překlad, což u tohoto díla nevnímám jako výhodu, ale spíš jako nevýhodu, jelikož u tak krátkého textu se překladatele spíš museli než chtěli vyhnout opakování textu staršího překladu, resp. starších překladů. Poslední domněnka bude zřejmá z obou ukázek.
Kornet po kratičkém několikařádkovém historickém prologu začíná takto:
Aniž byste znali němčinu, překlad významu těchto dynamických dvou řádků je jednoduchý. Jelikož reiten znamená jízdu na koni, Tag je den, Nacht noc a předložka durch zde vytváří 7. pád, a současně vyjadřuje, že něco se děje po celou dobu, zde ve dne i v noci, tyto dva řádky nám sdělují, že jezdci jedou na koních dnem, nocí, dnem. Jedou, jedou a jedou.
Záludnost překladu je právě v slovese reiten (vyslov rajtn). Zkuste si sloveso několikrát zopakovat nahlas v rytmu poklidného poklusu koní. Cítíte tu úmornost dlouhé, vyčerpávající jízdy na koních; tam kdesi na severozápadní hranici Uherska, na pusté rovině bez kopců a lesů, v horkém létě v roce 1663, kdy se společná evropská křesťanská armáda přesouvá do prostoru bojů s tureckými vojsky? Já ano, ale možná je to proto, že jsem v nížině Jižního Slovenska, dost podobné té Uherské, prožil prvních 13 let života.
Teď se podívejme na čtyři zmíněné překlady této počáteční, zdánlivě lehké, dvouřádkové, pasáže Korneta:
[1]
[2]
[3]
[4]
Čtyři různé překlady, každý něčím zajímavý, ale přesto kdykoliv kráčím přes pole pěšky na zahrádku a potkávám dívky na koních, vždy si vzpomenu na Rilkeho: Reiten, reiten, reiten, durch den Tag... Ještě nikdy jsem neuslyšel češtinu. Možná je to i tím, že jsem Slovák a mám prabídný hudební sluch. Rajtn, rajtn,... mým uším zní jasněji a úsečněji. Jinak u nás na Slovensku se běžně říká, že rajtoval, tj. jezdil na koni. Krásné slovo plné dynamiky.
Než uvedu druhý překladatelský rébus, tedy druhý z mnoha a mnoha, malé vysvětlení k ději. Kornet je především o prudkém milostném vzplanutí mezi mužem a ženou, o sexu, o touze milovat se naplno, vášnivě a hned teď, bez dlouhých caviků, málem anonymně, bez ohledu na dopady jedné jediné společně strávené noci v široké posteli ve věžní komůrce. On i ona tuší, že se již nikdy nemusí vidět, vždyť Turek je krutý a početný nepřítel. Jaképak úvahy typu: musíme si dávat pozor, aby z toho nebyl potomek, to by bylo od nás v těchto těžkých časech velice neodpovědné, nemluvě o tom, že ty máš doma děvče a já zase manžela. Kdepak! Milujme se naplno, vášnivě, bez zábran, a dej Bůh, aby se z našeho milování zrodil nový rod. Proč ne, vždyť ty jsi krásná hraběnka a já mladý odvážný bojovník, navíc kornet, máme oba co předat našemu potomkovi. Mezi námi, kdyby se to v celých dějinách lidstva více než občas nestávalo, celý lidský rod by byl dnes na tom kvalitou genofondu podstatně hůře než je skutečnost. Proto nemoralizujme a raději upřímně dopřejme hraběnce a kornetovi vášnivého sexu v té noci, kdy venku sviští vichřice, a po níž přichází ráno, kdy náš mladičký kornet umíra v litém boji s turky.
Opět na suchý překlad nic složitého.
On se jí neptá na manžela, ona na jeho jméno.
Proč také! Vždyť se přece našli, aby se milovali a současně zplodili nový rod.
A jak jejich milování vidí naši čtyři překladatelé?
[1]
[2]
[3]
[4]
Tady přece jenom neodolám a budu trochu osobní, nejvíce se mi líbí překlad Rudolfa Havla, tj. [4]. Zdá se mi, že nejlépe vystihuje tajemství osudové předurčenosti, že v životě potkáme někoho, kdo nám bude hned napoprvé tak intimně a citově blízký, že bez dlouhého uvažování jsme připraveni se s ním jedinkrát v životě vášnivě pomilovat a mít spolu potomka. Mnozí jistě zahromží: "Jak neodpovědné, lehkomyslné, nekřesťanské!" Budiž, jejich pravda, ale proč život a Bůh to tak zařídili s kornetem Kryštofem Rilkem a hraběnkou? Bylo jejich setkání jenom pouhou náhodou, jako když vrhneme najednou tři hrací kostky a na všech nám padnou šestky? Nevěřím, protože Věřím. Ale to je můj názor, pokud nesouhlasíte, Korneta si přečtěte a poté si upřímně odpovězte znovu.
Rainer Maria Rilke: Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka.
[1] Překlad Ladislav Fikar, 1949, Fr. Borový.
[2] Překlad Radovan Lukavský, 1971, Vyšehrad.
[3] Překlad Jindřich Flusser, 1994, Primus.
[4] Překlad Rudolf Havel, 1996, Torst.
V Brně Léta Páně 30. května 2013.