Podél Komínské rokle
Dušan Polanský
Každý z nás je na něco v přírodě zatížen. Já na polní cesty. Možná vám to přijde divné, ale je to tak a má to dokonce osobní logiku. Vysvětlím.
V Dolnom majeri (bývalý slovenský název, dnes Alexandrov Dvor) bydlela naše rodina od února 1960 do února 1966. Bylo to nejhezčí období mého života. V té době čítal tento obydlený zemědělský dvůr asi patnáct čísel obydlí, jeden veliký kravín, stáj s výběhem pro koně, menší prasečák, malé fotbalové hřiště a jeden veliký vinný sklep s obrovskými sudy na víno pod malým vyvýšeným akátovým hájkem.
Milovníkovi přírody by v nejbližším okolí Dolného majera chybělo leccos: les, řeka či jenom potůček, louka, jezero, vodní nádrž,rybníček nebo jenom malinkatý mokřad. A může být vůbec nějaká krajina spanilá, když nemá na sobě oděny tyto nádherné výtvory přírody? Věřte mi, že docela může, protože právě okolí Dolného majera bylo v těch časech toho důkazem. Přírodu totiž dělal svoji prací krásnou člověk. Mírně zvlněná krajina s vinohrady, meruňkovými sady, lány obilí, tabáku, jetele, brambor, řepy, hrachu, máku, lnu, slunečnic a kukuřice. Podél mnohých cest byly vysázeny třešně nebo ořešáky. Dozrávající obilní lány to byly spíš žlutočervené oceány. Málokde na polích byste v té době našli tolik překrásně do červena rozkvetlých vlčích máků jako právě zde. Nejednou jsem nechával svůj zrak spočinout na obrovských žlutých kobercích slunečnic či na růžových přehozech stromů utkaných z kvítků meruněk. A opravdovou zvláštností, alespoň na naše poměry, byla rozlehlá tabáková pole. Když se poprvé díváte na tabák, určitě vás napadne, že je to ta nejnamyšlenější plodina: doslova pyšně se vypíná, přičemž její pravidelně uspořádané nádherné listy jako by chtěly zdůraznit její výjimečnost a dokázat, že není jen nějakou obyčejnou zemědělskou plodinou, ale že jí musí být na rozdíl od těch ostatních, věnováno hodně mravenčí péče než milovníci tabákového kouře si z jejich nádherně vonících usušených aromatických listů přijdou na své.
Ve svých vzpomínkách také často vidím spanilou jižní stráň s vinohradem, který nás při každé cestě do školy upřímně litoval a pro změnu při zpáteční cestě zase zvesela zdravil. A vůbec každá zpáteční cesta z jednotřídky v Hornom majeri – byl vzdálen od toho Dolního více než jeden kilometr – byla vždy malým svátkem, který končíval bučením skotu, kvikotem prasat a vrcholil zastavením se u ohrady s výběhem koní a obdivným pozorováním tažných koní. A když jsem se již pustil do těchto sentimentálních popisů nemohu nevzpomenout, že za mého mládí okolí Dolního majera bylo také rájem motýlů, paroháčů, chroustů a všelijakého hmyzu. Doslova houfy admirálů, bělásků, otakárků fenyklových člověk mohl vidět doslova všude. Najít ráno na zdi nebo kmenu stromu přilepeného obrovského nočního motýla nebylo až tak ničím neobvyklým. Je sice pravda, že roháč nebyl už až tak běžný, ale i tak jsem ho dokázal najít za rok bez větší námahy několikrát.
Pokud jde o silnice, většinou to byly vesměs polní zaprášené cesty nejen uprostřed zemědělských polí, ale tím, že kolem nich rostlo vše, co jsem výše popsal, bylo pro mě doslova radostí se po těchto cestách se toulat. Navíc na polích bylo běžné vidět hodně zajíců, bažantů a koroptví. No a od té doby mám polní cesty v oblibě.
Jako například i tu, kterou vidíte na obrázku níže. Vede od zahrad, které sousedí s Brněnskou zoo, směrem k Pile Bystrc (ta je ve vlastnictví Lesů města Brna), kde také rokle končí. Vznikla prý aktivitou nějaké nadace s cílem rozdělit obrovský lán pole na dvě půlky. Musím říct, že to byl určitě dobrý nápad. Krajina tím získala přirozenější ráz. Jistě tomu napomohlo i jednostranné stromořadí. Uznejte, že je to docela hezký pohled. Jistě v Řecku u moře, či v Alpách nebo v lesích a kolem jezer ve Finsku či v Skandinávii je to zajímavější a hezčí, ale já se přesto vždy s radostí pokochám malebností tohoto pohledu. Možná je to jenom tím, že mi stačí k potěšení docela málo. Pokud jste náročnější, nedá se nic dělat, musíte vyrazit do světa.
Zeleň stromů kterou vidíte níže po levé straně polní cesty, je začátek Komínské rokle. Tahle rokle tvoří tzv. územní systém ekologické stability (ÚSES). Rokle je dlouhá asi 400 metrů, její šířka se pohybuje na počátku okolo cca 70 m, ale pak se prudce sužuje, a někde její šířka se pohybuje již jenom kolem 20 metrů, takže není to žádný obr. Tam kde rokle začíná byl ještě asi před šesti sedmi roky mokřad, a bylo možné tam slyšet spokojeně kvákat žáby. Bohužel minulé suché roky způsobily, že kvákání tam dnes neslyšíme, ale doufám, že jednou se tak opět stane.
A když už jsem měl po ruce fotoaparát cvaknul jsem cestou ještě dva snímky s rozbujelým rostlinstvem. Minulé roky tomu tak nebylo, protože málo pršelo. Letošní jaro bylo hodně atypické, protože hodně pršelo, takže dokonce na ploše mokřadu se opět objevil rákos, který v minulých letech byl vytlačován travinami.
Snad uznáte, že taková malá procházka s někým vám blízkým, potažmo jenom s nejvěrnějším přítelem člověka, může být někdy zajímavější než posezení v horkém létě někde u kavárenského stolku v sálajících ulicích či náměstích města. Pokud mi nevěříte, vyzkoušejte to na vlastní kůži, ovšem klidně to může být i jiná zajímavá polní cesta. A určitě takové jsou i tam, kde žijete!
V Brně 17. července 2024.