Ach ta (ne)rozhodnutí

Dušan Polanský

Před koncem února letošního roku, tedy ještě před vypuknutím covidové pandemie, jsem nechtěně vyposlechl ve vinotéce rozhovor třech dam, odhadem mohly mít před padesátkou, a tipnul bych je podle kontextu na bývalé spolužačky, které se sešly po delší době. Pokud jsem použil slovo rozhovor, přesnější bych měl napsat, že šlo převážně o dramatický monolog jedné z nich. Dvěma kamarádkám podrobně líčila, jaká špatná rozhodnutí v životě učinila. Nejprve, že byla hloupá, že nedostudovala vysokou, že hned poté se dala přesvědčit, aby začala podnikat, což dopadlo všelijak. Pak následovala prý nešťastná volba životního partnera, důsledkem čehož byl po několika letech rozvod, na který prý finančně doplatila a zůstala sama s malou dcerkou. Pak zase tu byl jiný chlap, s kterým to rovněž nevyšlo. Že pak se ji nedařilo v zaměstnání, že šéf firmy, kde pracovala, nestál za nic, a navíc, že to byl prý podvodník, který ji nasliboval hory doly za ... Další její nedobrá rozhodnutí, tedy pokud ještě nějaká další byla, již neznám, jelikož po dopití dvou deci zdravotní dávky bílého polosuchého jsem odešel. Leč i přes vyslyšené, jsem přesvědčen, že učinila v životě i nějaké to dobré rozhodnutí, protože z ní vyzařovala duševní síla a odvaha k činům.

Z pohledu psychologického je to kolem rozhodování vůbec celé zajímavé. Lidé nejsou moc sdílní, když se jim daří hlavně finančně. O tom, že se lehce dostali k většímu majetku raději pomlčí, prý že se bojí závisti a mají strach, že by je někdo o majetek připravil. Ovšem pokud jde o starosti, potíže, nezdary, prohry, tragédie, to je zcela jiné. Hodně lidí pociťuje přímo nutkavou potřebu se s někým o své starosti podělit, chtějí být litování, potažmo ti nejmazanější ze svého utrpení vyzískat i nějakou tu finanční či jinou výpomoc. I proto s litováním těch, co si moc stěžují, raději opatrně! Nicméně jsou i lidé, kteří své utrpení dusí v sobě. Pokud mají na svém utrpení či utrpení jiného i svůj podíl, často inklinují k sebemrskačství, které, bohužel, někdy vede až k tomu nejhoršímu možnému konci.

Ale vraťme se k dámě z vinárny. Myslím si, že každý z nás něco podobného v mírně jiné obměně slyšel od někoho jiného nebo dokonce sám je protagonistou povídání hlavně o nedobrých rozhodnutích ve svém životě. A tak se nedivme, že poté, co si člověk vynadá do blbců, říká si, že kdyby se ještě jednou narodil, potažmo mohl se vrátit strojem času o nějaké to desetiletí zpět, že by se ve stejných minulých situacích rozhodl určitě jinak. Možná, že vy ano, ale já ne. Abychom si ale rozuměli, ne snad proto, že moje rozhodnutí byla vždy správná, kdepak, ani zdaleka, ale jednoduše proto, že když se zpětně vcítím do doby a situací, v kterých jsem závažná rozhodnutí přijímal, tak moc šancí na jiné volby, než jsem skutečně učinil, nevidím.

Problém je možná i v tom, že většina z nás má tendenci k přehnané sebekritičnosti. Pochopitelně jsou i výjimky, jsou borci, kteří si myslí, že jsou mistři světa za každé sitauce, a to, že to pro ně tentokráte nedopadlo moc dobře, nevidí jako svoji chybu, ale spíš viní okolnosti, které jim zcela výjimečně nepřály. Nicméně pokud se již pustíme do kritického hodnocení svých domnělých nedobrých rozhodnutí, měli bychom si uvědomit analogii s prací poctivého historika. Ten hodnotí a popisuje události z minulosti v kontextu doby, v které se odehrály, a ne pohledem současníka, to dělají pouze generálové po válce. I my bychom měli, pokud chceme být objektivní, svá rozhodnutí posuzovat v kontextu tehdejší doby a svých tehdejších reálných možností, kdy jsme příslušná rozhodnutí přijímali. Dívat se na svá rozhodnutí jinak, je cesta k zbytečnému sebemrskačství a nadávání si do fest blbců.

A trochu optimismu také neuškodí, proto nebuďme jenom pesimisti, téměř určitě každý z nás v životě učinil i nějaké to správné či dobré rozhodnutí, za které se mu život nějak hezky odvděčil. Pokud jde o mně, tak to byla radikální změna profese. Ne že bych se v nové profesi zcela našel, ale živila mě nakonec 34 let.

Pokud jsme u těch rozhodnutí, všichni dobře víme, že důležitým parametrem každého našeho zásadního životního rozhodnutí jsou naše osobnostní předpoklady. Pokud si vezmeme na paškál kupříkladu rozhodnutí o budoucí životní profesi, sice mohu chtít být např. profesionálním fotbalistou, ale když nemám na to figuru, dobrý pajšl, a mi to s balonem nejde, tak mi to prostě nejde. Nic mi nepomůže, že budu trénovat dvakrát, třikrát více než ti, co mají k tomu předpoklady. Jednoduše talent a vysoké IQ pílí nenahradíš. Většina lidí je průměrných, což znamená, že není vyhraněna z hlediska svých zájmů. Lákavých profesí jako jsou např. profesionální sportovec, závodní jezdec, vědec, vynálezce, konstruktér, programátor, architekt, umělec, spisovatel, režisér a dalších je hodně, bohužel většina z nich vyžaduje speciální osobnostní předpoklady. Pokud je nemáme, měli bychom tuhle skutečnost zohlednit nejen při přijímání závažných rozhodnutí, ale i při jejich zpětném hodnocení. Kdysi jsem se bavil s chlápkem, který úspěšně vystudoval režii, jenomže tím jeho režisérská kariéra definitivně skončila. Nemyslím, že na to neměl odborně či z tvůrčího hlediska, ale vycítil jsem, že spíš mu chybí opravdová touha, zarputilost, síla zdolat překážky na cestě k uměleckému úspěchu, tedy k natočení svého filmu. Určitě ale není výjimkou, tisíce absolventů škol něco vystudují, ale již to jako profesi nedělají, jednoduše jim jde jenom o získání titulu. Určitě si mnozí z nich také říkají, že se nedobře rozhodli. Platí zásada, že člověk by si měl zvolit takovou profesi, kterou bez větších problémů zvládne a v které bude spokojen. Je si dobré uvědomit, že do práce chodíme přibližně dvacetkrát do měsíce, tedy kromě dovolenkového měsíce, po dobu přes 40 let, u žen obvykle o něco mně. A být z práce tisíce a tisíce hodin otrávený, nemluvě o dopadech na tisíce a tisíce hodin soukromého života není určitě cesta k životní spokojenosti.

Podobně jako s profesní volbou je to i volbou partnera, protože je opět jasné, že každý jedinec má jiné osobnostní, tedy fyzické a duševní, předpoklady a jiné možnosti, dané například velikostí jeho majetku, dále profesním, sociálním a společenským prostředím, v němž se pohybuje. Kdysi v uzavřené společnosti jsem slyšel povídání o jejich šikovném kolegovi, který si vzal za manželku atraktivní dámu, která byla majetkově docela náročná, jelikož si byla dobře vědoma své tržní ceny. Chlápek se snažil, co mohl, postavil dům, chatu, financoval drahé dovolené, luxusní auto atd. Skončilo to jeho infarktem a rozvodem. Poték ale že prý nabyl životní rovnováhy, našel klid a užíval si drobných životních radostí. Prostě i při volbě životního partnera bychom se měli pokusit alespoň chvíli myslet hlavou, třebaže příroda nás většinou tlačí do jiného způsobu uvažování, pokud lze v těchhle věcech vůbec o uvažování mluvit. V této souvislosti asi znáte Platonův příklad s vozatajem. Vozataj jede na voze taženém dvěma koňmi, které zrovna moc pokynů vozataje nedbají. První kůň představuje pudy (žádostivost), druhý emoce, kdežto vozataj představuje váhavý rozum. Asi tak nějak je to i s námi, když se rozhodujeme kupříkladu při volbě partnera, byť jenom dočasného.

Leč asi ze všeho nejhorší je, alespoň podle mě, když závažná rozhodnutí nechceme přijmout, vyhýbáme se jim a zbaběle kličkujeme, dokonce někteří se přímo před nimi schovávají. Takové jednání je často horší než přijmutí nedobrých rozhodnutí. Velitelé na vojně to dobře znají, na vojně se velitel musí vždy rozhodnout, třebas blbě, ale rozhodnout se musí. Ovšem musím z vlastních zkušeností přiznat, že pokud jde o zaměstnání, tzv. tichošlápci obvykle nic nepokazí a často obsazují důležité vedoucí funkce hlavně v státním sektoru právě díky tomu, že stáli vždy opatrně bokem. Nerozhodnost, alibismus, je málem typickou vlastností státních úředníků a politiků všeho druhu, přičemž, než by jasně rozhodli, opakovaně se odvolávají na zákony, směrnice, vyhlášky a další a další vyjádření, rozhodnutí, posudky atd. Tohle jejich jednání pramení především z obavy ze ztráty dobře placeného a pohodlného místa. Charakteristickým rysem slušného člověka by měla být rozhodnost, či už správná, nebo nesprávná. Nakonec z tohoto pohledu dámu, o níž byla na začátku řeč, si velice vážím. Možná, že před přijmutím většiny svých důležitých rozhodnutí měla mít patřičnou dávku kritičnosti vůči druhé straně. Nicméně na rozhodnost, coby důležitou charakterovou vlastnost se často neprávem zapomíná. Možná i proto, že být rozhodným je často docela těžké. Z tohoto pohledu naše dáma určitě silná byla. Pokud jste četli něco od Vladislava Vančury, kupříkladu román Markéta Lazarová nebo Pekař Jan Marhoul, určitě jste si všimli, že protagonisté těchto románů téměř vůbec nefilozofují, nepsychologizují, ale za každé situace vždy se jasně rozhodují a jednají, jejich řečí je čin. Je pravda, že všichni skončí nedobře, ale bez podobných lidí by svět stagnoval, byl by jednotvárný, chyběla by mu dynamika, odvaha k tvořivosti.

Tento text bude jistě na mnohé působit spíš moralisticky, jako by odtržen od reálného života, jelikož všichni dobře víme, že život je jaký je, moc si nepotrpí na moralizování, filozofování a psychologizování, spíš kalkuluje, počítá a hodnotí konkrétní činy. Je pravda, že mnohým to v životě vyšlo právě díky tomu, že v životě byli spíš opatrní, váhaví, ale určitě je hodně i těch, kteří z absence odvahy a neochotě nést jakékoliv riziko se báli vůbec nějak rozhodnout, či už dobře, nebo zle, a na svoji váhavost v životě doplatili. Popřát úspěchu a životního štěstí bychom měli hlavně těm, kteří se dokázali v životě správně rozhodnout již jenom proto, že v tomto případě by závist nebyla na místě. Určitě si to zaslouží. A těm, co to nevyšlo, ačkoli odvahu k přijmutí zásadních rozhodnutí měli, popřejme, aby časem alespoň částečně dokázali vybalancovat dopady nedobrých rozhodnutí z minulosti, a tím si vytvořili předpoklady pro budoucí dobrá zásadní životní rozhodnutí.

V Brně 27. června 2020.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Střípky