Dušan Polanský
Text věnuji starší paní z našeho sídliště, kterou sice po jméně neznám, ale která si pokaždé, když ji potkám s pejskem na procházce, stěžuje, že její nízký tlak je něco hrozného. Je ale všeobecně známo a statisticky doloženo, že lidé s nízkým tlakem žijí významně déle než lidé s vysokým tlakem. K těm s vysokým tlakem bohužel patřím i já, takže paní nízký tlak závidím. A abych svoji závist trochu umenšil i já si namlouvám, že moje rýmy jsou něco hrozného.
Nedobrý zdravotní stav významně ovlivňuje nejen kvalitu našeho osobního či profesního života, ale i lidí kolem nás. O tom žádná. Jsou ale i běžné zdravotní problémy, které sice zlobí, ale nějak výrazně nás neomezují ani v soukromí, ani v práci. Za ty roky jsme se naučili s nimi nějak žít.
Na klasickou rýmu se neumírá, obvykle ani nemarodí, ale pokud je rýma silná jako trám, není to nic příjemného. Smrkáte, kýcháte, máte červený noc, hlas máte hrubší a tlumený, jelikož máte obvykle ucpaný noc, v krku cítíte pálení a sucho, pronásleduje vás pocit žízně, zima vámi klepe jako ratlíkem vystrčeným na mráz, aby se vyčůral, spánek za moc nestojí, jelikož máte stále ucpaný nos a hlava vás pobolívá. Jsou i takoví, není jich ale moc, co rýmu nemívají; málem většina je takových, co rýmu mívají, ale v jakés takés normě. No a ti zbývající mívají právě již zmíněnou rýmu silnou jako trám. Tak k těm vyvoleným patřím i já.
Několikrát za svého života jsem se dočetl, že tam nebo onde objevili vědci a lékaři lék na rýmu. Je to hloupost, lék na rýmu nemůže nikdo jakživ objevit. Rýma je obranný nástroj organismu proti jeho pokračujícímu podchlazování. Nutí nás tepleji se oblékat, pít horké nápoje např. s medem a citrónem, pojídat více ovoce a zeleniny kvůli vitamínům, zdržovat se v místnostech, kde je vyšší teplota, v noci se více přikrýt. Rýma obvykle udeří, když náš organismus je oslabený nebo jsme podcenili oblečení při změně počasí. V mém případě častou příčinou je i nedostatek spánku. Sice moc nespávám, ale když se dostanu pod minimální hranici, cca 4 hodiny, je zle. Rýma se sice i přenáší, ale nijak dramaticky. Na střední škole jsem míval silné a časté rýmy, a třebaže nás bydlelo šest v malém dvoupokojovém bytě, nevzpomínám si, že by někdo z rodiny rýmu ode mne chytl.
Mívám i rýmy slabší, ale ty z mého pohledu nestojí za řeč. Kdybych měl svoji klasickou rýmu jako trám popsat suše kvantitativně, dopadlo by to asi takto. Obvykle silnou rýmu mívám třikrát do roku. Vyhrabávám se z ní minimálně 10 dnů, ač podle lidové moudrostí léčená i neléčena rýma trvá stejně, 7 dnů. V kritické 3 až 4 dny, kdy se mi laicky řečeno spustí, vysmrkám za jeden den přibližně dvacet klasických velikých látkových bavlněných kapesníků (dnes se vyrábí jakýsi šmejd, kde je jenom určité procento čisté bavlny); papírové zásadně nepoužívám. Abych vůbec mohl nosem dýchat, spotřebuji za celou rýmu obvykle 5 klasických lahviček s 0,5 ‰ roztokem Sanorinu. Kdysi jsem používal silnější roztok, 1 ‰, ale po nedobrých zkušenostech jsem se vrátil k 0,5 ‰. Sním asi dvě deci medu. Pojídám jej jenom tak, čajovou lžičkou. Strukturu jídla výrazně neměním, ale jídla sním asi o 20 % méně než obvykle. Pokud jde o vitamíny, konzumaci neměním oproti stavu, kdy jsem fit. Moc mi nechutná alkohol, obvykle nějaký ten den vynechám i pravidelné pití vína, ale o to více konzumuji horkého čaje. Toho vypiju asi dva až tři litry za den. Při spaní se přikrývám navíc teplou dekou, jinak jako každou noc či jsem nebo nejsem nachlazen, na nohou mívám tlusté ponožky. V kritické dny se v noci potím, takže si musím převlékat pyžamo, aby mě mokré nechladilo. Vůbec se mi nechce do vany, jelikož i v horké vodě mne klepe zima.
Kdybych měl popsat všechny neblahosti rýmy, tak je to docela neveselý obrázek. Alespoň některé. Představte si, že jste učitel a chytne vás silná rýma. Těžko se vám mluví, hlas je nepřirozený, zní dutě, v ústech sucho, nos ucpaný. Před žáky či studenty smrkáte v hodině či v přednášce běžně i desetkrát. Na vysoké škole již dávno neučím, ale v době rýmy jsem býval z projevů rýmy dost nešťastný. Nebo další nepěkný obrázek. Kdysi jsem jezdíval každý rok v létě za vysokohorskou turistikou. Pokaždé jsem se málem modlil Otčenáš, aby mě těsně před odjezdem nebo v průběhu vysokohorského pobytu nechytla rýma. Vzpomínám, jak jsem byl na vysokohorském zájezdu v okolí Val Gardena, což je městečko na severu Itálie. První ráno pro probuzení jsem cítil a zřetelně poznal podle škrábání v krku, že na mě leze rýma. Kdyby propukla, tak mám po dovolené. Snídaně byla švédského typu, kdo na co měl chuť; byl tam i v malých kalíšcích med. Snědl jsem jich přibližně deset a vypil jsem kvantum horkého čaje s citrónem. Další rána medu o něco méně, ale horkého čaje s citrónem stejně. Tak jsem udržel rýmu po celou dobu zájezdu pod kontrolou. Ovšem po návratu do Brna již vypukla, nemilosrdně, neodvolatelně a s velikou razancí. Jinak obava z rýmy byl i jedním z důvodů, proč jsem si platil pokaždé jednolůžkový pokoj. Kdybych měl rýmu, můj potenciální spolunocležník by se jednak nevyspal, a jednak by se mohlo stát, že rýmu chytne také.
Kdybych měl popsat, která moje vzpomínka na rýmu je ani ne tak nejsmutnější, jako spíše nejtragikomičtější snad to bude tahle. V letech 1967 až 1971 jsem dojížděl den co den na stavební průmyslovku z Malacek do Bratislavy. Docela se mi líbila jedna dívka, která dojížděla podobně jako já. Už si popravdě ani nevzpomínám na jakou střední chodila. Občas jsem si v duchu představoval a se připravoval, co bych jí asi řekl, kdyby si náhodou vedle mě sedla. Abych si já přisedl k ní, na to jsem popravdě odvahu neměl. Důvody jsou z pohledu toho, o čem si povídáme, irelevantní. No a jednou se opravdu stalo, že si přisedla ke mně v Bratislavě právě ona do tzv. čtyřky, v níž jsem seděl docela sám. Až do Malacek jsme seděli v čtyřce sami, takže teoreticky, za normální situace, bych se mohl pětačtyřicet minut řečnicky předvádět. Jistě tušíte, co mi v tom bránilo. Měl jsem rýmu, a byl to právě jeden z těch kritických dnů, kdy to ze mě valilo. Nos jsem měl červený jako papriku, všechny kapesníky již mokré. Jediné slovo, které jsem ze sebe vyrazil, bylo tlumené nosové ahoj, což byla odpověď na její úsměv a srdečné ahoj. Schválně jsem si vytáhl jakousi učebnici, a dělal, že se učím, ale co vám budu povídat, o učení nemohlo být za dané situace a za mého stavu ani řeči. Jak to s dívkou dopadlo? Pokud vím dobře, vdala se do Bratislavy za lékaře, postavili si tam veliký dům a snad jim štěstí přeje dodnes. Kdybych rýmu neměl, možná by dopadla jinak. Určitě ne lépe, tedy alespoň ekonomicky. Naštěstí pro ní, život si na kdyby nehraje.
Přeji vám, aby vám žádná nemoc nezkomplikovala osobní život či práci tou měrou, že začnete proklínat celý svůj život. Pokud vás postihují běžně zdravotní trable, tak je berte s příslušnou dávkou nadhledu, vždyť být stále zdravý musí být také pěkná otrava.
V Brně 7. listopadu 2016.