Dušan Polanský
Slovo sebevrah nemám rád, stejně jako slovo sebevražda. Přesněji, pociťuji k těmto slovům veliký odpor. Raději o člověku, jenž se rozhodl odejít z našeho světa, říkám - když už musím tuhle skutečnost nějak vyslovit: Ten, jenž se rozhodl navždy odejít. A o sebevraždě mluvím jako o odchodu na věčnost vynuceném nešťastnými okolnostmi či událostmi. Nikdy nepoužívám spojení „dobrovolně navždy odejít“ nebo „dobrovolný odchod“, také jsem nenapsal „jenž se sám rozhodl“. Proč? Myslím si, že ve většině případů to nemá s dobrovolností nic společného, spíš je odchod vynucen nešťastnými okolnostmi či událostmi. Ty mohou být různé: ztráta lásky, rodinná tragédie, neléčitelná těžká nemoc, ztráta smyslu pozemského života, zapletení se do spárů zločinu, obrovské dluhy, zradu kumpánů, donucení k odchodu z titulu pomsty či jiná okolnost nebo událost. Nešťastný člověk pak již jenom naplní svůj osud. Vůbec již nemluvím o genetickém zatížení k předčasnému odchodu do říše duší.
Dobře jsem znal dva lidi, jež se rozhodli od nás navždy odejít a také navždy odešli. Oba neunesli tíhu rozchodu s partnerem. Láska vůbec hraje v našich životech daleko důležitější roli, než si někdy připouštíme. Schválně lásku kamsi zahráváme do autu, nejednou naoko drsně říkáme: ženská jako ženská; chlap jako chlap; já se z něho nebo z ní nezblázním; ať si trhne nohou; kašlu na něj nebo na ni; žádná ženská za to nestojí nebo v opačném gardu muž, nemluvě o vulgarizaci. Jedním z projevů zoufale bagatelizace lásky jsou vtipy o intimních vztazích mužů a žen, popravdě ty moc nemusím. Raději ty politické a o nehezkých lidských vlastnostech.
Nechci moralizovat, kázat a teoretizovat o tom, zda v těch dvou případech šlo nebo nešlo osobní tragédii zabránit. Byla by to jenom fráze, alibistický postoj a všichni dobře víme, jak to často s moralizátory nechvalně dopadne. Koneckonců i při vynucených odchodech na věčnost vždy platí přísloví: Sytý hladovému nevěří. Nikdo z nás nemůže tvrdit, že by to tak radikálně a nešťastně neřešil. Důvod je prostý: jsme momentálně ti, co jsou sytí a naše duše je v jiném stavu než ta jejich. Může se leckomu zdát, že oni v té chvíli neměli vnitřní sílu zvednout hlavu a říct si: Život jde dál. Podle mě jejich příběh není ani tak o nedostatku vnitřní síly, jako o citlivosti a zranitelnosti lidské duše.
S jedním z těch dvou, jenž se rozhodl navždy odejít, jsem se často bavil o vztazích muže a ženy, o dětech, o rodině, o práci a vůbec o všem, co s životem souvisí. Jeho názory byly vždy čisté jako voda v horské bystřině. Neuměl jednat neférově, vždy vystupoval velmi slušně a skromně, byl vysoce inteligentní, nemluvil sprostě jako např. dost často já. Byl to hezký štíhlý vysoký muž, s nádherně dozadu česanými hustými vlasy, s příjemným upřímným úsměvem. Klidně by mohl hrát Jamese Bonda, určitě by se líbil všem ženám na světě. Rodina mu byla vším, neuměl bez ní vydržet. Když se blížily Vánoce, chodil přímo s nadšením do města nakupovat dárky, říkával mi, že jde nasávat vánoční atmosféru. Pokaždé když nějaký dárek koupil, mi jej s velikým zaujetím a hrdostí ukazoval. Byl šťastný jako dítě, když jsem mu jej pokaždé pochválil. To, že jej asi hluboce zklamala žena, kterou jistě hluboce miloval, jsem dodnes plně nepochopil. I když jako muž dobře vím, že většina žen jaksi řízením přírody více miluje ranaře než ty slušňáky. Po těch touží až ve stáří, když je úspěšní ranaři odkopnou. Pozoruhodné na příběhu mého známého je, že i když mu příroda dala vše, po čem ženy i muži touží: fyzickou krásu, vysokou bystrost a inteligenci, skromné a slušné vystupování, přesto to bylo pro kohosi málo. I když je to již hodně dávno, nešťastný konec mého známého mě dodnes přivádí v údiv nejen nad myšlením a chováním mnohých žen, ale i nad věčnou nepoznatelností ženské duše.
V Brně 5. ledna 2012.
Po napsání tohoto střípku se mi ozvalo několik čtenářů a poděkovalo mi za citlivé uchopení celého problému. Většina z nich má zkušenost se zde nastíněným problémem či už v rodině nebo v okruhu známých, kolegů či kamarádů. Všichni uváděli shodně – v souladu s mým textem: nikdo z těch, jež znali a tak smutně konali, nebyl sebevrah, ani se dobrovolně nerozhodl ukončit svoji pozemskou pouť. Vždy to bylo složitější.
Ženám se trochu nelíbilo, že jsem z nich udělal málem hlavní důvod rozhodnutí mužů, navždy odejít z našeho pozemského světa. Je pravda, že coby muž jsem jedním z hlavních důvodů uvedl ženy. Za tím si také stojím. Dámy, ale pro klid vaší duše, vás ujišťuji, že kdybych byl ženou, určitě bych to napsal přesně naopak.
K tématu jsem se vrátil v střípku o podle mě domnělém zrádci Jidáši Iškariotském a o jeho následném rozhodnutí ukončit svoji pozemskou pouť po odsouzení Ježíše k ukřižování, viz Evangelium sv. Matouše.
V Brně 29. července 2012.