Když je člověku sedmdesát

Dušan Polanský

Především se mi nechce věřit, že mi je již tolik. To mi tedy ten málem celý kus života rychle utekl! V živé paměti mám mnohé vzpomínky z minulosti a zdá se mi, že se to vše událo jenom nedávno, což je i není pravda. Pravda je to v tom, že lidský život není zase až tak dlouhý, aby si člověk svoji prožitou minulost v hlavních obrysech a určité okamžiky života i v zcela nepatrných detailech nepamatoval, tedy kromě útlého dětství. Nepravda je to v tom, že na určité úseky svého života raději již nechceme myslet, suneme je do archivu, tedy podvědomí, rádi bychom se vrátili před ně, abychom následně konali jinak, než jsme tehdy konali. Ale nejde to, lidský život je nevratný proces, tedy pokud nevěří člověk na reinkarnace.

Ve vysokém věku si uvědomujeme, že život utíká rychleji než v mládí a středním věku, každý okamžik života je teď dražší, vzácnější. Občas se někteří z nás starších dokonce ptají: Co mám ještě na tomhle vezdejším světě stihnout udělat, aby můj život měl i teď ještě nějaký smysl, abych po sebe zanechal ještě i v tomto věku nějakou hezkou vzpomínku? Paradoxem je, že i když někdy odpověď na tuhle otázku známe, většina z nás již nemá energii ani chuť podle nalezené odpovědi konat. I takový je člověk.

Mám podezření, že v pokročilém věku člověk žije v jednom docela velikém omylu. Namlouvá si, že již nasbíral tolik zkušeností, že žádné události ho nemohou moc překvapit, včetně chování a jednání lidí. Ovšem s tímhle přesvědčením opatrně, život je tak košatý a pestrý, že vždy nás něco nového překvapí. Snad jedinou konstantou je nekonečně chamtivá touha lidí po majetku, penězích a u některých i po moci. Touha, které není nic svaté.

Sedmdesátka má pro mě i tak trochu symbolický, ale smutný význam. Z tátovy strany se moc dlouho nežilo, jeho rodiče, i jeho bratr i setra odešli na věčnost brzo, táta sám to dotáhl na 69 a půl roku, čímž se stal výrazným rekordmanem. Takže tímto jsem ho o kousek překonal. Asi proto, že dávám docela dost pohybu a fyzické práci na zahradě, kdežto on po šedesátce na větší pohyb a jakoukoliv fyzickou námahu málem zcela rezignoval. Takže pokud mohu vůbec něco radit, nerezignujte na pohyb, třebaže mi je jasné, že mnozí se hýbali, sportovali, fyzicky pracovali, zdravě jedli a alkohol pili s mírou a přišla nevyléčitelná nemoc a byl konec. A jsou takoví, co pohybu moc nedají, bafají, docela si dopřávají alkoholu a žijí dlouho. Ovšem i to náleží k překvapením života, a bez těch by život nebyl zajímavý, chyběl by v něm prvek náhody. Psát zde o čtyřech mladších sourozencích, kteří jsou již dlouho na věčnosti, by bylo až moc smutné, a o to více si považuji té sedmdesátky, třebaže někdy si říkám, že tolik dobrodiní si od Našeho Pána ani nezasloužím.

Rozdávat rady z titulu vysokého věku považuji spíš za projev nafoukanosti než moudrosti. A proč vůbec radit? Stačí se podívat kolik knih o radách všeho možného druhu bylo a bude napsáno: Jak být úspěšný v společnosti, jak správně podnikat, jak správně žít, jak být úspěšný v sexuálním životě, jak správně investovat, jak se správně stravovat, jak se dožít vysokého věku, jak si správně rozvrhnout úkoly na den atd. atd. Tak co bych měl ještě komu radit, to vám hromada těchhle bludů není dost?

Co mě ovšem dnes trápí nejvíce, že v roce mého dožití sedmdesátky začala válka v Evropě. V křesťanské Evropě! Co z toho, že máme tisíce a tisíce svatostánků, stovky klášterů, tisíce a tisíce těch, co celý svůj život oddali Bohu: kněží, mnichů, řádových sester, a hlavně miliony poctivě věřících křesťanů, a vedle toho krutá válečná realita v podobě nemilosrdného zabíjení a vraždění. Kolik halasných výroků o křesťanských hodnotách, lásce k bližnímu, přitom na jedné straně vášnivý nacionalismus, na straně druhé hamižnost po cizích územích. Když to půjde s opravdovostí křesťanské víry takto dále, nevím, nevím, kde skončíme. Že by se nám Božího království, jak to od nás Náš Otec žádá, nechtělo? Že by nás peklo s žitím v bezbřehém konzumu a likvidováním přírody až tak lákalo? Když už jsem zmínil křesťanství, v den mých narozenin je svátek Nanebevzetí Panny Marie. Katolíci, že jo, protestanti, že ne. Pak se divte, že se nemají v lásce celé národy!?

V den, kdy mám slavit, bude málem celá rodina po dovolených, takže oficiálně oslavím narozky až po návratu z dovolených. Věřím, že jako pokaždé mi vnoučata k narozkám namalují hezké obrázky, z čehož budu mít větší radost než ze všech materiálních dárků či statků, které jsem kdy měl nebo po nichž jsem možná kdysi v slabých chvílích i pachtil. A to je vše.

V Brně 15. srpna 2022.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Střípky