Dušan Polanský
Je zima, sněží a nepříjemný mrazivý vítr trápí vše živé a odpočívající. Roje vloček zuřivě poletují a navzájem se křižují na pozadí neprůhledného, mléčně zbarveného sněžného éteru. Urputně se ním prodírám po polní cestě mezi zahradami směrem k cíli, ke Kopci mého věčného odpočinku. Uklidňuje mě pocit, že nemohu zabloudit, i kdybych nechtěně odbočil, neboť narazím na plot některé ze zahrad táhnoucích se až k úpatí Kopce. Ploty jsou důvěrnými průvodci spolehlivě ohraničujícími koridor mého fyzického snažení. Zdá se, že jsem dorazil k úpatí Kopce, odbočuji vpravo a směřuji k nevyššímu bodu. Vítr ještě více oživl, asiy mě chce podrobit další zkoušce z mé vytrvalosti a tvrdohlavosti. Sráží mě vytrvale zpět, jako by se mnou hrál hru na výdrž, v nepravidelném cyklu padám na kolena, opět se zvedám a kousek se sunu málem po čtyřech vpřed. Tvář je již celá omrzlá, svaly nemají pružnost, již neumí vyjádřit nic, dokonce ani pláč a zoufalství. Rty ztratily schopnost mluvit, již jenom šeptají němé přání o skončení utrpení. Ale jak? Smrt zná řešení, a proto trpělivě láká: Poddej se, zklidni dech, myšlenky proměň v Nic, poklekni a pokorně se nechej proměnit v umrzlé schoulené klubko nebo prkno něčeho, co kdysi bylo Ty; nějak tak jako to učinili desetitisíce německých vojáků u Stalingradu. Slibuji Ti, že nepoznáš žádnou bolest, naopak dostaví se příjemný pocit úlevy, že již nic nemusíš činit, nikomu nic vysvětlovat, zdůvodňovat. Čeká Tě jenom sladké Nic, bez myšlenky a citu, rozměr a čas se promění v Nicotu.
Nabídka Smrti je lákavá, zatím ji ale nemohu přijmout, neboť má duše myslí na Myšlenku, která je po celý můj život – od narození až po teď – ve mně, a přesto nestihla dozrát. Možná proto, že jsem málo trpěl, nepoznal opravdovou nouzi a miloval málo vášnivě. Myšlenka je stále neurčitá, její obrysy jsou nejasné, rozplývají se v lákavém pestře zářícím bezobsažném pozadí, jež chce mou mysl odvést od jádra Myšlenky.
Konečně jsem dosáhl pomyslný vrchol Kopce. S námahou otvírám oči. To, co slabě vidím přes mléčný éter, mě na chvíli překvapí. Ke mně kráčejí tři zástupy lidí. Vzpomenu si, že v Starém zákoně je Bůh často zván Hospodinem zástupů. Tyhle zástupy jsou od sebe vzdáleny tak dvacet metrů. Zdá se, že třebaže vzdálenost mezi zástupy je malá, zástupy kvůli zlé viditelnosti o sobě vůbec neví. V levém zástupu jsou ti, které jsem opravdově miloval, je jich málo; v duchu si říkám: Škoda, mohlo vás být více. V pravém zástupu ti, co jsem je opravdově nenáviděl, také nic moc, ale se nedivím. V třetím, prostředním, zástupu jsou ti, co mi jejich život byl lhostejný, těch je daleko nejvíce. Najednou jako na povel prostřední zástup vyrazí směrem ke mně. Mám nahnáno, jak by ne, lidé mají v rukách klacky, řetěze, kladiva, vidle, nože, těžké provazy, dokonce i střelné zbraně. Je zvláštní, že utíkají lehce, jako dobře trénovaní atleti, chumelenice ani svah Kopce jim vůbec nevadí. Možná je to tím, že jejich vztek na mne se proměnil v doping dodávající jim sílu. Padá na mě obyčejný lidský strach o svůj život. Vím, že za chvíli mě ubijí nemilosrdně k smrti, že mé tělo se stane krvavým zmrzlým cárem masa. Rezignuji. Klekám na kolena, pokřižuji se a v naprostém klidu beze spěchu se začínám modlit přimrzlými rty Otčenáš. Zvláštní, najednou mohu alespoň šeptat, přičemž každé slovo se proměňuje v prostou pravdu. Nechápu, že předtím, když jsem se modlil, jsem neuměl prožít a procítit slova a význam této modlitby. Teď se vše jeví jasné, smysluplné a přitom upřímné jako pohlazení spícího dítěte matkou. Vyslovením závěrečného Amen se celý text Otčenáše definitivně proměnil v jedinou nevyslovitelnou a nepopsatelnou Myšlenku. A přece kdesi v nadvědomí je Myšlenka zcela průzračná a jasná jako obloha za letního jasného dne. V Myšlence není obsažen jenom můj celý život, jeho smysl, radost, bolest, utrpení, prohry, naděje, ale i smysl a poslání celé existence člověka. Jsem zděšen, tak málo jsem z toho v mém životě naplnil. V té chvíli jsem přesvědčen, že můj život jsem žil téměř zbytečně. Stydím se a chtěl bych se vidět odsud někde daleko, někde v špíně, bahně.
Pak se stane zázrak. Jako by mávnutím kouzelného proutku všechno to běsnění živlů přestane, je krásný jarní den a vedle mě stojí babička Vilma. Přes pravé předloktí má přehozený ornát, liturgický oděv určený pro kněze, štolu a pluviál. Ptám se jí, pro koho je to krásné nové kněžské roucho. Místo odpovědi mi suše sdělí, tak jak to činívala, když jsem u ní býval na prázdninách: Pro koho by asi bylo, jsme tu přece jenom my dva, svlékni si ty svoje špinavé hadry a oblékni si roucho, a honem, nemám čas se s tebou vybavovat, vyhasne mi oheň v sporáku, vařím si slepičí polévku. Chci ji vysvětlit, že se mýlí, že tu nejsme ani zdaleka sami a chci ji ukázat ozbrojené lidi rozzuřeně pádící do kopce. Ale namáhám se zbytečně, nikoho nevidím, i když viditelnost je najednou přímo pohádková, jsme tu opravdu jenom my dva: já a babička. Oblékám si kněžské roucho, zcela důvěrně a jistě, jako bych si jej oblékal již po tisící krát. Než pokleknu, ještě se podívám na babičku, ta ale již klečí a tiše se modlí Zdrávas Marie. Chvíli váhám s výběrem modlitby, ale zbytečně, rty bezděčně vyslovují Apoštolské vyznání víry. Babička naše rozjímání usekne: Stačí, podej mi ruku, ať mohu vstát, bolí mě nohy. Postaví se, chvíli vydechuje únavu, a pak rozhodně promluví: Utíkej, nemáš čas, musíš sloužit Mši svatou. Protestuji, že to neumím, že jsem ji nikdy nesloužil a že ani ji nemám právo sloužit, nezasloužím si to. Babička mě málem okřikne: Co bys neuměl a co bys neměl právo! Když Bůh bude chtít, tak budeš umět. Myslíš si, že ostatní kněží, biskupové jsou od tebe lepší, vyvolenější? Kdepak, ani omylem, nejsou! A ukazujíc prstem tam, kde před chvíli jsem zástup neviděl, praví: Podívej se, těch neznabohů, darebáků, lůzy a všelijaké pakáže, co toho je. Čeká tě hodně práce. A nezapomeň, co jsem ti již kdysi dávno říkala: správný kněz drží v levé ruce bibli a v pravé meč. A již běž, za patnáct minut začnou vyzvánět. Protestuji: Babi, když budu utíkat, nebudeš mi stačit. Babička jenom zakroutí hlavou nad moji naivitou: Jsi blázen, kam bych já, bába stará, utíkala, budu ráda když si stihnu dovařit polévku. A už neotravuj, sbohem. A odchází svým typickým rozhodným krokem dolu kopcem směrem, kde není žádné lidské obydlí. Chvíli čekám, že se ještě otočí. Neotočila se. Najednou již není. Asi ji nevidím proto,že jsem opravdu blázen. Abych se ujistil, že necvoknu, podívám se tak, kde byl ještě před chvílí zástup. Je tam opět. Co je ale jiné, lidé již nemají v rukách zbraně. Všichni mě zdraví, někteří uctivě, jiní formálně. Najednou si uvědomím, co babička povídala o začátku Mši svaté. Vyhrnu si do pasu ornát a pluviál jako selka sukni při čůrání a utíkám směrem k domům a silnici. Za chvíli vidím věž kostela, leč můj strach, že nestihnu včas začátek mše je ještě větší. Nasazuji k sprintu. Při běhu mě bolí příčná klenba na chodidlech, ale dnes mi to vůbec nevadí. Občas uklouznu na jemném písku a prachu, ale pokaždé udržím rovnováhu. I když běžím jako o život, stihnu přitom přemýšlet, kde se poděl mráz, sníh a vítr. Záhada nebo zázrak?
Ze sna mě nevzbudí hrůza z toho, že nestihnu odsloužit Mši svatou a věřící mě budou proklínat, ale ostrý bolestivý tlak v močovém měchýři. V poslední době chodím čůrat nejmíň třikrát za noc. Kvůli pitomé prostatě se již nikdy nedozvím, jak jsem odsloužil moji první Mši svatou, přesto teď pokorně pravím: Amen.
Dáno v Brně 19. ledna léta Páně 2012.