Setkání
Dušan Polanský
K velikým milovníkům piva nepatřím, ale v létě za vysokých teplot jeho hořké chuti a bílé pěně neodolám. Obvykle si dám jedno až dvě při cestě ze zahrádky v Občerstvení u lávky přes řeku Svratku nebo u nás v Bystrci v Dřeváku. Občas se stane, že dostanu na něj chuť při cestě z práce, to pak zapadnu do Hospůdky na Minské. Obvykle se tam dostanu krátce po půl čtvrté, to je tam většinou ještě prázdno, maximálně jeden dva návštěvníci, což mi vyhovuje, protože já a samota k sobě patříme jako smrt a věčnost. Štamgasti začnou usedat na svá stálá místa až kolem půl páté, jenomže to já jsem již pryč.
Počátkem letošního července za úmorných veder jsem se po práci rozhodl, že si v Hospůdce jedno v poklidu vypiju a půjdu po svých. Cestou z práce jsem potkal známého filatelistu, který sbírá i pohlednice a další papírový materiál. Popravdě je to spíš překupník než sběratel, ale nic takového zakázáno není, tak jaképak copak. „Něco pro vás hezkého mám, mohlo by vás to zaujmout, “ oslovil mě radostně s širokým úsměvem, jako kdyby předem věděl, že mě pumpne o nějakou tu korunu. Zatvářil jsem se ani ne kysele, ani ne sladce, ale nacvičeně neutrálně. Základní pravidlo při nákupu sběratelského materiálu totiž zní, že nikdy nesmíte dát najevo, že o materiál stojíte, to druhá strana okamžitě vycítí a hezky vás pumpne. Pohlednici, kterou mi nakonec prodal za 70 Kč – chtěl stovku, ale třicet kaček jsem usmlouval –, vidíte na obrázku. Filatelisticky je zcela nezajímavá, jelikož není prošlá poštovním provozem, ale neodolal jsem, svatý kříž a došková střecha působí na mě křesťanskou atmosférou klidu, dobra, pokory a neměnnosti řádu světa.
V Hospůdce si vždy sednu tak, abych viděl přes široké okno vedle vstupních dveří na ulici. Dění na ulici sleduji bez většího zájmu, ale k mé pohodě jaksi patří. Ovšem teď dění chybí charakteristické svištění, brzdění a zvonění tramvají, Minskou totiž začali s příchodem letních prázdnin opravovat. V Hospůdce kromě mě byl jenom jeden host, seděl u malého stolku v rohu, a cosi zaujatě psal na přenosném počítači. Veškerou obsluhu obstarával starší pán. Nikdy toho moc nenamluví, co se děje ve světě jej vůbec nezajímá, nezná ani mediálně známé lidi. Vydolovat z něho větu o deseti a více slovech je těžší, než najít bezdomovce ubytovaného v pětihvězdičkovém hotelu.
Hned poté, co jsem měl v sobě prvý hlt dobře vychlazeného piva, jsem vytáhl právě koupenou pohlednici z aktovky a s potěšením jsem si ji důkladně prohlížel. Mrzelo mě, že na druhé straně není napsáno odkud je. Najednou, přišlo to nečekaně a bleskově jako výhra prvního pořadí v sportce, jsem věděl, že v Hospůdce někdo přibyl, aniž otevřel vstupní dveře. Někdo, koho znám i neznám. Určitě jste to již zažili, vstoupíte do nějakého prostoru, zdánlivě se neděje nic, co byste zrakem vnímal, přesto vaše intuice vám říká, že přece jenom někdo uvnitř je. Zvednul jsem hlavu a nevěřil jsem svým očím, přímo u mého stolu, přesně naproti mně, seděl asi pětatřicetiletý muž. Musel jsem být tak zabrán do prohlížení pohlednice, že jsem si nevšimnul, že neznámý vstoupil do hospody, přistoupil k mému stolu, lehce odsunul židli a přisednul si. Zcela mechanicky jsem se chystal udělat si o nezvaném hostu závěr, že nemá na pivo a bude určitě chtít, abych jej za něj zatáhl, a ještě navíc bude škemrat vymyšlenou zkazkou o nějakou tu korunu. Jenomže jsem tuhle úvahu obratem zavrhnul, na chlápka můj předčasný soud neseděl. Působil klidně, oblečen byl sice skromně, ale čisto. „Asi si chce povídat,“ v duchu jsem si vzdychnul, protože o žádné povídání jsem nestál.
„Mohu se podívat,“ tiše a slušně poprosil ukazuje na pohlednici. „Jistě, podívejte se. Ale nic zvláštního, tedy myslím sběratelsky, není ani prošlá poštovním provozem. Když ji otočíte, uvidíte, že nemá ani známku, ani razítko odesílací pošty.“ Pozorně si prohlédl pouze čelní stranu, na zadní se nepodíval. Věřil mi. „To nevadí, že neprošla poštou. I bez toho je to krásná pohlednice, je na vás poznat, že vše, co je na pohlednici, vnímáte jako byste tam u toho domu a kříže stál.“ Lichotil mi až moc, že by mu nakonec opravdu šlo o pivo či nějakou korunu? Číšník se mezitím přesunul od pultu k našemu slovu. Nic neříkal, také proč, bylo jasné, že teď má mluvit nový host. Ten se na něj přívětivě usmál a ukázal na mé pivo. Číšníkovi to bohatě stačilo, nic neřekl, otočil se a s klidem šel k výčepu plnit přání zákazníka. Upil jsem si zlatavého moku a pronesl: „Přesto škoda, že nevím, odkud ten záběr je. Na zadní straně není uvedeno naprosto nic, podle čeho by se dalo místo alespoň přibližně identifikovat.“ „Dejte to na své webové stránky, možná to místo někdo pozná,“ doporučil mi klidně.
Při zmínce o webových stránkách jsem s sebou údivem až cuknul. Že by obyčejný šmírák? Ale zachoval jsem klid, pokud se chci více o něm dozvědět, musím dělat jako že nic. „S tou identifikací místa by to byla veliká náhoda,“ pronesl jsem naoko klidně. „Ten domek již určitě nestojí a kříž přenesli někam jinam, pokud jej již někdo nezničil.“ „Vy asi nemáte náhodu moc v oblibě,“ opáčil mě. Odpověděl jsem mu zcela standardně, tedy standardně podle mě. „Tak úplně to není. Určitě náhoda v životě některých z nás velikou roli sehrála nebo může sehrát, obvykle je to v případě náhodných neštěstí, ale jsem přesvědčen, že často to, co vypadá jako vyložená náhoda, až takovou náhodou není. Za náhodou je obvykle skrytá logika.“ „S tím souhlasím,“ odpověděl s pochopením a upil si piva. Pak pokračoval jako by mi četl myšlenky. „Chcete říct, že když člověk nemá k něčemu předpoklady, těžko může čekat, že se náhodou splní něco, k čemu ty předpoklady jsou nezbytné. Nebo, že by se do chudáka zamilovala nějaká kráska, kdežto v případě bohatého muže to nebude až taková náhoda, třebaže oba řeknou, že se zcela náhodou potkali na večírku tam a tam. Nebo, že by se někdo náhodou dostal k velikým prachům a přitom žije celý život z ruky do huby, pokud opomeneme aspekt dědictví. Dědictví ale již není náhoda, to je skutečnost daná rodinnými poměry.“
Mlčel jsem, jelikož se mi zdálo zbytečné k těmto obecným úvahám něco dodávat. Konec konců jako by mi je řečník vzal z úst. Na náhody a osud opravdu moc nedám. Nakonec jsem neodolal a pokračoval jsem. „Podívejte se oknem na ulici, již asi pět minut tam postává mladá dívka, do tváře ji nevidím, je stále obrácená do ulice, asi čeká na tramvaj. Předpokládejme, že to není žádná kráska, takže ještě nemá kluka, dále, že není zdejší a neví, že tramvaje mají do konce roku výluku a že musí zabočit na naší straně ulice za rohem doprava a šlapat asi třista metrů na zastávku náhradního trolejbusu. Teď si představme, že se zeptá mladíka, který podobně jako ona nemá partnera a rovněž jako ona čeka na tramvaj, která nejezdí, zda neví, kdy přijede tramvaj. Budou se na sebe chvíli dívat s úsměvem, jelikož pochopí, že jsou na tom stejně. Pak se zeptají někoho třetího, ten jim dopravní situaci vysvětlí a mladík a dívka vyrazí na zastávku náhradního trolejbusu. No a cestou k zastávce trolejbusu a společnou jízdou v něm se dají dohromady a bude z toho veliká láska a časem krásná a šťastná rodina. Pak bych řekl, že se zde, přímo před hospodou událo něco, co se podobá náhodě.“ Chlápek neodporoval, jenom klidně dodal: „Co víte, možná se něco takového začíná dít.“
Znervózněl jsem, ale ne kvůli jeho odpovědi, ale že dívka se otočila a šla kamsi doprava, kam jsem již přes okno neviděl. Rychle jsem dopil, vstal a nechtě ztrácet čas, než se obsluha rozhýbe, šel jsem k výčepnímu pultu. „Platím dvě piva, i za toho pána“ a položil jsem na pult šedesát korun, bylo v tom i osm korun zpropitného. Na poděkování vrchního ani společníka od stolu jsme nečekal a vyběhl jsem ven. Na hosta u mého stolu jsem si vzpomněl až venku, ale teď mi šlo o čas, něco mi zde nesedělo. Dívku jsme na ulici neviděl. Bez přemýšlení jsem svižným krokem zabočil za roh a pokračoval jsme po chodníku podél cihlových činžáků, směrem k zastávce trolejbusu. Dívka kráčela s nějakým mladíkem rovněž tím směrem, bylo poznat, že se dvojice docela živě baví, gestikulovali rukama jako můj vnouček Toník, když mě uvidí a chce se nosit. „Ti se určitě znají z minula, nevypadá to na čerstvou známost,“ pomysel jsem si, ale něco mi říkalo, že pravda to být nemusí. Vtom jsem uviděl jedoucí trolejbus, bylo jasné, že jej nestihnou ani oni, natož já. Pokud to byla 30x, náhradní linka za tramvaj do Bystrce, nebudu čekat na další, ale svezu se 36 do Komína, a tam přesednu na 30.
Na zastávku jsme dorazil asi třicet metrů za dívkou a mladíkem. Nedalo mi to, rozhodl jsem se postavit k ním nenápadně tak blízko, abych pochytil alespoň kousek z jejich rozhovoru. Zajímalo mě jediné, seznámili se před chvíli před Hospůdkou, nebo se již znají z doby předtím. Nestačil jsem zaujmout šmírovací pozici, když mě mladík oslovil a zeptal se mě, jak se on dostane na Kamechy, a že dívka zase jeden za kmarádkou do Bystrce, že nejsou z Brna a že na sebe náhodou narazili při čekání na tramvaj, která nejezdí. Skoro mě omyli, začalo se vyplňovat to, co řekl můj přísedící. Podrobně jsem jim vysvětlil, co a jak. Poděkovali a pokračovali dál v družném rozhovoru. Dívka sice nebyla žádná kráska, ale své kouzlo měla. Mladík byl klasický rodinný typ, který jistě bude vzorným manželem i otcem a později dědečkem. V duchu jsem jim popřál štěstí, ale nic víc. Nebylo času na sentimenty. Uháněl jsem zpět do hospody. Ještě jednou jsem chtěl mluvit s chlápkem. Přece tohle celé není náhoda, to musel schválně zaranžovat, a tím udělal ze mě blbce! Určitě si ze mě on a mladý párek chtěli udělat srandu, asi se podobným způsobem baví na úkor takových, jako jsem já.
Doslova jsem vběhnul do hospody. Můj stůl byl již prázdný. „Pane vrchní, ten pán, co seděl u mého stolu, je již pryč?“ zeptal jsme se těžce lapaje dech. Klidně se na mě podíval, bylo na něm vidět, že i on je udiven, což v jeho případě byl zázrak větší než všech sedm divů světa. „Seděl jste po celou dobu, co jste pil pivo, u stolu sám,“ pronesl bezbarvým hlasem. „Vy mi tedy tvrdíte, že jsem celou dobu seděl sám, vypil jsem jedno pivo, zaplatil a šel?“ Vrchní nic neřekl, což znamenalo, že je to přesně tak, jak řekl. „Přece jsem zaplatil dvě piva a vypil jsem jenom jedno, druhé vypil ten pán, nebo to bylo jinak?“ stával jsem se dotěrným. „Platil jste jedno pivo," pronesl suše a neodvolatelně. Tak takhle ne, nikdo si ze mě nebude dělat srandu! Vytáhl jsem peněženku, pamatoval jsem si, že jsem měl v ní za 70 Kč kováků, vrchnímu jsem zaplatil 60 Kč, takže v peněžence mi musela zůstat desetikoruna. Otevřel jsem kapsičku na kováky, bylo v ní 40 Kč. Nechápavě jsem zakroutil hlavou. Podíval jsem se na chlápka u počítače. Byl to ale zcela zbytečný pohled, ten by mi nic nepotvrdil, nic kolem sebe nevnímal, staral se jenom o to, co má v počítači. Vrchní mi již také nevěnoval pozornost, určitě mě považoval za cvoka.
Z hospody jsem vypadl jako bych byl omámen polibkem krásné ženy s plnými rty. „Klid, klid,“ opakoval jsem si celou cestou k zastávce trolejbusu, „asi se mi to vše jenom zdá.“ Dívka a mladík na zastávce již nebyli. Asi za deset minut mi dojela 30x. Nasednul jsem a usednul na zrovna uvolněné místo. Opět jsem vytáhl pohlednici a dost nedůvěřivě jsem si ji začal prohlížel. „Velice hezký obrázek obličeje Našeho Pána, “ promluvil starší ženský hlas vedle mě, „jak uklidňující a přitom plný života. Jako kdyby tady vedle nás seděl.“ Otočil jsem se k stařence, mohla mít již přes sedmdesát. Chtěl jsem jí říct, že na obrázku je obličej Našeho Pána zcela malinkatý, ale že je tam hlavně vidět domek s doškovou střechou a svatý kříž, na němž On trpí za nás hříšné. Ale nakonec jsem nic neřekl, raději jsem mlčel. Někdy je opravdu lépe mlčet, neprotestovat a pokorně se podřítit Jeho vůli.
V Brně Léta Páně 17. července 2015.
Poznámka. Pokud víte, z jakého místa záběr na pohlednice je, budu vděčný za tuto informaci.