Dušan Polanský
Silvestr jako poslední den kalendářního roku mám i nemám rád. Nemám jej rád ze stejného důvodu jako většina lidiček: jsme všichni společně o rok starší. Rád jej mám proto, že alespoň symbolicky spláchne do kanálu smutnosti právě končícího roku.
Silvestrovský večer jsem ve větší společnosti nikdy nestrávil. Nějak se neumím upřímně veselit, raději smutním, ne schválně, ale z povahy, Bůh mě tak ustrojil k žití. Nemluvě o tom, že v zábavních podnicích se i tančí, a to neumím, takže bych se tam cítil zcela nesvůj, asi jako tlustý nebožtík v malé rakvi.
Včerejší Silvestr byl něčím výjimečný, bylo nás o jednoho človíčka více. Kousek dne byla u nás Jindra, malinkatá, pětiměsíční, sedmikilová baculatá vnučka. Moc dobrou náladu neměla, včera ji nějak nevyšel harmonogram spinkání. Její náladu nezachránilo ani moje věčné nošení, za které jsem trvale kritizován - pak to totiž odnesou rodiče -, ani oblíbený čajíček.
Odpoledne dcera vyráží s Jindrou za svoji přítelkyní. Abych se nenudil, rozhodnu se pro procházku na zahrádku. Necítím se zcela fit, ale venku je příjemně. Dolu v Bystrci u bývalého JZD bourají starý plot, válí se tam i dvě dlouhé tyče. Mohly by se hodit, sice nevím k čemu, ale mohly, uvažuji jako lakomý sedlák. Zkouším jak jsou těžké. Jsou. Jednu si schovám do keřů, aby mi ji nějak jiný lakomý sedlák nevyfoukl, druhou si hodím na rameno. Má tak patnáct kilo, nejmíň. Vleču ji přes dva kilometry na zahrádku. Dost lidí je na procházce nebo venčí své čtyřnohé miláčky. Komický silvestrovský obrázek: chlápek nesoucí na rameni dlouhou těžkou tyč přes dlouhé pole. Říkají si, možná se zbláznil, a možná mají pravdu. Když kráčím dlouhým polem z Bystrce do Medlánek, obvykle o něčem přemýšlím. Dnes pod tíhou tyče, která mi symbolicky připomíná tíhu Kristova kříže, který si musel sám odnést na Golgotu, aby jej zde pyšní Římané ukřižovali, myslím na Pax Romanum. Vše vzorně fungovalo, vládla náboženská tolerance, zdálo se, že Římská říše přetrvá věky. Chyběla maličkost, myšlenka, která by římskému kolosu dala smysl dlouhé existence. Novoplatonici, stoici, eklektici, epikurejci ji nedokázali vyprodukovat. Jenom se zoufale potáceli v tom, co již bylo kdysi vysloveno. A i když něco občas přidali, nestačilo to. Mám pocit, že dnes jsme na tom tak trochu stejně, vše zdánlivě vzorně funguje, jen jaksi chybí hlubší smysl onoho fungování. Bude stačit jenom urputné hlásání individuální svobody člověka, tak zoufale závislé na jeho ekonomickém postavení? Určitě ne.
Jsem na zahrádce. Ramenům se od břemena ulevilo. Chvíli si povídám se sousedem. Společně závidíme špačkovi sedícímu na úplné špičce smrku stříbrného. Ten špaček se má, krásný výhled, krásná samota, čerstvý svěží vzduch, nekonečná svoboda. Soused povídá: Ani ministr se tak nemá. To teda ne, souhlasím.
Vracím se do Bystrce. Na rozcestí od Medlánek se ke mně připojí muž v mém věku, dáme se do hovoru. Musím dost křičet, muž má totiž naslouchátka pro nedoslýchavé. Při mém nedobrém stavu se mi mluví těžce. Navrhnu mu, aby povídal jenom on, že rád si vše poslechnu. Je tím potěšen. Žije sám, před čtrnácti roky se rozvedl. Za všechno může manželka, odešla s dcerou za jedním podnikatelem. Že se cítí ve velikém bytě sám, opuštěný, že ani dcera jej nenavštěvuje, ale za to vše prý může manželka, která v ní vypěstovala nenávist k vlastnímu otci. Několikrát vše opakuje. Čeká, že jej polituji, ale nenacházím důvod, ze slušnosti jenom symbolicky lehce přikyvuji. Měl si najít jinou ženu, času měl na to dost i dobré ekonomické podmínky. Už mohl mít nejmíň dvě dcery nebo i syna. Kráčím s ním ještě kousek směrem do Komína, pak se rozloučím, odbočím doleva na cestu mezi zahrádkami, jdu se podívat na místo mého posledního odpočinku. Člověk nikdy neví, koncem ledna mě čeká operace, ale to přeháním a hrám se na důležitého. Kopec mi nabízí jako vždy krásný výhled. Stojím a dívám se. Připadám si chvíli jako ten špaček na špičce smrku stříbrného. Ale najednou je mi hrozně zima, třesu se. Spěchám pryč.
Večer na mě definitivně padla únava z nachlazení. Beru si Aspirin a ulehám již v půl deváté. Budí mě na přípitek do nového roku. Jsem celý mokrý, převlékám se do suchého. Šampaňské Grandi Auguri mi chutná. Asi po hodině ulehám již v roce 2012. Kéž se nám všem vydaří.
V Brně dopoledne 1. ledna 2012.