Dušan Polanský
Vraceje se ze zahrádky a čekaje na autobus v Bystrci na terminálu potkal jsem známého. Povídá: „Díval jsem se na tvé stránky na recept na škvarkové pagáče. Přes víkend jej vyzkouším. Ještě jsem se podíval i na to ostatní, co na stránkách máš. O zcela běžné věci, která by jinému stála tak maximálně za zmínku, napíšeš málem román.“ Pochopitelně má i nemá pravdu. Pravdu má v tom, že docela rád píšu o běžných věcech. Pravdu nemá v tom, že román jsem zatím nenapsal a téměř jistě ani nenapíšu, popravdě nenapsal jsem ani větší povídku. Také k čemu, někdy mám pocit, že románů a povídek bylo napsáno již tolik, že je zbytečné se namáhat. Postřehy na osobních webových stránkách to je něco jiného, člověk svými výplody nikoho neobtěžuje, nechce za to peníze, dokonce píšícího „jen tak pro radost“ ani moc nezajímá názor těch několika zcela náhodných čtenářů. Také k čemu? V psaní se těžko zlepší, vše je dáno talentem a povahou, nemluvě o tom, že s věkem bystrost a dovednost jdou obvykle dolů kopcem. A vůbec, když máte osobní nekomerční stránky, přece nebudete psát podle názoru někoho, to by již stránky byly neosobní. Člověk může psát i podle nálady a životní situace, v níž se nachází, což je dobře. Sterilní stránky jsou k ničemu.
Nechci se zde hrát na drsného pisálka, jelikož povahou nejsem drsný ani za mák, a přesto i moje maličkost občas pocítí hřejivé teplo u srdíčka a přitom se jí napne plochá chlupatá hruď a v duchu se pochválí. Zkuste si napsat do vyhledávacího programu Google kupříkladu výraz strukturované programování nebo Lorentzova transformace a podívejte se na pořadí zobrazení mých článků. Docela slušné pořadí. Ještě by se nějaký příklad našel, většinou jsou to ale populární odborné články, jenomže jak chcete vyhledat nějaké volné povídání, není se čeho chytit. Sice když napíšete do Google moje celé jméno, jsem – je to trapné říkat – obvykle na první či druhé pozici, a to byly časy, když jsem byl někde na stopadesátém místě. Ale kdo moje jméno zná? Čelní pozice jenom říká, že některé články na těchto stránkách se čtou docela hodně. Ale dost sebechvály a raději si opět vezmu do parády nějakou „běžnost". Důvod je prostý. Známý, o němž jsem se v úvodu zmínil, mi povídá: „Tak napiš něco běžného z dnešního dne.“ „Klidně,“ opověděl jsem. Někdy opravdu není o čem psát, ale dnes mi nahrál na smeč. Stala se takováto běžnost.
Takže doraziv ze zahrádky k „Občerstvení u lávky“ a objednav si pivo, šel jsem si sednout na zahrádku. Bylo teplo a tak se není co divit, že veliké stoly byly obsazeny. Částečně i proto, že malé ještě nebyly k provozu. Přisednul jsem si k velikému, u něhož seděli dva mladíci a jedna mladá žena, všichni tak kolem pětadvaceti. Dosednuv na lavici, uslyšel jsem, jak dívka praví: „Já mám štěstí na samé grázly. I můj brácha je jim podobný. Přitom si ho vybrala moje kámoška, která je v balíku, mohla by si kluky vybírat, a přitom brácha neměl v době jejich seznámení nic kromě krosny a psa. Ale holkám se líbí, má charisma. Stejně jako je měl táta.“ Jeden z mladíků, opravdu hezky urostlý černovlasý fešák, lehce zaoponoval: „To je pravda, ale stačí, aby promluvil a je po charismatu.“ Dívka jistě mluvila pravdu, i když zmíněné "štěstí" bylo přece jenom trochu jinak myšleno než opravdové štěstí. Se slušňákem by se v každém případě nudila, možná by jej brala jako nouzovku. I mladík jistě mluvil pravdu, tedy z pohledu muže. Bylo na něm poznat, že je inteligentní, že má postřeh, ale marná sláva není ženská. Většina žen v mládí myslí kapánek jinak. Tím, že chlap učeně nepromluví, po charismatu ještě není. Dokonce ani kdyby ženskou uhodil. Po chvilce se mladíci s dívkou rozloučili a vyrazili cosi kamsi kutit.
Obsluhující dívka mi donesla objednané pivo a já hned položil na stůl již předem připravených 25 Kč, Starobrno zde stojí 24 Kč. Když už obsluha byla u stolu, zeptala se dívky, zda chce ještě jedno, protože krýgl měla již skoro prázdný. „Chvilinku, podívám se, zda mám dost peněz.“ Po chvilce zkonstatovala, že jí chybí přesně dvě koruny. „Přesně dvě mám,“ prohodil jsem tahaje z kapsy malou dětskou peněženku. Vysypal jsem z ní vše, ale to vše byla opravdu jenom dvoukoruna. Už asi dva roky nosím na zahrádku jenom částku na jedno pivo, plus mínus nějaká koruna. Důvod je čistě preventivní. Nechaje jednou zahradní chatku zcela otevřenou a kutě cosi na konci zahrádky, odkud na vchod do chatky nevidět, zloděj mi přímo z chatky ukradl peněženku, včetně platební karty, šalinkarty, asi tisícovky korun a kupu lístečků, na kterých má člověk různé důležité poznámky.
„Děkuji, až vás tu uvidím, vrátím, občas sem chodím“ neformálně poděkovala a dojídala z kelímku jakousi pomazánku, kterou si vytírala zbytkem rohlíku. Byla inteligentní, druhá by začala o té dvoukoruně vést trapný rozhovor. „Není třeba, již je vrácena tou filozofickou větou o štěstí na grázly. Mám rád takové trefy, které vystihují mnohé pravdy o životě.“ Lehce se usmála. „Ale abyste nemyslel, že si vybírám jenom grázlíky, můj první kluk byl slušňák,.“ „Ale byla s ním nuda, nebo ne?“ opáčil jsem. „Vlastně ano,“ přiznala upřímně. Chvíli jsme mlčeli. „Jak to víte?“ nedalo jí to. „Jsem slušňák, určitě jste to poznala, ještě navíc jsem nešika. Nenaučil jsem se ani tančit, ani řídit auto. To jsou docela důležité věci pro život a hlavně co jaksi mladé dívky považují u partnerů za samozřejmé. Se mnou se vždy dívky nudily, takže to vím z vlastní praxe. Tím ale neříkám, že všichni slušňáci jsou takoví nešikové.“ „Ten můj také nebyl nešika, naopak docela šikula. Ten tanec by mi nevadil, ale to auto, to je fakt blbý, nepraktický, tak to byste u mě neprošel. To byste mě ani neodvezl do a z porodnice! Co je na tom těžké, vždyť to umí snad každý! Nebo ne?“ „Já ale ne, ale umím vařit,“ snažil jsem se zachránit si reputaci. Podívala se na prázdný kelímek a kousek rohlíku, který jí zbyl v ruce. „Z jídla vědu nedělám, škoda času.“ Kelímek odsunula stranou a zbytek rohlíku začala rozvážně kousat. „No dobrá, tak třeba časem, když vám bude čtyřicet, přijdou nemoci, starosti s dětmi, bude potřeba stálý přísun peněz, již nebudete tak hezká, chlapi se už tak nepohrnou, možná že takový slušňák se stálým platem, ochotný se podílet na chodu domácnosti a péči o děti by se docela hodil.“ Docela se zájmem si mě začala prohlížet, vytušila, že se snažím vést rozhovor podle svého. Čekal jsem věda, že mě pěkně odpálkuje. Moc jsem se nemýlil. „Víte, mně je teď docela jedno, co bude za patnáct let. A vůbec grázlíci nejsou tak zlí, jak si myslíte. Ti moji byli jinak docela šikovní, i ten s kterým teď chodím je docela šikovný. O řízení auta ani nemluvím, akorát se jim nechce vždy makat a rádi sedí u piva. A hlavně jsou nespolehliví.“ Dopil jsem poslední hlt. „To my slušňáci jsme obvykle spolehliví až moc. Až je to někdy hloupé, málem k pláči, možná ještě víc k smíchu. Tak se mějte. Nashledanou.“ „Tak si to zase tak neberte, vy jste jistě vysokoškolák. Poznat to na vás. Já vždy chtěla mít výšku, ale nemám na to trpělivost.“ „Výška je opravdu jenom o výdrži, o ničem jiném, a té my slušňáci máme také docela dost,“ prohodil jsem pomalu odcházeje od stolu.
Když jsem byl v půli lávky přes Svratku, něco mi říkalo, abych se otočil. Tohle zvládám, v životě jsem ještě nechybil. Ani teď. Původně seděla opačně, směrem k hospodě, ale teď byla natočena k lávce přes Svratku a dívala se směrem ke mně. Akorát člověk málokdy ví, proč se dotyčný či dotyčná za vámi dívá. I teď jsem nevěděl. Z lítosti? Z pohrdání? Ze zájmu? Přemýšlela nad naším rozhovorem? Líbila se jí moje štíhlá postava? Tak to poslední určitě ne. Štíhlá štíhlému postavu nikdy nezávidí, natož já, kterému se líbí kapánek dámy plnějších postav. Za chvíli jsem u zastávky potkal známého, viz začátek textu.
Napsáno v Brně 22. května 2014, publikováno den poté.