Dušan Polanský
Jeden mladý, slušný a pracovitý muž šel poprvé navštívit přítele, jenž se nedávno přestěhoval do nového a hezkého bytu na druhém konci města. Schůzku si domluvili na přesný čas pozdního letního odpoledne, neboť hostitele ještě večer čekala malá rodinná oslava na jiném místě. Mladý muž pro jistotu, neboť si nebyl jistý, zda byt přítele bez většího hledání najde, vyrazil k němu raději o hodinu dříve. Jeho obavy byly ale zbytečné, byt lehce našel napoprvé, leč považoval za neslušné vyzvánět na přítele před dohodnutou hodinou schůzky, a proto se rozhodl ještě posedět v nedalekém parčíku a přitom si vyřídit několik odložených telefonických hovorů. Bylo hezky, takže mluvit o rozmrzelosti z čekání neměl sebemenší důvod. Z plánovaných hovorů vyřídil pouze první, důvod byl prostý, zahleděl se do sympatické a hezké mladé ženy venčící v parčíku sympatického kokršpaněla. Hned poznal, že pes nepatří k mladé ženě, neboť ten ji moc neposlouchal, spíš to vypadalo, že ona poslouchá kokršpaněla, ale o to měl muž větší radost, neboť tím, jak se žena snažila psa marně ukomandovat, hodně mluvila, a on mohl se zaposlouchat do jejího nádherně zbarveného hlasu, neboť tak příjemný ženský hlas s jemným náznakem chrapláku ještě nikdy neslyšel. Mladý muž se do mladé ženy na první pohled zamiloval, připadal si jako Romeo Montek z Verony. Odhadoval, že žena je tak o pět, šest let starší než on, což se mu ale jevilo zcela nepodstatné. Daleko důležitější bylo, že na levé ruce neměla zásnubní ani snubní prsten. Sice tušil, že takhle zajímavá žena bude těžko volná, ale věděl, že pokud není ruka v rukávu, není nic ztraceno. Schůzka s přítelem proběhla podle plánu.
V noci náš mladý muž téměř nespal, psát o tom, co si představoval, je zcela zbytečné, v každém případě moc si přál, aby se po celý svůj život mohl něžně dotýkat neznáme krásky a poslouchat její nádherně zbarvený hlas. Proto se nedivme, že na druhý den, v přibližně stejnou hodinu jako včera, náš mladý muž opět vyrazil do onoho parčíku. Chtěl opět spatřit a slyšet mluvit neznámou krásku, neboť jeho přesvědčení, že tak krásnou ženu by dokázal milovat celý život, rostlo více než křivka kvadratické funkce. A štěstí mu přálo, mladá žena opět venčila kokršpaněla. Sebral veškerou odvahu a mladou ženu oslovil. Žena byla inteligentní a vnímavá, a hned po prvních slovech neznámého nápadníka pochopila, o co se mladíkovi jedná a kam jeho touha směřuje, ale protože byla povahou férová, tak rovnou, i když taktně, mu sdělila, že jí je sice sympatický, ale venčí psa svého přítele. Náš mladý muž byl zaskočen její okamžitou přímočarostí, neboť tajně doufal, že alespoň náznakem zmíní nějakou potenciální možnost do budoucna. Leč nestalo se tak, najednou pochopil, že je bez šance jako bezdomovec v třeskoucích mrazech v městečku plném lakomců. Aby neudělal nějakou hloupost, raději se s ní hned rozloučil podle rady již skonavšího dědečka, že chlap nemá v případě ženy nikdy tlačit na pilu, neboť ta toho okamžitě využije a v budoucnu zneužije. Ale přesto mu zvědavost nedala, chtěl alespoň jednou uvidět přítele mladé ženy, a tak ještě několik dnů za sebou šel nenápadně omrknout parčík a okolí. Konečně se mu poštěstilo spatřit partnera mladé ženy. Mohl být tak o deset let starší než ona, vypadal solidně, na první pohled i podle oblečení bylo zřejmé, že to žádný chudák vybírající popelnice nebude. Odhadnul jej na muže inteligentního, racionálního, k ženám pozorného, ale bez hlubší vášně. Opět si vzpomněl na dědečka, jenž s oblibou říkával: Ženy více milují peníze než lásku, když je pak mají, lehce si zdůvodní i lásku. Po tomhle připomenutí dědečkovy moudrosti se rozhodl udělat poslední zoufalý pokus, vyrazil směrem k dvojici držící se za ruce a mladou ženu slabým hlasem a nenápadným sklopením obličeje pozdravil. Byl zvědavý jak se žena zachová. Ale nic zvláštního se nestalo, bez sebemenšího zaváhání zachovala dekorum a s naprostým klidem mu, téměř sousedsky bez náznaku překvapení, opětovala pozdrav a ještě pevněji a přesvědčivěji se k příteli přitulila. Nedalo se nic dělat, jeho sen o životě s neznámou kráskou se zcela beznadějně rozplynul v červnovém tetelivém horku. Cítil se odkopnut jako starý děravý fotbalový míč.
Uplynul rok a něco. Byl krásný zářijový den a naše mladá žena kráčela směrem do centra města po jedné z širokých ulic přímo propojených s tímto centrem. Mimoděk si všimla u jednoho obchodu postávajícího mladého muže znuděně si prohlížejícího výlohu. Vypadalo to, že na někoho čeká. Jakmile se k němu přiblížila asi na patnáct metrů, poznala, že je to muž, jenž ji minulého léta oslovil v parčíku. Potěšilo ji, že ho vidí. Nedávno se totiž rozešla se svým přítelem, ne kvůli neshodám, ale oba pochopili, že z vlažné vody dobrou polévku ani sebelepší kuchař neuvaří. Domluvili se, že zůstanou jenom kamarády. Mladý muž se jí líbil již minulý rok, ale ona v té době věřila, že vztah se svým přítelem dotáhne do úspěšného finále, zvaného manželství, a proto nechtěla mladíkovi ublížit tím, že by mu dala nějakou falešnou naději do budoucna. Bez delšího zaváhání jej proto teď pozdravila, a hned oslovila frází, která dnes nevyzněla formálně, o hezkém počasí. Mladík se na chvíli zarazil, pak zrozpačitěl; bylo na něm poznat, že na ženu se dobře pamatuje a že je na jedné straně rád, že jej oslovila, ale na druhé straně bylo možné z jeho chování vycítit, že z jakéhosi důvodu mu setkání s ní právě teď vadí. Nejistě a rozpačitě se několikrát trhaně podíval na dveře obchodu. Než stihnul ze sebe něco kloudného vykoktat, dveře obchodu se otevřely a z obchodu vyšla mladá štíhlá dívka -- mohlo jí být tak dvacet let --, na níž bylo již zřetelně poznat, že je v druhém stavu. Její úsměv jednoznačně prozrazoval, ke komu patří. Mladá žena vše hned pochopila, chvatně se s mladíkem rozloučila jediným slovem: Nashledanou, a poté ještě rychleji, než se s ním rozloučila, pokračovala se sklopenou hlavou v rychlé chůzi směrem do centra. V tom okamžiku jí vyhrkly do očí slzy, začala posmrkávat a cítila, jak jí celé tělo zaplavuje hořkost a lítost. Hlavou jí vířila jediná otázka: Proč mám v životě takovou smůlu na muže?
Mladý pár vyrazil stejným směrem jako mladá žena. Muž téměř nevnímal, co mu jeho partnerka sděluje ohledně nákupu v obchodě, ale o to zřetelněji vnímal pozadí a chůzi neznámé mladé ženy kráčející asi dvacet metrů před nimi. Na nejbližší křižovatce odbočila mladá žena zcela neočekávaně směrem doleva, jako kdyby tušila, že mladý pár kráčí stejným směrem jako ona. Pokud tak učinila úmyslně, tak odhad měla správný, neboť zamilovaný pár pokračoval v přímém směru. Mladý muž již nenašel odvahu otočit se a podívat se směrem, kterým pokračovala neznáma kráska, jenom si v duchu lakonicky pomyslel: „Holt smůla, teď je již pozdě,“ a aby se utvrdil v správnosti svého rozhodnutí, ještě pevněji si přitiskl k tělu svoji mladou atraktivní partnerku, na níž mohli všichni kolem kráčející muži oči nechat.
V Brně 21. února L.P. 2012.