Malé povídání z Brna o třech sochách, jedné pamětní desce a jednom náhrobku
Dušan Polanský
Jak se režimy a poměry měnily, a v naší oblasti těch změn bylo docela dost, tak se měnilo nejen pojmenování ulic, náměstí a dalších zeměpisných názvů, ale měnily se i sochy, pomníky a pamětní desky. Je jisté, že někteří protagonisté dočasně zvěčnělí na těchto uměleckých dílech si takový osud zasloužili, a dokonce nejen tohle symbolické odsouzení, ale i řádné potrestání dle platných zákonů. Ovšem většina asi ne. Nevěřím, že jsme měli zde za posledních cca 130 let tolik lumpů a darebáků. Už slyším námitku, že většina popisovaných změn byla vyvolána politickým zájmem. Pravda to jest, ale někdy horlivější než politici či hlasatelé bludů jsou samotní vykonavatelé příkazů vrchnosti. Nebuďme alibisté, ne za vše mohou jenom politici či panovníci.
Jelikož žiji v Brně, tak ten názvový kolotoč a revoluční bourání a odstraňování hlavně pomníků různých osobností mě zajímá právě zde. Občas si otevřu výborný internetový portál encyklopedie.brna.cz. Zadávám známá náměstí či ulice, zjišťuji, jak se kdysi jmenovaly, kde jaké sochy, pomníky, pamětní tabule byly, kdy byly slavnostně odkryty, neslavnostně revolučně odstraněny nebo dokonce definitivně zničeny, někdy po čase ty, co se podařilo zachránit, opětovně vzkříšeny. Moc nerozumím tomu kolotoču změn, možná je to tím, že si nepotrpím na nenávist jazykovou či mezi národy, třídami, rasami nebo politickou anebo bůhví ještě jakou. Tím neříkám, že bez nějakého toho zajiskření v dějinách pokrok nebude, ale přehánět by se to nemělo. Nakonec i evoluční vývoj je vývoj. Třebaže jsem člověk umírněný, určitě něco záporného by se našlo i na mě. Říká se, že správný muž má být zásadový. Jenomže v životě jsem žádného zcela zásadového člověka osobně nepoznal, vždy jenom pragamatiky, tak možná i proto jsem jaký jsem. Nemohu si pomoci, ale často nenacházím odpověď na otázku: Čímpak nám ten dotyčný tak ublížil, že jsme s památkou na něj ve jménu čehosi s ním tak zatočili?
Ve své minisbírce pohlednic Brna nemám moc pohlednic soch, bust či náhrobků z Brna, ale k těm pouhým pěti, které mám, jsem napsal malé povídání. Pokud chcete získat více informací vřele doporučuji zmíněnou encyklopedii, z níž jsem některé informace pro tento článek také čerpal. Velice brzy zjistíte, že těch kolotočů kolem památníků, pamětních desek a náhrobků bylo v Brně daleko více než si myslíte, dokonce přímo nekřesťansky požehnaně. Ale Brno jistě není výjimkou.
Kdo by neznal císaře Josefa II. Ve wikipedii se dočteme, že se narodil 13. března 1741 ve Vídni a zemřel 20. února 1790 rovněž ve Vídni. V letech 1765 až 1790 byl císařem Svaté říše římské a v letech 1780 až 1790 král uherský a (nekorunovaný) král český, arcivévoda rakouský atd. atd. Prosadil řadu osvícenských reforem, např. zrušení nevolnictví a vydání tolerančního patentu. V českých zemích se u prostého lidu těšil obzvláštní oblibě, např. proto tak častý výskyt jména Josef. Nelze se ani moc divit, že jeho sousoší, soch a bust po celém Rakousku-Uhersku bylo požehnaně. Nejinak tomu bylo v Brně. Před Německým domem (Deutsches Haus) stálo na dnešním Moravském náměstí opravdu krásné sousoší (Denkmal Kaiser Josef II.), což je vidět na pohlednici prošlé poštou v roce 1907. Autorem je Antonín Břenek. Sousoší tam stálo od 16. 10. 1892 do roku 28. 9. 1919. Po odstranění bylo ukryto do areálu starých jatek na Křenové. V roce 1988 bylo přemístěno do parku Psychiatrické nemocnice v Brně Černovicích na Húskově 2. Léčebna je na své náklady dala opravit. Jak se můžeme dočíst v zmíněné encyklopedii socha císaře Josefa II. tam právem patří, protože císař Josef II., jako osvícený panovník, byl mezi prvními v Evropě, který zakázal týrat duševně nemocné pověrčivým nesmyslným tzv. vyháněním ďábla a nařídil odbornou lékařskou péči o ně. Pokud jde o samotný Německý dům, ten vyhořel po bombardování do základů koncem dubna 1945. Je historicky logické, že po válce se již nikomu do jeho obnovy nechtělo.
Busta císaře Josefa II., kterou vidíte na druhé pohlednici byla z červeného mramoru, stála v dnešních Lužánkách (tehdy Augarten) od roku 1888 do roku 1919, kdy byla stržena. Byl to právě Josef II., kdo dal upravit Lužánky a zpřístupnil je v roce 1786 veřejnosti. Možná by se patřilo, aby tam podobná busta opět stála. Ale jenom nekritizujme i pochvalme. V roce 2001, při příležitosti 215 výročí zpřístupnění parku, byla u vchodu do Lužánek umístěna zcela nová deska, autorem je Ivar Otruba. Původní deska byla odstraněna v roce 1919. Kde je, se neví. Ale po pořádek uveďme, že nová deska nahradila pomník Josefa Hybeše, který tam stál pouze dva roky. Takže zase malý politický kolotoč, ale již z dnešní doby. Jak je vidět, pokoj si nedáme.
Když už jsme zmínili Josefa Hybeše (1850-1921), rakouského, českého a československého sociálně demokratického politika a novináře, ještě jedna malá zajímavost spojená s jeho náhrobkem v místě jeho posledního odpočinku na Ústředním hřbitově (v čestném kruhu). Když si zadáte heslo Josef Hybeš do vyhledávače, nabídne se vám několik obrázků současného stavu tohoto náhrobku. Oproti původnímu nápisu, tak jak ho vidíte na pohlednici z předválečné doby, je tu jedna změna. Byl zcela odstraněn německý nápis Verkämpfer des Proletariats, původní český text: Průkopník proletariátu, byl nahrazen stejným textem odlitým do obdélníkové ocelové desky. Zase někomu vadil nejen německý nápis, ale možná i německý proletariát.
Teď od českého politika k politikovi německému. Gustav Winterholler (1833–1894) byl starostem Brna v letech 1880–1894. Jeho pomník se od 6. 11. 1895 nacházel u hlavní promenádní cesty parku Koliště. Autorem je Antonín Břenek. Pomník byl odstraněn v roce 1919. Jeho nová verze byla osazena v roce 1939 přesně na místě, kde dnes stojí socha rudoarmějce, tedy na dnešním Moravském náměstí. Po roce 1945 byla nová verze pomníku opět odstraněna. Detailnější popis původního pomníku lze najít na již zmíněných webových stránkách encyklopedie.brna.cz.
Dnešní poměrně veliké Náměstí 28. října se původně jmenovalo Winterhollerovo náměstí, přesně od 5. 6. 1890. Se vznikem československé republiky změnilo název na současný, stalo se tak 30. 12. 1918. V roce 1939 se opět vrátilo k původnímu názvu, no a od roku 1946 zase k názvu z první republiky. Také pěkný kolotoč. Podrobnější životopis G. Winterhollera je na české wikipedii. Když jsem si ho přečetl, tak opravdu nevím, čím si zasloužil nejen jeho pomník takový smutný konec. Aby toho nebylo málo, i jeho hrob byl v roce 1987 zcela zrušen. Snad se ale časy mění definitivně k lepšímu, dnes je na brněnském Ústředním hřbitově i veliké pohřebiště wehrmachtu. Popravdě je smutný pohled na malé kamenné kříže s geometrickou přesností osazeny do řad, sloupců a uhlopříček. Jako by tahle pravidelnost nejlépe vyjadřovala absurditu války, kdy tzv. vyvolení zcela negují lidství prostých lidí a transformují je v pouhou živou sílou použitelnou pouze k jedinému, k ničení nepřítele.
Franz Grillparzer (1791–1872) byl rakouský spisovatel a dramatik. Přiznám se, třebaže k německé literatuře mám docela kladný vztah, od něho jsem četl pouze hru Vlny moře a lásky. Hlavní protagonisté hry, napsané na antický milostný motiv, Hero i Leandros jsou nám blízcí. Nejsou dokonalí a není v nich extra veliká vnitřní síla. Hero je sice odsouzena kněžským úřadem k věčnému panenství, ale kdepak ona si spokojeně podlehne Leandrosovu naléhání i vlastní touze po eroticlém splynutí s mužem. Prostě v téhle hře příroda vítězí nad vyššími ideály. Ale mezi námi, je příjemnější lidský ideál než láska muže a ženy? Dost pochybuji. Z pohlednice prošlé poštou v roce 1899 asi vytušíte, kde přibližně stál pomník (Denkmal) Franze Grillparzera. Přesně to bylo na křižovatce dnešní Jezuitské a Koliště. A zase malý kolotoč. Umístěn v roce 1892, bronzová busta odstraněna po roce 1918. Pak se nacházela až do roku 1939 v Německém dome zahalena černou látkou. V roce 1939 znovuobnoven a po roce 1945 již definitivní konec tohoto nádherného pomníku.
V každém případě dnes si musím nechat zajít chuť na příjemné posezení u busty císaře Josefa II. v Lužánkách, či na posezení u sousoší téhož panovníka na Moravském náměstí. Říkám si, jak by bylo hezké, kdyby se dnes místo dětí z pohlednice přesně na stejném místě usmívaly na mne moje vnoučata a já bych jim pak večer před spaním vykládal pohádku o tom, jak císař Josef II. chodil mezi prostý lid. Také nikdo z nás už asi nebude moci vyprávět dospělým dětem nebo přímo své lásce příběh lásky Hery a Leandrose podle Franze Grillparzera přímo v Sadech osvobození u jeho pomníku. Přitom stačilo tak málo a vše mohlo být jinak, jenomže osud měl jiné cesty, nějak tak to říká i Taťána Evženu Oněginovi při definitivním konci jejich vztahu. Jenomže sochy ne vždy musí mít osud nenaplněné lásky, lze je opět vytvořit a postavit tam, kam historicky patří a kde jim to sluší. Snad se to v některých případech povede i v Brně, nějak podobně, jako se to částečně povedlo se sousoším císaře Josefa II. či pamětní deskou při příležitosti 215. výročí zpřístupnění Lužáneckého parku.
V Brně 23. 12. 2014.