Dušan Polanský
První polovinu dovolené jsem měl, přesněji ještě mám, v druhé půli července. Důvod tohohle termínu je prostý: mladší kolegové si dovolenou obvykle vybírají v srpnu. Na dovolenou si již třetí rok nic neplánuji, takže proč nevyhovět kolegům, i tak se motám jenom v Brně. Celý srpen budu pracovat, což mi vyhovuje. Ne proto, že srpen je můj narozeninový měsíc, ale jednoduše proto, že bez práce či jiné podobné aktivity bych byl nešťastný. Práci jednoduše potřebuji jako žáby vodu v dolním bazénu na zahrádce, o kterou pečuji. Jsou tam čtyři, ale když se zeptám Jindry, mé vnučky, měla nedávno dva roky, kolik má děda na zahrádce žab, vždy odpoví tři. U ní je totiž všeho tři. Každá vhodně položená otázka dává vyniknout její počtářské inteligenci.
Ale zpět k mé polovině dovolené. Jak jsem ji trávil? Zahrádka, pomáhal jsem starší dceři s hlídáním vnoučat, občas něco uvařil. Chtěl jsem začít psát něco většího pro své webové stránky, v hlavě to je, ale jaksi se to nepovedlo, jednoduše nezbyl čas. Ale to je jedno. V době letních hork nenavštěvuji ani vinotéky, dávám vydělávat majitelům pivovarů, každý den tak tři čtyři půllitry. I teď při psaní mám otevřené láhvové Starobrno medium. Je dobře vychlazené, takže i psaní jde docela slušně. A to jsem si již dvě dal při návratu ze zahrádky v bufáči u Svratky.
Jeden den dopoledne jsem byl ve městě vybavit si nějaké drobnosti. Na České jsem se slitoval, třebaže k lítostníkům nepatřím, nad ne příliš hezkou dívenkou s dotazníkem, která nějak nemohla ulovit žádného respondenta. „Máš dovolenou, nikam nespěcháš, tak nebuď škrob a odpověz hezky trpělivě na otázky,“ říkalo mi respondentské svědomí. Průzkum byl o volání mobilem. Cíl byl od počátku jasný: získat mě pro tarif na neomezené volání. Kolik za den minut provoláte? Obvykle nic, když už, tak dvě tři minuty za den. Kolik za volání utratíte? Mám přes starší dceru zaměstnanecký paušál pro rodinné příslušníky, obvykle se vlezu do 60 korunového měsíčního paušálu. Na dívce bylo poznat, že je zoufalá. Ale nevzdávala se, šla na mne oklikou. Určitě občas cítíte potřebu si popovídat s přáteli, poradit se s nimi. Já přátele nemám. Pardon, myslela jsem kamarády. Ty nemám také. Tak jistě máte známé. Nějaké mám, ale nic moc, ale nepociťuji potřebu si s nimi povídat normálně, natož mobilem. Nejraději si povídám s neznámými lidmi, ale to zase nejde mobilem. Tak si občas povídáte s rodinnými příslušníky. Jenom faktické věci. Rezignovala. Pěkně vám děkuji za váš čas, nashledanou. Radost jsem ji neudělal, chtělo to trochu lhát a pak říct, že si to s tím neomezeným tarifem rozmyslím. Ona lhala také, myslím s tím nashledanou, myslela přitom sbohem.
V pondělí 22. července jsem čekal dolu v Bystrci u kostelíka na trolejbus č. 30. Jel jsem za dcerou na Lesnou, abych s vnučkou Jindrou dopoledne vyrazil na procházku. U zastávky jsme čekali tři: mimo mne ještě jeden starší pán – odhadem tak o pět let starší než já – a mladá štíhlá lehce opálená dívenka v šortkách s větší letní sportovní plátěnou taškou. Ten pán mi neseděl, dívka ano. Najednou před námi zastavilo luxusnější BMW – tak půl mega – řízené rovněž mladou dívkou. Naše potenciální spolucestující hromadnou dopravou hbitě nastoupila do BMW, které nám nato tata také hbitě zmizelo z očí. Můj společník, zakroutil hlavou a pronesl proslov o marnosti tohoto světa a zkaženosti mladých žen. Že celý život makal, ale takové auto si nemohl nikdy dovolit, a tady mladá dívka, která ještě v životě nic neudělala, nedokázala … Nebudu pokračovat, jistě si vše domyslíte. Přijel trolejbus 30, nastoupili jsme a sedli si vedle sebe málem jako staří známí. Pokračoval v moralistice, ale než se stihl dopracovat nějakého dílčího závěru, nastoupila do trolejbusu opravdu hezká, štíhlá, dlouhovlasá černovláska. Také v šortkách a také s letní sportovní plátěnou taškou, tahle ale byla barevně pestřejší než taška dívky na zastávce v Bystrci. Usedla si bokem do volné dvojky, tašku položila na druhé sedadlo, nasadila si do ucha sluchátko pro poslech hudby, vytáhla moderní inteligentní mobil a již „pracovala“. Můj společník si neodpustil poznámku: „To se divím, že jede trolejbusem, nevypadá, že by v životě někdy pracovala.“ „Auto má asi přítel, někde mají zcuka a tam dívka nasedne a pak vyrazí užit si života,“ pronesl jsem lehkým tónem. Můj společník moji poznámku moc neregistroval, pokračoval v rozvíjení své teorie o lenosti a zkaženosti hezkých mladých žen. Jak jsem již napsal, můj společník mi sympatický nebyl, což byl důvod, abych nenápadně začal připravovat malý protiútok. „Podívejte se na to z druhé strany. Je jasné, že hezké dívky vždy měly a mají vysokou tržní cenu. Jistě i tahle dívka skončí v posteli nějakého úspěšného muže. Také co by dělala s chudáky jako jsem já nebo vy. Mnohé krásky se i dobře vdají, o tom žádná. Jenomže čertovo kopýtko je v úspěšném partnerovi. Časem se mu krasotinka okouká, jako všechno na světě, nemluvě o tom, že tím jak manželka bude muset skákat kolem dětí, energie i krásy jí ubude a je jenom otázkou času, kdy si partner přivede domů novou mladou partnerku. Ne že by se pak tak krásná holka,“ nepatrným pohybem hlavy jsem kývnul na černovlásku, „ztratila, ono vždy se nějaký ten samec najde, pro něhož bude stále atraktivní, už jenom proto, že byla kdysi manželkou nějakého pracháče, ale už to nebude ono, ideály o princi na bílém koni budou pryč. Bude to jenom a jenom o poskytování sexu za úplatu, pardon, za udržení si postavení zajištěné ženy.“ Můj partner znervózněl, nečekal z mé strany takovou přímou řeč. Jenomže já nestojím o chápající přátele, kamarády a známé. Chtěl jsem jej zcela dorazit, důvod byl jasný, já těm jeho moralistickým kydům vůbec nevěřil, nevím proč, ale nevěřil jsem. „A vůbec. Ženy to mají v životě daleko těžší než my muži. Rodina, běžné starosti nemilosrdně z nich vysávají energii, každodenní kolotoč kolem dětí, v šedesátce je většina z nich již k nepoužití - tedy myslím "použití" z pohledu mužů -, jsou to hlavně babičky k popovídání si o vnoučatech a svých nemocech a ženy do domácnosti. Šoustání je pro většinu z nich pěkná otrava. Sebemenší důvod se hodí, aby se vystavila partnerovi definitivní stopka na tyhle nehygienické nechutnosti, tedy z jejich pohledu. Kdežto většina nás mužů má v šedesátce chutí na šoustání až až. Je sice pravda, že praxe je již obvykle poslabší, ale myšlenky a chtíč jsou o to větší.“ Bylo zřejmé, že chlápek již nemá sebemenší chuť mě poslouchat, asi jsem se mu zdál dost vulgární, ale co, on si začal. Čekal, že budu mladé krásky pomlouvat coby kůže líné, kdežto já je spíš prognosticky "varoval" před geneticky kvalitními samci, třebaže jsem si dobře vědom toho, že příroda funguje podle svého a mé "varování" nemá ani cenu děravého groše.
Oba jsme vystoupili u Semilassa, já abych přestoupil na autobus směrem na Lesnou, on, jak mi před rozloučením sdělil, aby se šel podívat do Zahradnictví u Mašků. To mě zaujalo, jelikož do zmíněného zahradnictví, je v Královém Poli, se již nějakou dobu chystám; chtěl bych obměnit sadbu jahod. „Máte zahradu?“ optal jsem se zvídavě. „Jo, mám dům v Kníničkách s pěknou velikou zahradou.“ Teď přišla moje chvíle. „No jo, to je tak 10 Mega, to máte takových 20 BMW, myslím těch, co jsme viděli v Bystrci… to se máte!“ Brada mu spadla až k hrudi, jako listy kukuřice v letošním urputném horku na poli mezi Komínem a Medlánkami. A zase nemám známého. Nemohu za to, že tyhle dobře hmotně zajištěné moralistické hajzlíky nemusím. Proč nedrží hubu?
V Brně 28. července 2013.