Spánek
Dušan Polanský
Spánek a já nejsme až příliš často kamarádi. Ne snad proto, že bych se nechtěl dobře vyspat, kdo by se také nechtěl, jenomže symbióza se spánkem jaksi v mém případě moc nefunguje. Je to dáno geneticky a moji povahou. Geneticky po tátovi, také toho nikdy moc nenaspal. Povahou tím, že když mě něco užírá, trápí nebo nejsem v pohodě, spávám vyloženě málo. Za normálního stavu, ten bohužel nepřevažuje nad časem neklidu a nepohody, spím jakž takž, což je obvykle 5, možná někdy i 6 hodin nočního spánku. Jsou ale i dlouhá období, kdy spávám vyloženě málo, 3 až 4 hodiny nebo dokonce i méně. Tím se organismus postupně vyčerpává a při vysokém tlaku, zděděném po tátovi, se cítím dost prabídně. Nemluvě o tom, že trvale mě zlobí prostata, takže nezachrání mě ani psychická pohoda, dva až třikrát za noc musím vstát a jít čůrat. Možná, že i problémy se spánkem jsou občas důvodem, proč ve většině mých textů převažuje pesimismus.
Je nabíledni, že když noční spánek nic moc, tak usínám u televize, nad knihou, nebo dokonce, jak můžete vidět, při hlídání spícího vnoučka Vojtíška. Abyste rozuměli, když je Vojtíšek u nás, starých rodičů, obvykle si pospinká tak půl hodinky na veliké posteli bez ohrádky. V dětské postílce s ohrádkou je malá Jindra, jelikož tu dát spát při její živosti do normální postele, rovná se jejímu neusnutí a dělání všeho možného jenom ne spaní. Vlastně jakýpak spánek, v posteli by ani nebyla. Vojtíšek se ale musí na veliké posteli hlídat, aby po probuzení nezačal lozit po čtyřech a nespadl dolů z postele. Mne při zdokumentovaném laxném plnění funkce vrchního hlídače omlouvá pouze to, že spánek mám obvykle lehký, přerušovaný a Vojtíšek se po probuzení ocitne v 95 % případů ve dvou stavech: pohodovém a nepohodovém. Pokud je v pohodovém, což je nejčastější případ, to se ke mně připlazí a s úsměvem na tvářičce mě poctivě mázne ručičkou do tváře. V nepohodovém, ten je obvykle zapříčiněn zdravotním problémem nebo touhou po jídle, začne brečet, takže se tak jako tak probudím.
Ale proč vůbec o tomhle píši, vždyť lidiček, co mají problémy se spánkem či prostatou je hodně a určitě já nejsem žádnou výjimkou? Jde o to, že jsme se s Vojtíškem probudili na chlup v stejnou chvíli za situace, kterou popíšu o kousek dále. Poznáte, že náhoda to asi nebyla, řekl bych, ale mohu se mýlit, že to souvisí to s vzájemným sdílením pocitů, myšlenek a jakési psychické energie u lidí se silnými vzájemnými citovými pouty. Nemyslím si, že je to výjimečná schopnost vyvolených. Potenciálně tahle schopnost se nabízí každému z nás. Nezbytnou podmínkou psychického přenosu je schopnost mít silnou citovou vazbu k osobě, na kterou přenos směřujeme. Ale to nestačí, vazba musí být i inverzní. Takže vy sice někoho milujete, ale pokud jste druhé osobě lhostejný nebo vás dokonce nenávidí, tak přenos nefunguje. Psychické pole má daleko větší dosah než např. pole magnetické.
Abych tento názor, domněnku, alespoň vágně podložil, uvedu kratičký příběh. Stal se někdy v roce1990 nebo 1991. Byl jsem ve službě s jedním plukovníkem. Slušný člověk, takže jsme si hodně povídali i o osobních záležitostech; když je ve službě klid, času je k povídání habaděj. Smutně mi vyprávěl, že nedávno přišel při vysokohorském výstupu kdesi v Alpách o jediné dítě, syna. Sám vycítil přesný čas, kdy se neštěstí, při němž přišel o syna, stalo. Byl v práci a díval se na rozvrhy učitelů vyvěšené na chodbě na nástěnce. Najednou ním něco uvnitř doslova bolestivě škublo, pocítil strach, úzkost a obavy. Okamžitě myslel na syna, jen aby se mu nic nestalo. Myslím, že mi vyprávěl, že ještě v den neštěstí, večer, se dozvěděl podrobnosti o tragédii. Čas, kdy se syn zřítil do propasti, seděl přesně s časem, kdy se nemilosrdně dostavil úzkostný pocit ze ztráty syna. Zeptal se mě, zda mu věřím. S naprostým klidem jsem mu řekl, že věřím, ale jenom tehdy, pokud jej syn miloval o něco více než maminku a přítelkyni. Že si nemyslím, že když padal do propasti, že by se byl schopen soustředit tak silně na dvě či více milovaných bytostí, aby jim byl schopen předat v mžiku všem tolik psychické energie, aby u všech vybudila pocit, že v posledních okamžicích života na ně vroucně a s láskou myslí. Proto si myslím, že myslel hlavně na něho, na ostatní milované bytosti již méně. Mlčel. Pak se mě zeptal, zda mám za sebou nějakou podobnou zkušenost. Odpověděl jsem pravdivě, že ne, ale že jsem přesvědčen, že to nějak takhle funguje. Posléze dokončil své povídání o největší tragédii jeho rodiny. Potvrdil můj dohad, že jako profesionální tělocvikář trávil se synem od malička hodně času při všech možných sportovních aktivitách, takže syn byl na něj hodně fixován. Pokud jde o dívku, syn zatím žádnou vážnou známost neměl. K tomuto smutnému tématu jsme se počas splečné služby již nevrátili. Zakrátko nato odešel do důchodu. Již jsme se nikdy nepotkali ani neviděli.
S probuzením mě a Vojtíška to bylo trochu podobné. Krátce jsem usnul, ale to stačilo, abych měl sen. Jak je známo, sny trvají krátce. Určitě jste si to i sami někdy již ověřili. Nakrátko jste usnuli, měli jste sen, který svým dějem byl časově dlouhý. Najednou se probudíte a zjistíte, že jste spali jenom několik minut. Sny až tak často nemívám, ale zmíněný důkaz krátkosti snů jsem již několikrát absolvoval. Rovněž většina z nás z vlastní zkušenosti ví, že sny jsou obvykle smutné až děsivé, hororové, méně obvykle již příjemné, někde uprostřed jsou sny absenční. Tak nazývám sny, kdy se vám něčeho nedostává a vy po tom moc toužíte, např. po sexu, po moci, po penězích, po klidu, po tom, aby umřel člověk, kterého nenavidíte, jelikož vám moc ublížil. Důvody negativnosti snů jsou popsány v různé literatuře, ke snům patří i problematika jejich výkladu. Klasikem v téhle oblasti je starý známý Sigmund Freud.
O čem byl můj krátký sen při hlídání Vojtíša? Jsem s ním na procházce, vezu jej v kočárku. Nespinká, je otočen na břišku a spokojeně pozoruje okolí. Najednou proti nám kráčí tři chlápci, gauneři, které zrovna nemusím, a určitě by mi nevadilo, kdybych je v životě již nikdy nepotkal. Jenomže to znáte, zla se tak lehce nezbavíte, dobro nepřivoláte. Ani teď, kdy vezu vnoučka, mi nedají pokoj. Dojde k hádce a strkanici, proti třem grázlům velikou šanci nemám, i když se bráním urputně až nemilosrdně. Určitě by tomu tak nebylo, kdyby zde nebyl Vojtíšek. Pud zachování rodu mi ale neodvolatelně velí, že za žádnou cenu se Vojtíškovi nesmí nic stát. Leže na zemi a jsa vystaven kopancům, jednomu útočníkovi chytnu nohu, rychle mu vyhrnu nohavici a zakousnu se mu zuřivě a plnou silou do nohy. V ústech cítím jeho krev, útočník řve bolestí. V tom okamžiku se Vojtíšek rozbrečí, tedy ve snu. Abyste rozuměli, vnouček nesnáší hluk, jakmile něco rachotí, buší, křičí, tak se lítostivě rozbrečí. Probouzím se celý vyděšený. Okamžitě se podívám na Vojtíška, právě se začal probouzet, vidím na jeho tvářičce, že je celý vyděšený; začíná brečet. Okamžitě vstávám, beru jej do náruče a houpám, to jej obvykle uklidní. Ale tentokrát to nezabírá, plače více a více. Přichází dcera, maminka. Bere jej do náruče a jakž takž jej uklidňuje. Po chvilce mu dává napít z ňadra, něžně jej hladí a pusinkuje na hlavičku. Nakonec se jí podaří Vojtíška zklidnit. Beru si jej opět do náruče, tisknu k sobě a nosím po bytě. Konečně se i usměje a já mám konečně v duši jakýs takýs klid. Slibuji si, že již nesmím při jeho hlídání usnout a navíc mít těžký, zlý sen. Přeji všem hodným a slušným lidem hezké a klidné hlídání svých dětí, vnoučat a vůbec všech dětí, které mají rádi.
V Brně 3. listopadu 2013 za deštivého počasí.