Spokojenost
Dušan Polanský
Málem každou sobotu je u nás na obědě starší dcera s naši vnučkou. Pro celou naši rodinu je to pokaždé svátek převeliký. Ani já nejsem výjimkou. Vychutnávám si u vnučky každý její pohyb; mimiku; výkřiky radosti při hraní; úsměv; zvědavý pohled, když zkoumá, kde by co nového, zajímavého mohla objevit; nudu, když se již delší dobu nic zajímavého neděje; úprk s holým zadečkem po čtyřech při několika neúspěšných pokusech o přebalení; zuřivé mlácení do počítačové klávesnice, kterou jsem ji koupil coby hračku; důsledné stahování neoblíbených ponožek; málem systematické vyhazování knih z knihovny; kladení nohou při papání na stůl; její dovádění v bazénu a desítky dalších drobností, které člověk teď v stáří vnímá daleko více než je vnímal kdysi u svých dětí. I když to možná není až tak pravda, člověk jenom zapomíná.
Odpoledne obvykle vyrazíme společně s dcerou a vnučkou směrem do Komína na konečnou trolejbusu č. 36. Dcera kráčí vedle mne a vnučka si spokojeně spinká v sportovním kočárku, jejž odpovědně s funěním tisknu zpočátku do kopce a později před sebou lehce kočíruji po rovině mezi zelení zahrad. S dcerou si vždy o něčem vážnějším povídáme, jak také ne, přece si nebudeme povídat o běžných starostech, těch si člověk užije habaděj doma či v práci. Naposled jsme si povídali o spokojenosti.
Shodli jsme se, že lidské štěstí je silně ovlivněno spokojeností člověka se sebou samým, přesně takovým, jakým jest. Vnímat takto spokojenost chce kus křesťanské pokory. Pokud toužím po schopnostech, které mi Bůh nedal do vínku, či statcích, kterých se mi nedostává, anebo úspěchu, jenž se mi pěkně velikým obloukem vyhýbá, a jsem z absence tohoto a ještě věcí dalších nešťastný, užírám se, tak nemohu být nikdy spokojen. Také jsme se shodli, že člověk je, nebo není spokojen. Neexistují žádné mezistavy, jako např. částečně spokojen, částečně nespokojen. Je to přesně jako všude tam, kde mohou nastat pouze dva stavy. V digitální elektronice je v paměti zapsána na nejnižší úrovni technické realizace buď 0, nebo 1. Když vyhodíš kovovou minci, padne panna nebo orel. Elektrický proud buď obvodem teče, nebo neteče. Koneckonců i v životě je to často jenom o tom, zda ano, nebo ne. Různé kličky, úvahy jsou jenom zoufalým oddalováním jednoznačného rozhodnutí. Stav spokojenosti či nespokojensoti je dán povahou konkrétního člověka, neexistuje absolutní definice spokojenosti či nespokojensoti coby stavu lidské duše. Co jednomu k spokojenosti dostačuje, jinému zdaleka nestačí, nebo spokojenost vnímá jinak a méně skromně, například chce víc mít, než být. Zda člověk je nebo není spokojen je dáno vnitřním sebehodnocením každého z nás, např. s dokonalostí či nedokonalostí člověka je to zcela jiné, tam nás hodnotí druzí; tedy pokud člověk netrpí narcisismem. Spokojenost či nespokojensot může a také nemusí mít časové ohraničení. K přechodu z jednoho stavu do druhého může někdy stačit velice málo.
Dcera mi podrobně vyprávěla, proč je spokojena. Mnohé jsem jako táta znal a cítil, něco ale ne. Byla to upřímná výpověď bez jediného slovíčka či jenom náznaku, že jí snad Bůh, my rodiče a osud něčeho nedopřál. Jako otec ji znám hodně a obdivuji její cílevědomost v práci i v soukromí, skláním se hluboce před její pokorou, s níž dokázala přijmout a unést v životě těžkou ránu a jak dokáže s obrovským a současně lidsky skromným nadhledem nést vážnou osobní zdravotní hrozbu. Leč shodli jsme se, že tak jak ona vnímá a prožívá stav spokojenosti, řadu lidí by tahle představa neuspokojila především z důvodu větší touhy po úspěchu, majetku a užití si života.
Já jsem o své spokojenosti nevyprávěl ze dvou důvodů. Za prvé nejsem spokojen. Důvod toho je snad jediný, rodině jsem nedokázal vybudoval to, čemu říkáme teplý domov. Domov, kam se člověk těší, když se vrací domů z práce, ze služební cesty, z dovolené, z nemocnice atd. Domov, v němž vám nikdo nemůže říkat, co smíte a nesmíte, domov z něhož vás nemůže nikdo vystrčit, neboť je váš. Druhý důvod byl čistě prozaický, již jsme dorazili s kočárkem na smyčku konečné trolejbusu č. 36. Mezi námi, moje vyprávění by bylo asi stejně zbytečné, dcera mě zná stejně dobře jako já ji. Několik minut před odjezdem trolejbusu jsme si užili každý po svém. Dcera si sedla na lavičku a odpočívala, bylo na ní vidět, že je po noční službě v nemocnici dost unavena. Já jsem s kočárkem popojížděl ve stínu stromů, aby princezničce nebylo moc horko a přitom jsem si přál, aby pan řidič v horku na chvíli usnul, a tím bych urval pro sebe ještě nějakou tu minutku s vnučkou navíc.
Jakmile zazní typický zvuk elektrického motoru trolejbusu a pan řidič pomalu a rozvážně navádí trolejbus na zastávku, aby si cestující mohli nastoupit, můj smutek vždy vystoupá až někam k hrdlu a málem by člověka donutil uronit slzu. „Buď chlap, vrať z hrdla a očí smutek duši! Čím by byla beze smutku? Když vůbec něčím, tak jedině velikým nafouknutým břichem!“ Ještě pomohu dceři s naložením kočárku, silně zamávám a již stojím na zastávce sám. Je mi smutno, ale již jenom na duši, tak jak to má být. Rozum mě uklidňuje: „Neboj se, za týden se opět budeš radovat; stejně jako se raduje tvá vnučka, když po několika hodinách opět vidí svoji maminku. A teď již nefilozofuj, val ve svých bakandžatech rychlým krokem na zahrádku! Koukej se po polích, jak roste kukuřice, ozim a jař, jak v obilí kvetou vlčí máky! Poslouchej teplem znavený koncert ptactva! Vnímej jak je krásně a současně smutno, když svítí sluníčko a ty se již těšíš na chvíli, když začneš na zahrádce tvrdě pracovat, abys nemyslel na to, že nejsi spokojen!“
V Brně 21. června 2012.