Dušan Polanský
Patřím k těm, co kdykoli a kdekoli, kde roste vysoká tráva, utrhnou stéblo trávy a pak jej spokojeně převaluji z jedné strany úst na druhou a občas přitom i mluví, třebaže k tomuto zvyku – ne zlozvyku – se spíš hodí mlčení a myšlení na něco osobního.
V úterý pozdě odpoledne při návratu ze zahrádky jsem na odbočce z lesa, v němž leží zahradkářská osada, směrem na Bystrc potkal dvě starší dámy, řekl bych, že na první pohled typické rekreační turistky. Pozdravili jsme se a hned se mě dámy ptaly na cestu do Bystrce, konkrétně do Restaurace la Corrida, tam že mají v 18,00 hod. sraz s kamarádkou. Vyndav stéblo trávy z úst, vysvětlil jsem jim, že nejlépe udělají, když půjdou se mnou, že je dovedu až k řece Svratce a tam jim ukážu cestu, je to již jenom kousek, restaurace je přímo u kostelíka, takže zabloudit nemohou. Po mé radě jsem opět utrhl to správné stéblo trávy a vložil si je do úst. Jedné z dam, vyšší a urostlejší, to neušlo a s úsměvem mi sdělila, že i její táta a děda měli tenhle zlozvyk. „Ne, ne,“ reagoval jsem s úsměvem, „to není zlozvyk, ale zvyk. Odkoukal jsem to v mládí od táty. Učitelé na základní škole mi to zakazovali, že je to nehygienické, na střední a vysoké si z toho dělali legraci, zda jsem přežvýkavec.“ „To s tou vysokou myslíte vážně?“ nedůvěřivě se zeptala druhá dáma, jenom o něco menší než její kamarádka, ale málem kost a kůže. „Já chodil na vysokou vojenskou a tam jsme měli dost výuky v terénu, no a tráva roste všude…“ Mé vysvětlení s úsměvem vzaly. Tušil jsem, že další otázky kolem vojny nedají na sebe dlouho čekat, ale tomu jsem se chtěl vyhnout, jelikož na tuhle dlouhou životní epizodu, od roku 1971 do roku 1994, nerad vzpomínám a natož o ní mluvit! A tak jsem raději rozhovor vrátil k stéblu trávy. Jistě uznáte, že nakonec bavit se o stéble trávy v ústech je zajímavější než o nedotažené kariéře vojáka z povolání.
A tak jsem v povídání o stéble trávy pokračoval. „To převalování a kousání stébla trávy je vyloženě psychologická záležitost, souvisí s povahou člověka.“ Až moc štíhlá dáma zareagovala: „To chcete říct, že cpou si do úst stébla trávy pouze lidé s určitou povahou?“ „Přesně tak. Spíš to dělají snílci, obvykle mají toho nějak moc v sobě, ale ven je produkce slabá. Asi většinou i ví, jak by jejich život měl vypadat, ale nikdy se jim sny prakticky nesplní, jelikož život to tak nechce.“ Štíhlá dáma se nedala: „Asi jejich sny jsou příliš veliké, nerealistické, to není nic neobvyklého. Kdo by nechtěl vyhrat první pořadí v Sportce?“ „Ne, ne, spíš jsou ty sny takové obyčejné, o lidském štěstí, hezkém domově, ale také o práci, v níž chtějí najít jeden z velikých smyslů života. Ta práce je tam moc důležitá, touží po tvořivé práci, jenomže jejich touha k tomu nestačí, chce to talent, a ten jaksi…“ „Asi budete mít pravdu,“ přidala se na moji stranu urostlejší dáma. „Děda, myslím z tátovy strany – druhý brzo zemřel, byla jsem ještě malé dítě – i táta, byli opravdu trochu snílci. Jako holka, jsem ale vůbec netušila o čem jejich sny jsou. Dědy jsem se neodvážila na to zeptat, táta nechtěl o tom mluvit.“ „To je v pořádku, kdyby vám to řekli, to by již nebylo ono, bylo by to veřejné tajemství a možná by to nemuselo být správně pochopeno. Jako holka byste neměla šanci, chce to věk. Ono je veliký rozdíl mezi snem o cestě kolem světa a snem, který nosíme uvnitř, někde v srdci, duši.“ „A jací jsou ti, co trávu nekoužou?“ s úsměvem a s náznakem jemného podpíchnutí se zeptala štíhlá dáma. „To jsem zvědavá, co mi povíte teď, oba dědové a ani táta váš zvyk neměli!“ Usmál jsem se, byla bystrá, chytrá, chtěla mě nachytat. „No, museli to být šikulové. Když je někdo šikovný a něco dělá, tak se musí plně soustředit na práci a ne převalovat v ústech stéblo trávy. I já kdybych byl takový, tak nemám čas kousat trávu! Bavili bychom se o něčem jiném.“ Upřímně se zasmála. „Máte pravdu, byli všichni tři řemeslníci,“ a podrobně mi povykládala, čím a jak se všichni tři živili. Když své povídání dokončila, připojil jsem malý dovětek: „Ono je to všude na světě stejné, vše má svůj protipól: ano, ne; muž, žena; dobro, zlo; jin, jang; východ, západ slunce; kousači, nekousači trávy atd.“ Obě dámy s úsměvem a pochopením akceptovaly můj závěr k tomuto zvláštnímu tématu a urostlejší dáma ještě zvesela dodala, že doteď žila v tom, že jsou jenom přežvýkavci, o kousačech trávy nevěděla. Že je odteď o něco moudřejší. Kdyby řekla chytřejší, byl bych ji opravil.
Zbytek společné cesty jsme si povídali o Bystrci a Brněnské přehradě. Dorazivše k řece Svratce, ukázal jsem jim cestu do restaurace, kde je měla čekat jejich kamarádka. Já jsem pro změnu řeku zatím nepřekročil a usedl jsem v Občerstvení u Lávky. Vypil jsem si svoje pivo, tentokráte jenom jedno; pochopitelně bez kousání trávy, jelikož kousání trávy v ústech při pití piva je dost nepraktické a působilo by na hosty směšně. Marná sláva, nám kousačům tráva chutná hlavně na poli, na louce, v lese a hlavně když jsem sami nebo s někým koho dobře známe a je nám s ním hezky. Holt vše chce svoje, i hloupý zvyk kousání trávy.
V Brně ve čtvrtek 1. srpna 2013.