Dušan Polanský
Steina jsem potkal v životě dvakrát. Poprvé před třiceti roky a podruhé zcela nedávno, v sobotu 16. srpna 2014. Stein se nejmenuje Stein a popravdě ani dnes stále nevím, jak se jmenuje. Popravdě ani to není důležité. Jméno Stein jsem mu dal při našem prvním setkání. Stein je německé slovíčko, po našem je to kámen. Zdálo se mi, že se k němu hodí a navíc lehce se pamatuje. Ale dost chaosu z mé strany, vezmu to hezky od počátku.
Poprvé jsem Steina potkal na podzim 1984, to mi bylo 32 let. Pamatuji si to proto, že v té době jsem ještě pracoval na původním pracovišti, ale o něco málo později jsem nastoupil na nové místo v Pardubicích. Potkali jsme se v antikvariátu v Olomouci. Byl jsem tam na služební cestě a měl jsem na sobě vojenskou uniformu, protože v té době jsem sloužil jako voják z povolání. Listoval jsem jakousi knihu z filozofie, když mě oslovil mladík snažící se také objevit něco podobného k čtení. V té době knih z filozofie vycházelo málo a pokud něco vyšlo, obsah byl obvykle ideologicky zdeformován, z čehož automaticky plyne, že k čtení to moc nebylo. Odhadnul jsem, že je minimálně o pět let mladší než já, jak se ale ukázalo při našem druhém setkání, nebyla to pravda, byl dokonce o dva roky starší než já. Můj odhad byl zkreslen asi tím, že já jsem v té době podle lidí vypadal tak na pětačtyřicet. Zeptal se mě, co čtu z filozofie. Na rovinu jsem se přiznal, že skoro nic, že rád bych, ale jednak je vyloženě slabý výběr, a jednak jsem doteď studoval dálkově na vysoké škole počítače, k tomu povinnosti k rodině, časově náročné povolání, takže čas na čtení filozofických traktátů byl po šest let studia nulový. I přes tohle přiznání, začali jsme se bavit o filozofii. Asi jsem Steina trochu překvapil jakous takous znalostí o západní filozofii, jistě si myslel, že vojáci z povolání znají jenom marxismus-leninismus. U drtivé většiny tomu tak opravdu bylo, já jej sice znám také, ale nebyl jsem líný přečíst si i něco jiného. Stein ale toho věděl ze západní filozofie o hodně více než já. Prozradil mi, že žil poměrně dlouho s rodiči v bývalé NDR, takže plynule mluvil a četl německy. Měl přečtené v němčině i tituly, které u nás v té době k mání nebyly. Umění číst v němčině jsem mu docela záviděl nejen tehdy, ale mu závidím jej i dnes. Při našem rozhovoru si neodpustil narážku na moji uniformu, že vojáci z povolání jsou považováni za lidi silně prorežimní, takže znalost čehokoliv ze západu může být pro ně přitěžující okolnost. Dokonce zašel i dál, přiznal se mi, že má v Západním Německu rodinu. Málem jsem měl dojem, že je to konfident, který má otestovat moji loajalitu režimu, ale jeho oči jej prozradily, byly dětsky hravé, kamarádské a schválně provokující.
Po malém podpichování z jeho strany na úkor vojáků z povolání, jsem se jej zeptal, kde se tady dá jít na pivo, že mám žízeň a něco bych i snědl. Ochotně se mi nabídl, že mě zavede do jedné útulné a ne moc drahé restaurace. Bylo na něm poznat, že si chce ještě se mnou povídat. V příjemném prostředí restaurace jsme se opět vrátili k filozofii. Otevřeně se hlásil k utilitarismu, tj. že mu jde o maximalizaci potěšení ze života a maximální snahu vyhnout se utrpení a všem nehezkým stránkám života. Jemně jsem mu zaoponoval – už tehdy mým vlastním oblíbeným rčením –, že když se jeden směje, tak druhý zákonitě pláče. Důvod je ten, že rovnováha musí být zachována nejen v matematické rovnici, ale i v životě. Z toho, mimo jiné, plyne, že osobní štěstí lze dosáhnout pouze na úkor někoho. Zeptal se mně, zda to mám vyčteno z nějaké knihy, že to slyší poprvé „Ne, ne, to je taková moje rovnice života.“ Líbila se mu, že si tuhle rovnost zapamatuje, třebaže hlásá dost pesimistický pohled na život. Ale za chvíli jako by na zmínku o pesimismu zapomněl, a spiklenecky, mluvil tiše, mi sdělil, že mu pláč jiných až tak moc nevadí, že člověk má se starat především o sebe a ne řešit problémy jiných. Tím, že se člověk stará jenom o své štěstí a blaho, občas může napomoci, či už chce nebo nechce, k štěstí a blahu i jiných. Tváříce se vážně, jsem ho pochválil. „Jste vzorný liberál, Adam Smith by z vás měl radost, o Johnu Stuartu Millovi ani nemluvě.“ Ale co bych lhal, v duchu jsem si řekl, že je to klasický egoista, tvrdý jako kámen, a kámen je německý Stein. A Stein byl na světě. Zeptal se mě, zda mám rovněž nějaký životní cíl. Na rovinu jsem mu odpověděl, že nic extra, že žít rozumný a slušný život. K většímu cíli musí mít člověk nadání od Boha, ale jelikož patřím do velikého koše průměrňáků, tak jaképak veliké cíle. Myslím, že moje otevřenost mu byla sympatická. Rozloučili jsme se srdečně a kamarádsky. Popřál jsem nu hodně štěstí, zdraví, peněz, žen a vůbec všeho, co si pod potěšením a blahem představuje. On mě zase více času na čtení.
A čas plynul, roky, desetiletí běžely a já si doopravdy našel čas i na přečtení několika titulů klasické západní filozofie.
16. srpna 2014 jsem byl odpoledne na dětském hřišti s vnoučkem a vnučkou v Bystrci Kamechách. Dcera s manželem si tam koupili nový byt, doteď bydleli v malém 2 + 1 na Lesné. Leč extra náladu jsem neměl, důvod byl prostý, vadil mi řev závodních motorek z Velké ceny Brna. Kdo to v Brně nezná, nedaleko v lesích za Žebětínem, to je vesnice doslova na dohození kamenem od sídliště Kamechy, je závodní okruh, oficiálně se zove Masarykův okruh. Když se zde závodí či jenom jezdí jen tak pro zábavu, řev je slyšet široko daleko, tímto hulvátstvím trpí minimálně třicet tisíc brňanů bydlících poblíž okruhu. Od roku 1976 do roku 1984 jsem sloužil jako voják z povolání na Krajské správě vojenské dopravy. Z titulu své funkce jsem občas míval jednání i na Odboru dopravy na KNV, a právě v téhle době se právě tam zrodila v hlavách krajských papalášů šílená myšlenka na postavení okruhu přímo uprostřed lesů, v odpočinkové zóně Brna. Nakonec tahle šílenost byla i stavebně zrealizována, okruh byl oficiálně otevřen v roce 1987. Od té doby jsou občané odsouzeni k poslouchání nepříjemného řevu motorů jenom proto, že někoho baví motoristický sport. Proti koníčkům nic nemám, ale neotravuj jimi ostatní! Navíc za jejich peníze, jelikož Veliká cena je dotována z našich peněz.
Na dětském hřišti vládla typická atmosféra dětského skotačení. Většinu dětí hlídali maminky, pak jeden či dva mladí tatínci, no a pak já a jeden pán v mých letech. Ten hlídal asi čtyřletou hezky oblečenou holčičku. Nemohl jsem si nevšimnout, že právě onen starší pán si mě vytrvale pozorně prohlíží. Bylo mi to již trochu nepříjemné. Naštěstí se nakonec odhodlal k akci a přisednul si ke mně na lavičku. Nervózně jsem čekal, co z něho vypadne. „To bude asi nějaký můj bývalý podřízený z vojenského cvičení,“ pomyslel jsem si předběžně. Pozdravil a zeptal se mě, zda si na něj pamatuji. Zavrtěl jsem hlavou: „Ne, bohužel nepamatuji, asi půjde o omyl daný podobností s někým jiným.“ „Olomouc, antikvariát, restaurace, pivo, filozofie, nevzpomínáte si?“ doslova vychrlil ze sebe. Rozzářil jsem se. „Jasné, Stein, pan Stein!“ Zarazil se. „Nejmenuji se Stein, to si mě s někým pletete.“ Zasmál jsem se až přehnaně upřímně. „Ne, nepletu, Stein, to je moje jméno pro vás. Maximalizace potěšení ze života bez ohledu na štěstí jiných.“ Rozzářil se ještě více než já, měl radost z toho, že jsem ho poznal. „A podařilo se vám své osobní štěstí maximalizovat a vyhnout se nepříjemným stránkám života?“ lehce jsem opáčil. „To je složité.“ A místo odpovědi se mě zeptal, zda tady bydlím. „Nebydlím přímo tady, ale dolu v Bystrci, je to odsud asi 8 minut autobusem. Zde bydlí dcera, takže si občas plním dědečkovské povinnosti,“ ukázal jsem na vnučku a vnoučka, kteří se plácaly ve vlhkém písku a vypadaly na rozdíl od holčičky, kterou hlídal Stein, jako dva čuňasi. „Dědeček, nebo tatínek?“ zeptal jsem se více méně ze slušnosti ukazuje na holčičku. „Ne, ne, to je dcerka kamarádky mé přítelkyně. Abyste rozuměl, na zítra máme lístky na Velikou cenu. U kamarádky jsme na krátké návštěvě, má veliký byt a navíc její přítel je služebně kdesi až v Číně, takže máme pro sebe pokoj i koupelnu.“ Začal jsem tušit, že tady mám co dělat s Steinovou maximalizací potěšení, ale vyptávat se na další detaily by bylo vyloženě neslušné. Při Steinově neochotě se zde o těchhle věcech bavit, se pravdu beztak nedovím. Ale úplná pravda to nebyla. Stein mi navrhl, že bychom si šli večer sednout na pivo. Souhlasil jsem. „Dobrá v osm hodin,“ a rukou jsem ukázal na ulici směřující do kopce a přidal vysvětlení, že je tam klidná hospůdka. Usmál se a souhlasil. Bylo na něm poznat, že je rád, že si v klidu spolu popovídáme. Asi stejně jako jeho přítelkyně s kamarádkou bez přítomnosti Steina. Na tajnosti jsou tři účastníci rozhovoru již moc.
Přesně v osm jsem byl v hospůdce. Stein již popíjel pivo. Povídali jsme si přes hodinu a půl, z toho Steinovi patřil kromě deseti minut veškerý čas. Nelze říct, že by svůj životní cíl, maximalizaci potěšení při systematickém vyhýbání se komplikacím nenaplnil. Byl dvakrát ženatý, z prvního manželství měl jedno dítě, z druhého dvě. Teď měl v plánu se rozvést podruhé. Přítelkyně, s níž bude zítra poslouchat řev motorů, měla by být třetí manželkou. Byli tu ale dva malé problémy. Jeden obvyklý, finanční. Stein měl doteď v životě na peníze docela štěstí, ne že by je uměl vydělávat, vždyť po celý život byl obyčejný úředník, ale dvakrát dědil, jednou u nás a jednou v Německu, tedy už v tom jednotném, a k nějaké koruně se dostal i coby restituent po roce 1989. To vše mu umožnilo vést život bez větších finančních starostí. Jenomže teď prý zdroje se již vyčerpaly, stal se důchodcem s průměrným důchodem. Sice ještě něco by mohlo kápnout z Německa, ale že je to dost nejisté. Složitě mi vysvětloval proč, ale popravdě jeho sofistikovaný výklad jsem vůbec nevnímal. Když jste v životě nezdědil ani jednu korunu, těžko vás podobné řeči zajímají. V každém případě jeho mladá přítelkyně, prý je velice hezká, je náročná a vůbec nepočítá s tím, že každou korunu bude muset v rukou otáčet dvakrát. Že přitom sama toho moc nevydělává, je jenom žensky logické. Druhý problém byl prostý, lidský. Jeho přítelkyně by chtěla mít dvě děti. Jenomže jak jsem poznal již na dětském hřišti, Stein k typu hravých a starostlivých tatínků jistojistě nikdy nepatřil a nikdy patřit nebude. Téměř si dětí na hřišti nevšímal. Takovou jemnost vnímám asi proto, že křik či pláč malých dětí, utírání jejich zadečků a podobné „radovánky“ my nikdy nevadily. Děti mám jaksi přirozeně rád, tedy až na nevychované spratky, které jiným dětem ubližují. Nakonec mě v mém názoru utvrdilo i povídání Steina o svých dvou manželstvích a dětech. Že ho každý z rodiny po celý život chce jenom připravit o peníze. „No, jo usiluji o maximalizaci potěšení. K tomu už snaha dostat se lehce k penězům jaksi patří,“ nedalo mi rýpnout si do Steina. Na tuhle podpásovku se zatvářil docela kysele. Nepočítal s tím, že jsem něčeho podobného schopen. Přiznávám, že v určitých situacích jsem a docela si toho užívám. Být slušný za každé situace je nesmysl.
O filozofii jsme se vůbec nebavili, což mě docela překvapilo. Počítal jsem, že na tohle téma určitě přijde řeč. Na filozofii neměl náladu. Škoda, určitě bych teď Steina v znalostech západní filozofie alespoň těsně porazil. Jenomže na Steinovi byla znát celková únava ze života, možná o něco více než na mně. Ale kdo z nás je na tom hůře, to by musel posoudit někdo třetí.
Loučíce se s ním před hospůdkou, popřál jsem mu, aby ho rozvod vyšel co nejlevněji a nové manželství bylo hezké. Jeho skleslost konečně pominula. Jeho oči opět zářily jiskřičkami optimismu, z jeho pohledu jsem vyčetl zdravé lišáctví, přesně jako při našem prvním setkání v Olomouci . „Musí to vyjít, to je moje poslední šance. Přítelkyni jsem přesvědčil, že do čtyř let budu dědit v Německu další majetek, což je, jak jsem vám u piva povídal, hypoteticky možné, takže vlastně jí nelžu. Po tu dobu bude jistě na mě hodná a budu si užívat radostí a slastí pozemského života. Možná že nám to s dětmi ani neklapne, to by se mi docela hodilo. Když mě nakonec vykopne, čert to ber, z mého průměrného důchodu si těžko na mě něco vezme.“
Spokojeně jsem si hluboce vydechnul. Ještě před chvíli jsem si myslel, že je na konci s dechem. Ale kdepak, není to pravda, stále je to mladý Stein z prvního setkání, utilitarista. Sice asi nebude takový ten pravý podle klasiků, protože je pohodlný a vykutálený, ale je. Co si na něm nejvíce vážím, je jeho upřímnost a že hraje férově. Ono těch zamaskovaných Steinů kolem nás se motá habaděj, tváří se jako svatouškové, vedou mravokárné řeči, hubou chtějí pracovat pro blaho nás všech, ale přitom jsou chamtiví a jde jim o jediné, o osobní blaho za každou cenu, bez ohledu na kohokoliv. Tohle je opravdová lůza, ne ta, kterou vídáme v špinavých barácích a ulicích.
V Brně 28. srpna 2014.