Dušan Polanský
Od mládí pozorně sledují počasí a jeho dopady na zemědělství. Určitě nejsem jediný, na světě jsou takových lidiček miliony, pochopitelně nejvíce jej sledují ti, co je zemědělství živí. Mě sice neživí, dokonce téměř celý život žiju v paneláku, ale o počasí se zajímám více než dost. Není se ani moc co divit, můj táta byl zemědělec a celý život pozorně sledoval počasí v návaznosti na prosperitu zemědělství, a tak počasí za mého mládí bylo v rodině častým tématem rozhovorů. Když pršelo, táta, jako správný ateista, spokojeně prohodil: „Teď Hospodin pracuje za nás zemědělce.“ Zapálil si cigaretu a doslova s dětskou radostí pozoroval déšť. Spokojen byl dokonce i tehdy, když pršelo moc a obilí na poli hnilo, říkával: „Nevadí, vytvoří se podzemní zásoby vody, ta je také velice důležitá.“
Když počasí zemědělcům nepřálo, byl táta z toho celý nesvůj. Tehdy ho napadaly úvahy na první pohled až apokalyptické. Vzpomínám si živě, jak s tužkou v ruce a s papíry popsanými různými součty a výpočty procent, mi někdy v první polovině 70. let vysvětloval, že stačí, aby celosvětová produkce obilí poklesla jenom na 95 % produkce nezbytné k uživení lidstva a při určitých předpokladech, ne až tak moc nepravděpodobných, může nastat hladomor v celých oblastech světa. Je si potřeba uvědomit, že tehdy i dnes máme stále nadprodukci potravin, asi kolem 5%. Až s děsivou přesností mi popisoval možný scénář, jak by vše mohlo probíhat. Nepotřeboval k tomu ani sofistikovaný matematický model, který by simuloval počítač, dokázal vše vysvětlit docela názorně prostými slovy. Moc jsem mu zpočátku nevěřil, vzal jsem do ruky tužku, přece jenom matematika mi šla vždy lépe než jemu, a spolu jsme začali vypisovat z Malého kapesního atlasu údaje o produkci obilovin všech významných pěstitelů obilí. Pak jsme spustili malou simulaci: Dobrá v Evropě je sucho, produkce obilí bude činit jenom 75 % obvykle produkce. USA budou mít 95 % obvyklé produkce, u dalších velkoproducentů jsme snížili, někde dokonce i navýšili produkci tak, abychom zůstali celosvětově na 95 %. Teď jsme si představovali, jak se zachovají státy a běžní spotřebitelé. Státy řeknou, že mají málo pro své občany a nevyvezou, tam, kde se potravin nebude dostávat zpočátku jenom v malém množství, spotřebitelé začnou křečkovat, začnou v obavě před hladem hromadně nakupovat a až zbytečně hromadit zásoby. Nebudu pokračovat, abych nestrašil čtenáře mých stránek a někdo mě nenapadl, že šířím zde zcela zbytečně paniku. Ne, to opravdu nechci, jenom chci upozornit na tupost a neodpovědnost médií při hlášení počasí. Vytáčí mě, když hlasatelka místo toho, aby mluvila vážně, že je již dlouho sucho a nemůžeme v dohledné době očekávat srážky, nám s širokým úsměvem na plnou pusu sděluje, že bude stále hezky, a že to je důvod k veliké radosti, jelikož se můžeme opalovat a rekreovat. Přiznám se, že když je veliké sucho, jsem dost otráven, nic mě nebaví. Já vím, že zbytečně, vždyť na tom nic nezměním, ale také nezměním nic na tom, že jsem z toho otráven.
U nás žijeme dlouhodobě v potravinovém dostatku, takže slovo hlad nám moc neříká. Nemyslím ten hlad, kdy se člověk ráno nestihne nasnídat, ale opravdový hlad, kdy lidé v důsledku nedostatku potravin umírají po milionech. Teď nechci moralizovat o úctě k jídlu a vodě, jenom chci uvést, že stav, který dnes v zásobování potravinami panuje, není automaticky zajištěn pro příštích několik desetiletí, ale je to jedna veliká neznáma. Náš svět a jeho hodnoty se mohou změnit ve velice krátkém časovém horizontu. Usmívat se v televizi v tak vážné věci je projevem hlouposti a veliké neodpovědnosti vůči budoucnosti.
Včera v neděli, 30. března 2014, jsem byl na zahrádce. Chodívám tam i zpět po poli po svých kolem zoologické zahrady. Sice bylo hezky, ale půda byla vyprahlá, polní cesta – vyježděná auty, jejichž obvyklým cílem je menší koňský ranč Hluboček – je snad tvrdší než asfaltová vozovka. Cyklisté jsou spokojeni, vznikla zde nová cyklostezka, kterou na mapě nenajdete. Za rančem občas natrefím na lesní cestě na kobylince, není se co divit, po stejné trase rajtují jezdkyně koně na špacír. Poctivě je posbírám, sice zahrádkářská teorie říká, že kobylince by se měly nechat vyzrát a používat až ve formě hnoje, ale nad tím se moc netrápím. Množství, které na zahrádku občas donesu, je minimální. Vždy mám v pohotovosti větší igelitovou tašku a menší sáček, který používám jako rukavici. I včera jsem narazil k mé radosti na dvě hromádky kobylinců. Sbíraje sehnutý druhou hromádku, jeli kolem mě cyklisté, včera bylo hezky a je jaro, takže jsem jich potkával více než obvykle. Z jednoho kola se ozval mladý ženský rozhodný hlas: „Kobylince bych nikdy v životě nesbírala, fuj!“ Výrok nebyl určen mně, ale kamarádům na kole. Hlavu jsem nezvedl, kvůli póvlu to přece nebudu dělat. Jenom jsem si pomyslel, že možná se mladá dáma dožije toho, že se naplní pesimistické odhady mého táty – což si nepřeji, vždyť mám děti a vnoučata –, a pak bude moc ráda, že vůbec nějaké kobylince budou, jelikož mít koně jen tak pro potěšení bude přísně zakázáno. Přesně jako mrhání každou kapičkou vody.
Předpověď je nedobrá: má být celý týden hezky, sice občas pod mrakem, ale stále hodně sluníčka, teplo. Deficit srážek za první čtvrtletí je abnormální.
V Brně, pondělí 31. března 2014.