Dušan Polanský
Večer v pondělí 9. dubna 2018 jsem se na ČT2 díval, snad již po desáté, na americký western V pravé poledne (High Noon). Myslím ten klasický černobílý film z roku 1952 (také je to rok mého narození), v němž hlavního šerifa hraje Gary Cooper a jeho novomanželku Grace Kelly.
Děj filmu je jednoduchý. Will Kane se právě oženil a chystá se s manželkou opustit městečko, kde dosud vykonával funkci hlavního šerifa. Jenomže se dozví, že na železniční zastávce čekají tři nechvalně známí muži na svého bývalého šéfa, nedávno soudem omilostněného vraha, kterého kdysi Kane pomohl dostat do vězení. Nejen šerif, ale i občané městečka tuší, že zločinec se svou bandou se bude chtít v první řadě pomstít šerifovi, a pak se pokusí ovládnout městečko, podobně jako je ovládal před svým zatčením. To je také důvod, proč se Kane snaží sehnat muže, kteří by se spolu s ním čtyřem zabijákům postavili. Má na to hodinu a čtvrt. Jenomže nikdo, dokonce ani jeho zástupce, mu nechce pomoci a všichni ho přesvědčují, ať raději odjede, že možná pak dají banditi městečku pokoj. Kane po marných pokusech sehnat pomocníky nakonec stojí proti banditům zcela sám. Časově je to přesně v pravé poledne, v době, kdy dorazí do městečka vlak s šéfem banditů. V přestřelce Kane zastřelí tři bandity, čtvrtého sejme jeho žena. Hned po přestřelce, jsa zhnusen zbabělostí spoluobčanů, Kane hodí šerifskou hvězdu do prachu a s manželkou navždy z města odjíždí.
Kdo film viděl, dá mi snad za pravdu, že je to více psychologický film než klasický western, protože nemilosrdně odhaluje lidskou povahu v krajní situaci. Ne zbytečně se říká, že charakter člověka se nepozná, když se daří, ale když se nedaří a nejlépe, když jde o vše, tedy o holý život.
Proč jsem vůbec začal své povídání popisem obsahu velice známého filmu? Důvody jsou dva, jeden speciální a druhý všeobecnější. K prvnímu: Zcela nedávno mi jeden známý vykládal o tom, jak měl hodně kamarádů v době, kdy se mu dařilo, a jak se milí kamarádi vypařili hned poté, co se dostal do složité osobní situace kvůli těžké nemoci. Přibližně dopadl jako Will Kane. Coby konzervativního skeptika naprogramovaného již tak geneticky mě podobné konce moc nepřekvapují, pokud jsem něčím překvapen, tak jedině tím, kolik lidí nechápe, že nejde o nic neobvyklého. Druhý důvod je všeobecnější. Jaksi se nám nechce věřit, že i v osobních vztazích mezi lidmi fungují objektivní zákonitosti. Máme tendenci si namlouvat, že náš případ je zcela jedinečný, že nikomu se nic takového jako nám ještě nepřihodilo. Jistěže přihodilo, ovšem nefunguje to jako v exaktních vědách. Tam, jak je známo, když nějaký pokus zopakujeme stokrát, tak za stejných podmínek proběhne vždy stejně. U lidí to tak zcela přesně nefunguje, ale většinou převládá určitá tendence. Případů, že tendence nefunguje, je o hodně méně, než těch, kdy tendence funguje. Tendence máme odpozorované hlavně ze svého okolí a rovněž z osobních zkušeností. Řada z nich určitě bude popsána v psychologických publikacích případně v dnešních dobách i na internetu, ale tento text je napsán bez přečtení jakéhokoliv takového textu.
Pokud jsem výše zmínil kamarády, spíš jsem myslel na kamarády, které osobně známe, s nimiž se fyzicky vídáme, povídáme si s nimi, ne ty, které jsme v reálu nikdy neviděli, kupříkladu kamarády z facebooku či twitteru, třebaže chápu, že někdy i takoví kamarádi mohou pozitivně přispívat k duševní pohodě některého člena své komunity, případně mu v složité situaci poradit nebo dokonce mu nabídnout faktickou pomoc. Nakonec mít účet na sociální síti je velmi výraznou tendencí současnosti. Že takový účet nemám kupříkladu já, určitě není popřením této poměrně silné současné tendence. Ovšem nelze můj případ považovat za výjimku, jelikož lidí, co nemají účet na sociální síti je hodně. Abych řekl i soukromé B, v mém případě jsou dva důvody, proč tento typ účtu nemám. Jednak jsem poměrně konzervativní člověk, a jednak nevím, s kým bych co sdílel. Především si potrpím na klid a také potřebují čas pro vlastní nezávislou tvorbu na svých osobních webových stránkách, no a kamarádi a úspora času to jaksi nejde dohromady. V každém případě na tomto příkladu je názorně vidět, že žádná tendence v lidské společnosti neplatí univerzálně.
Některé tendence dobře známé, dokonce v některých nejednou figurujeme jako protagonisti, třebaže nám nejsou po chuti. Snad malý příklad. V neveliké společnosti starších lidí, cca od 50 do 65 let – já patřím do toho největšího čísla –, jsem velice volně v rámci společného povídání vysvětloval, jak funguje pravidlo 3 malých s a 3 velikých S ve vztazích mezi muži a ženami. Jedna z přísedících dam – tu bych tipoval zase na to nejmenší číslo – mě dost ostře osočila, že věci vidím vyloženě zjednodušeně, dokonce až primitivně. Proč si to myslí, to společnosti nevysvětlila. Nedivte se, že jsem měl pocit, že jsem to schytal proto, že chtěla tohle téma utnout, prostě jí nesedlo. Stalo se, utnul jsem je. Posléze si společnost začala povídat o supermarketech, do téhle diskuze jsem ale vůbec nezasáhl, jelikož o supermarketech nemám solidní přehled, většinu nákupů totiž obstarává manželka. O několik dní později mi pán, který byl účastníkem našeho posezení, taktně sdělil, že právě na to, o čem jsem povídal, zmíněná dáma doplatila. Měla manžela s 3s, pak se rozvedla, vzala si muže s 3S, no a ten se pro změnu zase rozvedl s ní. Nevděčník ji pustil k vodě z důvodu vyloženě prozaického: sbalil mladší krásku. Teď žije sama a navíc její jediné dítě, dcera, žije s rodinou kdesi daleko od Brna.
Ale vysvětelení k těm nešťastným eskům. Stručně řečeno atraktivní ženy nemají zájem o muže slabé, slušné a solidní (poctivé), to jsou 3 malé s. 3 veliké S jsou pro změnu začátečná písmena vlastností mužů, o něž atraktivní ženy naopak zájem mají, tedy mají zájem o muže Silné, Sebevědomé a Solventní. Pochopitelně tenhle poznatek neplatí absolutně, je to pouze převažující tendence. Navíc i atraktivní ženy stárnou, důsledkem čehož je, že pak již nejsou tak atraktivní a zvyšuje se pro ně pravděpodobnost, že je muž 3S opustí. Pak by sice braly i muže s 3s, ale zase pro změnu ti již často nemají zájem. Chlapů, které by bavilo dělat po zbytek života ze sebe blbce, není zase až tak moc.
Uveďme si zcela jiný příklad na tendenci ze života moderní společnosti. Módním slovem se stalo slovo elity, jež je označením určitých skupin lidí, kteří o sobě prohlašují, že oni jsou z hlediska inteligence, vědomostí a názorů více než ostatní členové společnosti, a proto ti, kteří k elitám nepatří, by měli jejich rady a doporučení poslouchat. Tento příklad uvádím proto, že tohle uvažování nemá v dnešní společnosti žádné opodstatnění, praxe je nepotvrzuje, je to něco, co je pouhým zbožným přáním samozvaných elit. Snad uznáte, že pokud se někomu něco takového v hlavě vylíhne, již z principu nemůže být členem elity. Pokud se někdo chce stát opravdu elitou, musí ve svém oboru dosáhnout špičkových výsledků, tedy nestačí se za elitu prohlásit. A i když se elitou stane, nemá právo mluvit do všeho, ale pouze do toho, v čem je elitou.
Další docela zajímavou a všeobecně známou tendencí posledních dvou, třech dekád je, že více párů (mám na mysli klasiku, muže a ženu) žije nesezdaných, tedy volně. Člověk nemusí být kvalifikovaným sociologem, ekonomem nebo psychologem, aby mu došlo, že na tuhle tendenci více doplácí ženy, mužům naopak docela vyhovuje. Vysvětlovat proč, je snad zbytečné. Ovšem aby toho nebylo málo, většina žen otevřeně nepřizná, že je ponižuje, že si je partner nechce oficiálně vzít za manželku, protože jim to nedovolí jejich emancipační hrdost a pochopitelně nejednou ekonomická závislost na partnerovi. Stejná emancipační hrdost jim rovněž nedovolí přiznat, že jejich role v životě společnosti je dosti jiná od toho, kam se je uměle snaží nasáčkovat zakomplexované emancipátorky. Tyhle naoko progresivní dámy ve své emancipační slepotě nechtějí vidět, že drtivou většinu materiálních hodnot produkují muži, nakonec stačí se podívat kolem sebe. Tímto naprosto objektivním a snadno doložitelným tvrzením pochopitelně nechci snižovat postavení žen, ani pomyslet, jenom chci ukázat, že posláním lidí není tendence fungování společnosti uměle vytvářet, ale tendence odhalovat a ctít je k prospěchu či neprospěchu všech lidí bez rozdílu pohlaví, inteligence, vzdělání a postavení.
Pochopitelně v popisu různých tendencí bychom mohli pokračovat ještě poměrně dlouho, viz např. tendenci k neochotě mladých lidí studovat technické vysoké školy, k neochotě ctít křesťanské hodnoty a žít podle nich, k neochotě více vařit z domácích produktů jednoduchá a zdravá jídla, k neochotě akceptovat názor politických protivníků a je pro jejich názor nenávidět, tendenci namlouvat si, že my jsme byli v mládí vychovanější a způsobnější než dnešní mladí lidé apod. Nejeden čtenář si jistě bez větších problémů nějakou tu tendenci doplní sám.
U každé tendence bychom si měli vždy kriticky ujasnit, zda je opravdu objektivní a rozumně argumentačně vysvětlitelná za dané společenské situace. Umělé vytváření tendencí a jejich obhajování a prosazování, či už z osobních nebo jiných, např. mocenských, skupinových, ekonomických důvodů, nemůže být ve výsledku ničím přínosným ani pro jednotlivce, ani pro společnost. Dokonce někdy mohou vést takové snahy až ke katastrofálním důsledkům.
V Brně 16. dubna 2018.