Dušan Polanský
Potkali jsme se po pěti letech, přesněji po době, která uplynula od uzavření vinotéky na Leitnerově (jsme v Brně) do dnešních dnů. Známe se jenom z vidění, jsme přibližně stejného věku, možná on je o rok, dva či tři starší než já, přitom ale vypadá mlaději než já. Patřil k tamějším štamgastům, já byl spíš štamgast napůl. V minulosti jsem si s ním několikrát docela dlouho povídal, tedy přesněji po dobu než zvládnu v poklidu vypít dvě deci vína, což trvá přibližně 15 až 20 minut.
Pokud si vzpomínám, jednou nebo dvakrát povídání bylo o politice, v ostatních případech pokaždé o jeho komplikované osobní situaci. V době, kdy jsem ho poznal, byl již rozveden. Důvod neznám, nikdy o tom nemluvil, jenom vím, že si krátce po rozvodu našel přítelkyni a rovněž krátce po rozvodu zdědil nějaký ten peníz, který by mu do budoucna mohl zajistit klidné dožití. Exmanželka s dcerou a vnoučetem žijí kdesi daleko v Čechách. Moc touží vnouče vidět, ale ze strany manželky a dcery je jeho snaha prý bojkotována. Prý až pak bude mít nárok, když pustí nějakou tu korunu. Ovšem jak ho znám, není to typ, co by peníze jen tak lehce rozdával. Nakonec se ani nedivím, každý chce mít své jisté. I on coby důchodce chce dožít zajištěný, vždyť svoboda bez ekonomického zajištění je vám asi tolik platná jako mrtvému norkový kožich či pozlacená rakev.
Pokaždé když se mě v minulosti zeptal na názor na jeho situaci kolem vnoučete, tedy přesněji na její možné pozitivní řešení v jeho prospěch, s odpovědí jsem byl vždy opatrný. Znal jsem pouze jeho verzi, ne jeho dcery a bývalé manželky. Život mě v tomhle trochu vycvičil, dokud všem účastníkům sporu nevidíte až do žaludku, je to o ničem. Pouze jsem mu pokaždé suše sdělil, že když se s někým rozejdu, mám na výběr pouze dvě možnosti: nenávist nebo lhostejnost. Já vím, řeknete mi, že je ještě třetí možnost, rozejít se v dobrém. Jistě, máte pravdu, ale tohle řešení je spíš vynucené s ohledem na děti, tím netvrdím, že se nenajdou výjimky, kdy partneři se rozejdou v dobrém, třebaže děti nemají, ale obvykle je to tehdy, když jsou zvyklí partnery měnit, takže rozchod není pro ně ničím novým, mají to již natrénováno. I bývalý štamgast mi pokaždé argumentoval touhle možností. Já mu jenom sdělil, že má pravdu, ale že v jeho případě jej to bude něco stát. Na to mi nikdy nic neřekl, přesněji sklopil hlavu a mlčel.
Nenávist má jednu velikou výhodu, nenávidět umí každý, nenávidět je jednoduché, nepotřebujete k tomu žádné vzdělání ani inteligenci, nakonec málem celé lidské dějiny jsou dějinami nenávisti. Ne náhodou se říká, že nenávidět umí každý blbec. Jedinou nevýhodou nenávisti je, že vás užírá, a přitom je možné, že druhá strana si žije v klidu a pohodě, jste jí šum a fuk, jste jí lhostejný. Lhostejnost je v mnohých případech dobré řešení, ale dopracovat se k němu, nemusí být vždy až tak jednoduché, hlavně v tom případě, když po rozchodu s partnerem, kterého jste upřímně miloval, se vám moc nedaří a vy víte, že bývalému partnerovi se naopak daří. Pak lhostejnost z vaší strany musí být především projevem velkorysosti, jenomže ne každý umí být velkorysý. Nemusí být až tak jednoduché, si říct: Dobrá, se mnou by ti tak dobře nebylo, tak si života s novým partnerem (novou partnerkou) užívej! Přesto, že velkorysost dá docela zabrat, velkorysý postoj má pro vás jednu velikou výhodu do budoucna: pokud by se druhé straně časem přestalo dařit a vy se to nějak dozvíte, je to již zcela mimo vás, protože je vám bývalý partner lhostejný, a nakonec takhle se zachoval(a) on (ona) kdysi k vám. Ovšem pokud si i vy najdete nového partnera a jste s ním šťastný(á), tak lhostejnost k druhé straně se dostaví jaksi automaticky, bez většího úsilí. Tak či onak, dopracovat se k stavu lhostejnosti v partnerských vztazích je obvykle těžší než k stavu nenávisti.
Jenomže případ bývalého štamgasta je komplikovanější, ve hře je dcera a vnouče, tedy vlastní krev. U těch dvou s lhostejností, natož s nenávistí, asi nepochodíte. Pokud jde o bývalou partnerku, tam by asi problém nebyl, jenomže ta žije s dcerou a vnoučetem, takže jenom tak lehce ji z řešení problému nevyseparujete. V matematice lze problém kvůli nalezení alespoň přibližného řešení zjednodušit, ale v životě se každé zjednodušení vymstí.
Pochopitelně tyhle všechny úvahy jsem při krátkém povídání s bývalým štamgastem vypustil. Byly by zbytečné. Pochopil jsem, že se cyklí v začarovaném kruhu. Stále doufá v řešení, kde všichni se budou mít rádi, budou na sebe hodní a ohleduplní bez ohledu na minulost a reálnou přítomnost a že ho to nebude moc stát po finanční stránce. Jenomže život na takovou hru nikdy nepřistoupí, život je až příliš často nemilosrdný protihráč.
V případě našeho protagonistu je tu ještě jedno veliké nebezpečí, vnouče dospívá a pokud si jeho lásku dotyčný nezískal a trvale neudržoval od útlého věku, tak šance na hezký vzájemný vztah s věkem vnoučete prudce klesá; to vám řekne každý psycholog. Ale to jsem mu také neřekl, už jenom proto, že vím, že je inteligentní a že si to jistě dobře uvědomuje. Nakonec říkat člověku krutou pravdu je neslušné, stejně jako ho jenom litovat, aniž by mu lítostník nabídl reálnou pomoc. Už nechci vůbec mluvit o tom, že kupovat si lásku vnoučete ve vyšším věku za peníze je cesta do pekel pro obě strany: dědu i vnouče.
Po krátkém povídání jsme se rozloučili. Ne srdečně, ale určitě zdvořile, s lehkými úsměvy a nezapomněli jsem si popřát hlavně zdraví, že vše ostatní již nějak dopadne či chceme nebo nechceme. Je bez diskuze, že zdraví je v pokročilém věku to nejdůležitější. Problém je pouze v tom, že když se mluví o zdraví, automaticky se jaksi myslí jenom fyzické, ale na duševní se zapomíná. Zdraví jako celek je zrcadlem stavu nejen našeho těla a jeho funkčnosti, ale i naší mysli a našeho žití. Kdoví jak na tom budeme s takto chápaným zdravím v budoucnu my oba? A vůbec jak dlouhé bude tohle budoucno každého z nás? Něco mi říká, že v tomhle bude jeho vítězství nade mnou výrazné. Ale za tohle jej určitě nebudu nenávidět, jelikož občas dokážu být i lhostejný.
V Brně 13. února 2019.