Opravdu jsi to nechtěl?

Dušan Polanský

Není tomu až tak dávno, co jsem četl poměrně dlouhý rozhovor kolem fyziky s jedním panem rektorem, jak jinak fyzikem. Předpokládal jsem, že se pochválí, čeho on ve fyzice konkrétně dosáhl. Nic takového jsem se ale nedozvěděl, pouze jsem se dočetl, co pro fyziku vykonal Enrico Fermi (1901-1954), což by prý stačilo na několik Nobelových cen. To ale nebyla pro mne žádná nová informace, nakonec podobné informace si lze vyhledat na internetu.

Enrico Fermi si jistě uznání zaslouží, ovšem onen článek prezentoval pana rektora jako málem velikého vědce. Tady jsem již dost opatrný. Nemusím chvalozpěvy na toho či onoho člověka, pokud je zpívá někdo, kdo tomu, o čem píše, vůbec nerozumí. Mám rád lidi skromné, neokázalé, houževnatě pracovité a cílevědomé, kupříkladu takové jako byl chemik profesor Antonín Holý (1936-2012). Také s ním jsem četl rozhovor, ale to bylo zcela jiné kafe, skromně bez okázalosti uváděl, co objevil, jak jeho léky lidem pomáhají např. při onemocnění AIDS. Detaily o jeho objevech si rovněž můžete vyhledat na internetu.

Ještě horší situace s chvalozpěvy je u panovníků, vladařů a politiků. V těchto kruzích je kde kdo génius, vynikající, nepostradatelný, veliký vůdce, charismatická osobnost, zachránce národa apod. Ve většině případů je to obyčejná lež. Popravdě mi ani tak nevadí tihle „géniové“ jako ti, co tyhle okrasné ódy na ně pějí, a tím podobné „génie“ produkují. Většinou jsou to ódy na zakázku a podobný typ produkce je obvykle také dobře placen.

Uvádět fakta o tom, jak byl oslavován různými novináři, spisovateli např. Hitler, Stalin, Lenin či jiní totalitní vůdci, by asi bylo zcela zbytečné, raději zkusím uvést z historie jiný příklad rafinované ódy na velikého vladaře. Tím vladařem je (psáno německy) Wilhelm II.

Vilém II. Pruský (1859 Prusko, Berlín – 1941Nizozemsko, Doorn), rodným jménem Friedrich Wilhelm Viktor Albert von Preußen, byl od 15. června 1888 do 9. listopadu 1918 posledním německým císařem a pruským králem. Pocházel z braniborské větve rodu Hohenzollernů, jehož hlavou byl až do své smrti v roce 1941. Vilém II. byl zastáncem imperiální a nacionalistické politiky, toužil po Německu s koloniemi, podobnými jako měly Anglie či Francie. Po propuštění Otto von Bismarcka roku 1890 vedl německou politiku v duchu militarismu, k čemuž pomáhalo i veřejné mínění a hlavně němečtí generálové. Tím významně přispěl k rozpoutání 1. světové války. Byl to právě on, kdo silně naléhal na Františka Josefa I., aby vyhlásil Srbsku válku po atentátu na Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu.

V roce 1881 se oženil s princeznou Augustou Viktorií von Schleswig-Holstein-Sonderburg-Augustenburg (1858 – 1921) a měli spolu sedm dětí, šest synů a jednu dceru. V roce 1922 se jeho druhou manželkou stala vdova, princezna Hermína von Schönaich-Carolath, rozená princezna Reuß (1887 – 1947). Života si užíval naplno, třebaže na veřejnosti se snažil vystupovat jako vzorný otec rodiny, ale ve skutečnosti byl své manželce Augustě Viktorii nevěrný. Zejména v prvních letech manželství byl častým návštěvníkem berlínských a vídeňských nevěstinců, kde v opilosti urážel členy své rodiny a hlasitě snil o německé světovládě. Šířily se i klepy o jeho údajné homosexualitě. Známá byla jeho orgie na císařské jachtě Hohenzollern, kde přinutil generály a důstojníky, aby před ním tancovali v ženských baletních kostýmech.

Po převratu z 9. listopadu 1918, jenž se stal koncem Pruského království, se císař Vilém II. vzdal císařského titulu i pruské koruny a poté uprchl do Holandska. Čl. 227 Versailleské smlouvy obsahoval veřejnou žalobu na Viléma II. pro „nejhrubší porušení zásad mezinárodní mravnosti a posvátné autority smluv“. Císaře měl soudit zvláštní mezinárodní tribunál, císař však nikdy nebyl souzen ani potrestán.

Po přečtení tohoto krátkého životopisu působí až nemorálně oslavná patriotika, kterou napsal nějaký Paul von Hambrock. V Prusku byla velice oblíbená a vyšla dokonce na pohlednici, viz sken pohlednice (kvůli lepší čitelnosti jsem změnil odstín původní barvy pohlednice). Byla napsaná po bitvě u francouzského města Soiffons v 1. světové válce. Město leží asi 100 km severovýchodně od Paříže. Město bylo dvakrát obsazeno německým vojskem a dělostřelectvem obou stran ze tří čtvrtin zničeno. Věž a katedrála jako zázrakem zůstaly nepoškozeny.

Pro ty, co němčinou vládnou ještě bídněji než já, jsem text volně přeložil.

To jsem nechtěl

U Soiffons nepřátelské řady byly
statečnými Němci poraženy.
Císař Vilém II. po bitvě přichází,
aby hold vítězným hrdinům vzdal.

Všude, kde se milovaný panovník objeví,
ruce na pozdrav mu mávají.
Tisíce silných hlasů se v jeden
nekončící, nadšený jásot promění.

Silně dojatý císař přichází na pole bitevní,
na místa, kde před několika hodinami
k věčnému spánku byli uloženi ti,
kteří našli smrt na bitevním poli.

Nad hrobem jinocha stojí císař dojatě,
měl sotva sedmnáct, zde vedle hrobů starších odpočívá.
Panovník lítost přemáhá,
leč slzy již déle neudrží.

Modlí se, slova jasná, pravá jako zlato vysloví,
slova, jimž se celý svět pokloní:
Otče Náš na nebesích, to jsem nechtěl,
Ty to víš, Tys můj svědek.

Když se podíváme na fotografii Viléma II. s nejstarším vnukem - jen tak bokem, vnoučat měl docela požehnaně - nelze, abychom se nezeptali: Za co vlastně padl jinoch zmíněný v oslavné básní? Netoužil se zamilovat do mladé dívky, oženit se, mít děti, radovat se z vnoučat? Na tenhle rozměr tragédie Paul von Hambrock ve své ódě zapomněl. Ale občas na to zapomínáme i my, když nechceme vidět, že na našem území padli při osvobozování mladí lidé, kteří určitě měli jinou představu o svém příštím životě než představu smrti v cizí zemi za zájmy či svobodu kohosi. Proč nechceme vidět rozdíl mezi těmi, kteří je k nám násilím nahnali, a těmi, kteří opravdu museli bojovat za podmínek, kdy šance na přežití byla strašně malá? Nebude to proto, že nikdy v novodobých dějinách jsme nedokázali tak rozhodně bojovat za svobodu své vlasti jako oni? Možná i proto jejich podíl na našem osvobození nejenže bagatelizujeme, ale dokonce levným gestům hanobení památky padlých tleskáme. Nakonec naše skutečná „odvaha“ je vidět na poměrech v současné křesťanské Evropě, kde bez boje vyklízíme pozice islámu. Kampak se naše odvaha poděla, když již nestačí vzít jenom štětec a natřít tank na růžovo?

O co upřímněji než báseň od Paula von Hambrocka vyznívá báseň v próze Píseň o lásce a smrti korneta (praporečníka) Kryštofa Rilka od Reinera Maria Rilkeho. Třebaže osmnáctiletý Kryštof umírá v boji proti Turkům, je to příběh o lásce, navíc podle tehdejších měřítek lásky dost hříšné, vždyť noc před ránem, kdy kornet v statečném boji proti přesile umírá, stráví ve věžní komůrce s vdanou hraběnkou. Kornet byl napsán těsně před 1. světovou vojnou (třetí slavná verze pochází z roku 1912) a dočkal se obrovského úspěchu. Ovšem v době 1. světové války jeho báseň začala být interpretována zcela jinak. Z korneta Krištofa se měl stát německy či rakousko-uherský statečný a odhodlaný voják, jenž je připraven položit život za národ či již zmíněného Viléma II. nebo Františka Josefa. Rilke tuhle interpretaci důsledně odmítal, důkazem čehož je, že v roce 1918 odmítl i udělení Řádu Františka Josefa. Jeho příběh je především o touze mládí po lásce, o síle sexuálního pudu, vášni, ale také o nesmyslnosti války. Války, která připravuje o lidské štěstí především prosté lidi, je přitom jedno, zda umírají jako vojáci nebo civilisté.

Pokud pociťujeme potřebu mít své osobní vzory, což jistě není hřích, nehledejme je tam, kde z podstaty věci často ani být nemohou. Někdy stačí se pozorně porozhlédnout kolem sebe, tam kde žijeme nebo pracujeme a je velice pravděpodobné, že alespoň jeden osobní vzor objevíme. Sice asi méně okázalý, ale o to skutečnější. Obdivovat pouze vzory a hrdiny, jež nám vytrvale servírují média či učebnice podle toho, jak se mění režimy, se mi jeví docela nedůstojné kriticky myslícího člověka.

V Brně 14. ledna 2018.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Střípky