Dušan Polanský
Trajektorie života každého z nás je s velikou pravděpodobností jedinečná, nějak tak, jako jsou jedinečné otisky našich prstů. Intuitivně všichni tušíme, že trajektorie života je spojena s osudem každého z nás a nejednou je jeho konkrétním naplněním.
Jakými cestami se náš život bude ubírat lze již často predikovat v kolíbce. Tohle směřování je dáno řadou předpokladů. Uveďme si alespoň některé: fyzické a inteligenční předpoklady, fyzická krása, sexappeal; genetická predispozice výskytu určitého onemocnění či poruchy; naše povaha; do jakých majetkových poměrů se narodíme, tedy majetkové výhody či nevýhody plynoucí z rodinného zázemí, např. potenciální velikost majetku, který můžeme získat dědictvím, potažmo jsme odkázání jenom na to, k čemu se sami dopracujeme; v jaké rodině budeme vyrůstat, např. v takové, kde rodiče dosáhli jenom nižší formy vzdělání a samotnému vzdělání nepřikládají až takový význam, nebo v intelektuální, umělecké, zemědělské, podnikatelské, v rodině s důrazem na technické či řemeslné dovednosti; zda rodina, v které budeme vyrůstat, je nějak nábožensky založena nebo vyznává netradiční životní styl; přirozené vzory nebo naopak ne právě vzorné vzory v rodině; jaké nadstandardní možnosti vzdělání v mládí budeme mít, kupříkladu možnost studia v cizině apod.
Osud je předpoklad, konkrétní naplnění života je realita. Kromě již výše zmíněného, naše životní realita určitě bude ovlivněna partnerským vztahem, potažmo partnerskými vztahy, tedy pokud si nepotrpíme na singl fungování. Dále pak u většiny z nás rodinou, dětmi, a v neposlední řadě také naším profesním zaměřením, tedy tím, co většinu z nás živí, potažmo trvalými volnočasovými aktivitami těch, co pracovat nemusí, neboť rodiče je zaopatřili tak, že mohou většinu času věnovat radovánkám.
To, co významně definuje naši životní pouť je, jak již bylo zmíněno, naše povaha, tedy nastavení naší psychiky. Nevím, zda jste četli Cizince od Albarta Camuse (což doporučuji), ale když šéf svému zaměstnanci Meursaultovi, který pracuje v Alžírsku, nabízí pracovní místo v Paříži, Mersault mu odpoví, že mu na tom, kde pracuje, vůbec nezáleží, že člověk stejně svůj život nezmění a že všechny životy jsou si nějak podobné. Šéf mu hned nato vytkne absenci ctižádostivosti. Přiznám se, že Mersault je mi docela sympatický, chce žít život tak, jak se člověku nabízí, nehledá v něm umělé složitosti. Kdysi dávno se mě jeden můj spolužák z vysokoškolských studií zeptal, jaký mám životní cíl. Odpověděl jsem, že nikdy jsem žádný cíl neměl a žádný nemám, tedy kromě ranného mládí, kdy člověk chtěl být vším možným. Nemohl to pochopit. Já mu odpověděl, co je na tom k nepochopení, vždyť když někdo cíl má, tak stejně je možné, že někdo cíl nemá. Je to stejné, jako když někdo má rád kávu, a někdo ji nemusí, kupříkladu já naposled kávu pil už ani nevím kdy. Problém je v tom, že lidé typu Meursaulota to nemají na světě lehké. Již ve škole jim vtloukají do hlavy různé „konformní společenské pravdy“. Že se musí snažit, aby to někam dotáhli, že mají dodržovat společenské konvence, k úkolům musí vždy přistupovat odpovědně, ctít své představené, jsou jim často za vzor dáváni lidé, kteří by jim spíš měli být dáváni pro výstrahu, že mají mít stejné názory jako jsou oficiální názory atd. Pokud hodně lidí bude poslušných těchto rad, může se stát, že nějak se nám může začít vytrácet nejen v názorech na život, ale hlavně v konkrétních životech, něco co by se mohlo nazvat pestrostí životních příběhů. Hodně lidí si je pak podobných nejen v starostech, životních postojích a názorech, ale dokonce i v občasných radostech života. Nazvěme to společenská uniformita.
Tak jako jsme rozebrali povahu jako celek, a to jsme nešli do dalších povahových vlastností, bychom mohli málem na tlustou monografii pokračovat s dalšími předpoklady, co finálně ovlivňují naši životní trajektorii. Určitě alespoň za zmínku stojí prvek náhody. Náhoda často zasáhne do našich životů tak robustně, či už v dobrém nebo zlém smyslu, že vše v našem životě se pak odvíjí zcela jinak, než by se odvíjelo, kdyby náhody nebylo.
Když někdy budete se nacházet na rušné ulici nebo se dívat večer na veliký osvětlený panelák, uvědomte si, že o každé lidské bytosti, které po oné ulici kráčí nebo v některém z mnoha těch bytů bydlí, by se dal napsat román, aniž by si romanopisec musel něco vymýšlet. Ovšem skutečnost je většinou taková, že spisovatelům se náš život většinou zdá nějak moc obyčejný, fádní, a proto si raději příběhy vymýšlí. Možná je to i proto, že nám samotným se naše životní příběhy zdají banální, všední, a tak se utíkáme do ireálního světa, kde protagonisté prožívají veliké životní příběhy, potkávají veliké životní lásky, a když už i umírají, tak ne tak všedně jako mnozí z nás, tedy s pokorou a vírou ve věčný posmrtný život v Kristu, ale s patřičným patosem.
Závěrem ještě něco: Nikdo z nás nemá právo zasahovat „radami“ do životního příběhu člověka, kterého známe jenom zběžně, tedy včetně znalostí jeho životních poměrů. Je to dokonce pro toho, komu radíme, někdy i nebezpečné, neboť mu dáváme radu, která je sice dobře míněna, ale vychází z našich zkušeností, našeho společenského postavení, našich majetkový a rodinných poměrů, a jak jsme si již řekli na samém počátku, životní příběh každého z nás je jedinečný. Když už chceme pomoct, tak pomáhejme spíš fakticky, tedy majetkově, finančně, s ubytováním, se získáním nějaké dovednosti, nějakého vzdělání. Ono to možná někdy není pedagogicko-metodicky správné, protože to může prohloubit pasivitu obdarovávaného, ale určitě to není pokrytecké. A rady do života bohužel často takové jsou.
V Brně 22. října 2024.