Dušan Polanský
Každý z nás zažije občas nějaký ten trapas. Rozdíl je v tom, zda člověk je původcem trapasu, nebo jenom trapasu přihlíží. Jsou období, kdy po trapasu ani vidu, ani slechu a pak přijde den a bác, dokonce najednou dva trapasy. Tedy v mém případě se jednalo spíš o trapásky a navíc jsem vystupoval jenom v roli diváka, třebaže nechtěně aktivního.
První trapásek má počátek v docela daleké minulosti, někdy kolem roku 1994. V té době jsem přestal chodit do posilovny. Poněvadž jsem spíš atletický typ, takže místo toho, abych cvičením nějaké kilo svaloviny na sebe nabalil, jsem váhu shazoval, což by jistě braly dámy, ale mně jaksi nevyhovovalo. Ale to nebyl hlavní důvod ukončení tohoto komerčního způsobu mordování těla; mému dost selskému rozumem nesedělo, že cvičením neproduktivně vynakládám fyzickou energie, tedy přesněji: mrhám jí. Leč energie se má vynakládat produktivně a smysluplně, a tak jsem začal vážně uvažovat o zahrádce někde poblíž bydliště. Celý život neřídím auto, takže měla být v dosahu MHD nebo alespoň v rozumné vzdálenosti na dosažitelnost chůzí. Devadesáté roky byly docela divoké, všichni se zbláznili a mysleli si, že vstupem do EU ceny pozemků astronomicky porostou a že se ze všech majitelů pozemků stanou jako zázrakem milionáři. Jenomže zbožná přání a realita mají nejednou pěkně od sebe daleko. Občas jsem i u piva hodil do placu, že hledám zahrádku, řídě se zásadou, že líná huba je hotové neštěstí. Jenomže štěstí mi nepřálo, tedy nabídky jsem měl, ale finančně byly mimo moje možnosti. Až při jednom popíjení piva, aniž jsem se o zahrádce zmínil, ani ne padesátiletý chlápek jen tak bokem prohodil, že mají poblíž přehrady zahradu a nikdo se o ni nestará, že je zarostlá plevelem a na stromy se raději ani nepodívat, hotové utrpení. Já hned nato, že bych ji koupil. Kdepak, že neprodá, že si počká na růst cen po vstupu do EU. „Tak já se vám budu do té doby, než ji prodáte, o tu zahradu starat, to co vypěstuji, o to se podělíme. Když bude zahrada upravena, tak i lépe prodáte. Pro mne zase bude plusem, že nemusím funět v posilovně, kde vzduch nic moc, ale budu se hýbat na čerstvém vzduchu. Budeme mít z toho užitek oba.“ Chlápek byl z mé nabídky docela překvapen, začal se ošívat a tvářit rozpačitě. Jeho kamarád, seděl s námi u stolu, mu hned řekl, že on by takovou nabídku z fleku bral, vždyť bez práce bude mít zahradu v pořádku a ještě něco navíc. Chlápek znejistěl, že se poradí s manželkou. Tušil jsem, že jak vstoupí do téhle transakce žena, vše je beznadějně ztraceno. Nemýlil jsem se. Při nejbližším setkání u piva mi chlápek sdělil, že o zahradu se chce začít starat syn s manželkou, že nedávno se brali a mají plán na využití zahrady. Moc jsem tomu nevěřil, spíš si manželka chlápka myslela, že zatím vězí nějaká lumpárna, vždyť jaký blbec by gratis dělal na cizí zahradě a ještě odevzdával polovinu produkce, tak nevýhodně to nebylo nastaveno ani ve středověku za nevolnictví. Svým způsobem jsem se jí ale ani nedivil, byla to doba lumpáren provozovaných ve velikém, nejednou pod ochranou politiků, takže moje nabídka mohla něčím takovým smrdět.
Asi po dvou letech jsem plán na zakoupení zahrádky opustil. Více jsem se začal věnovat fotbalu a sbírání hub. S chlápkem jsem si povídal o zmíněné zahradě ještě jednou, bylo to asi dva, tři roky po mé zvláštní nabídce. Zeptal jsem se ho, zda mladí již zahradničí. Že jo, že se o zahradu vzorně starají. A čas plynul. Zborcená příčná klenba na obou chodidlech mě někdy v roce 2005 definitivně odstavila od fotbalu. V roce 2009 jsem se začal starat o malou zahrádku, má 400 metrů čtverečních, což je velikostně plocha přidělovaná ještě za dob socialismu zájemcům o zahradničení. Do té doby měla zahrádku v péči manželčina maminka – slovo tchýně moc nemusím, není hezké, třebaže některým dámám sedí jako ušité. Bohužel v zahrádkářské osadě není zavedená voda, takže musím vystačit s dešťovou, což na suché Jižní Moravě je velikým problémem. Nelze se proto divit, že i úroda bývá většinou podprůměrná. Je tu i další důvod, zahrádka je ve svahu a na kamenitém podkladu, takže vlhkost se v půdě dlouho neudrží. Kupříkladu na horním konci svahu je i jedna meruňka, a protože letos je na Jižní Moravě silné sucho, shodila všechny plody. I jahod bylo minulé roky vyloženě málo, až tento rok je malou výjimkou, bylo jich více. Dokonce se mi jich podařilo najednou nasbírat plný větší košík. A právě v ten den, kdy se to povedlo, se odehrály ony dva trapásky.
Z terminálu MHD u Zoo v Bystrci, tam končí moje pěší trasa ze zahrádky, se obvykle vyvezu linkou autobusem MHD dvě krátké zastávky k našemu paneláku. První zastávka je u Dřeváku, což je „hospoda“ celá z dřeva, druhá u supermarketu Albert, tam vždy vystoupím. U Dřeváku nastoupil výše zmíněný chlápek s manželkou, tedy majitelé zahrady v době, kdy mi ji nechtěli svěřit do zvláštní péče. Autobus byl jako obvykle v létě plný, a tak jsme se všichni tři octli ve volném prostoru pro kočárky kousek od dveří. S chlápkem jsem si lehce kývli na pozdrav, tvářil se docela kysele. Jako kdyby při nenápadném pohledu na můj košík plný jahod něco tušil. Jeho paní si naopak velice pozorně prohlédla obsah košíku. „Máte hezké jahody, je vidět, že jsou ze zahrádky, určitě bez chemie. Syn má také zahradu, ale vůbec se o ni nestará. Roste tam jenom plevel. Čeká, až bude z ní stavební pozemek, že pak zahradu výhodně prodá.“ Autobus již zastavoval, chlápek se díval přes okno kamsi do neurčita, bylo vidět, že by manželce nejraději zacpal ústa, a tak jsem se nakonec rozloučil pouze s jeho paní. U Alberta nás vždy vystupuje hodně. Vystoupiv a kousek popošel, jsem se zastavil, abych počkal, než odjede autobus ze zastávky a jsem se dostal na druhou stranu silnice. Přes okno jsem na moment viděl, jak chlápek cosi zuřivě hustí do manželky. O čem pak si asi povídali?
Ale ať si povídali o čemkoliv, je to jejich věc. Já jsem šťastně přešel na druhou stranu ulice a pokračoval úzkým chodníčkem mezi několika borovicemi k našemu paneláku. Potkal jsem známou paní, mohla mít tak sedmdesát, v našem sídlišti nebydlí, bydlí tu její syn, někdy teď by mu mělo být padesát. Znám jej z fotbalu, myslím jako diváka, několikrát jsme spolu sledovali a kibicovali celý zápas. Docela sympaťák. Rád hodně povídá. Ale poslouchat jej není nuda, vypráví živě a nejednou i zajímavě. „Měl jsem takový problém, ale zavolal jsem kamarádovi a ten mi pomohl, udělal to a to. Potřeboval jsem helfnout s tím a tím, ještě štěstí, že mám kamaráda, který zavolal tam a tam a zařídil to tak a tak.“ A tak nějak dokola. Z jeho povídání jsem vždy měl pocit, že sice má hodně problémů, ale že pomocí kamarádů se mu daří jejich negativní dopady minimalizovat. Což je jistě dobře a každému, kdo má kamarády, to přeji.
Teď mi jeho maminka řekla, že byla za ním proto, že již měsíc marodí. Také mi naznačila jak to s ním vypadá. „Že jej zdravím a ať se dá brzo do pořádku.“ Poděkovala mi a ještě si postěžovala, že někdy má pocit, že syn je ještě malé dítě, stěžuje si na životní smůlu, že je nepochopen a nemá žádného kamaráda. Rozloučivše se, jsem si pomyslel, že tak nějak to v životě již chodí, po čem toužíme, často si modelujeme ve svých představách. Je otázkou, zdá je pokaždé dobře, že naše duše a mysl to zvládají. Jistě, kdyby tomu tak nebylo, lidé by nedokázali plánovat, vytvořit návrhy toho, co chtějí převést do hmatatelných výstupů kolem nás. Nebylo by technického a technologického pokroku a růstu blahobytu pro široké vrstvy. Jenomže v případě touhy po někom, kdo by nám mohl být blízký, drahý, ale v reálu je nám nedosažitelný, může být tahle schopnost zdrojem velikého smutku, někdy dokonce i utrpení. Jenomže tak to již na světě chodí se vším, nikdy a nikde nejsou jenom plusy, ale vždy se najde i nějaký ten mínus. Menší nebo o něco větší anebo veliký.
V Brně 11. června 2014.