Trezůrek
Dušan Polanský
Paměť nás nejednou klame. Namlouváme si, že si to či ono dobře pamatujeme, ale pokud se nám podaří zjistit objektivní pravdu o pamatovaném z minulosti, nejednou nás čeká nemilé překvapení: mýlili jsme se, naše paměť selhala. Jestliže vám tohle nehrozí, tedy máte velmi dobrou paměť, tak vám docela závidím, protože moje paměť nic moc. Kupříkladu vždy jsem měl problém naučit se cizí slovíčka, třebaže učte se slovíčka jednotlivě, izolovaně bez jakéhokoliv kontextu! Mohl bych uvést i řadu jiných situací, kdy mi paměť zcela selhala. Když si chci něco mermomocí zapamatovat, musím si vymyslet nějakou mnemotechnickou pomůcku, tedy pokud to vůbec nějak jde. Nakonec není nic neobvyklého, že si PIN své platební karty pamatuje většina lidí mnemotechnicky.
Na bídnou paměť jsem doplatil i u starého trezůrku (starého krasavce vidíte na obrázku), hned předesílám, že nijak tragicky, jenom nějakou tou stokorunou, ale tahle příhoda je poučná nejen o tom, že paměť nás někdy dost klame, ale také o tom, že člověk by se měl vyhýbat nestandardnímu jednání, jelikož každá nestandardnost obvykle přivolá komplikace, kterým by se člověk při standardním postupu většinou vyhnul. Tohle dobře znají lékaři. Šéfové jim nasáčkují protekčního pacienta, čímž se spustí řetěz procesních nestandardností, které nafoukaného papaláše určitě ohrožují více, než kdyby se postupovalo standardně jako u běžného pacienta.
Ale vraťme se k našemu trezůrku. Začalo to s ním asi před desíti lety. Byl vystaven v jedné umělecké aukci, jen tak bokem, vůbec tam neměl co dělat. Pravděpodobně majitel trezůrku poprosil provozovatele aukce, zda by se trezůrek nepokusil v aukci prodat. Vyvolávačka byla 5 000 Kč, což bylo spíž zbožné přání než rozumná cena. Ale budiž, pokud jste majitel obchodu s potravinami, klidně můžete za obyčejný rohlík chtít 8 Kč, jenom pak musíte najít toho blbce, co vám těch 8 Kč za rohlík dá. A to se můžete načekat docela dlouho, možná až tak dlouho, že rohlík ztvrdne a bude se tak hodit jenom k pomletí na strouhanku.
V zmíněné aukci jsem vyhrál jakousi drobnou grafiku, už si ani nepamatuji jakou. Abych ušetřil náklady na poštovné a balné, položku jsem si byl vyzvednout osobně. Při vyzvedávání vyhrané položky jsem si všiml, že trezůrek leží trochu bokem připraven k vyzvednutí. Docela mě to udivilo, dát za takový trezůrek 5000 Kč + provizi aukční síně, v té době byla 10 %, se mi zdálo vyhozením peněz. Ale těmhle věcem člověk nerozumí, možná že trezůrek takovou sběratelskou cenu má. A nakonec co koho do toho, jak své poctivě nebo nepoctivě nabité peníze utratíte.
Jenže ejhle v následné aukci téhož aukčního domu byl náš trezůrek opět draženou položkou, což znamenalo, že minule se neprodal. Jeho vyvolávací cena teď byla 800 Kč. Ani nevím proč, ale těch 800 Kč jsem přihodil, ačkoliv jsem věděl, že trezůrek mi bude k ničemu. Nedej bože kdybych jej vyhrál, vždyť bude v malém bytě nakonec jenom zavazet! Prostě z mé strany taková zbytečná rozmařilost, ale popravdě moc jsem si z toho nedělal, byl jsem totiž přesvědčen, že určitě se najde někdo, kdo můj příhoz alespoň o stovku překoná. Kdepak, nikdo se nenašel a já jej za vyvolávačku vyhrál. Málem mě omylo.
Při vyzvedávání výhry mi majitel aukční síně vysvětlil, jak se trezůrek otvírá a zavírá a sdělil mi heslo. Bylo jednoduché na čtyři písmena, dnes by tak dlouhé heslo a navíc bez speciálních znaků a bez rozlišení velikých či malých písmen neobstálo při žádném testu bezpečnosti. Jeho síla byla přesně jako u PINu. Ovšem tyhle věci musí člověk brát s nadhledem, jelikož jak vidíte, trezůrek již nějaký rok komusi sloužil. Heslo bylo pro jistotu napsáno na větší žlutý papír, který byl nalepen zevnitř na víku.
Trezůrek neskončil v bytě doma, jak byste asi čekali, ale poté, co jsem si vyzkoušel jeho otevření a zavření, ve skříni v práci. Z práce jsem ho plánoval přenést domů v blízké době. Plánoval, ale nepřenesl a časem se mi trezůrek z hlavy nadobro vypařil, k tomu přispělo i to, že skončil založen papíry a odbornou literaturou. Poležel si takhle asi deset let.
K 31. 12. 2018 jsem dal v práci výpověď, protože jsem se rozhodl skončit s rachotou a užívat si důchodu bez dalšího pracovního poměru. Ovšem to přineslo pro mne nepříjemnou povinnost: vyklidit kancelář. Nepříjemnost byla v tom, že krámu jsem měl v kanclu za ty roky více než požehnaně. Při vyklízení nenarazit na trezůrek jaksi nešlo, až tak malý zase totiž nebyl, třebaže byl příruční, na délku má 32, na šířku 22 a na výšku 13 centimetrů. A ejhle, zkusil jsem ho otevřít, jenomže k tomu člověk potřebuje znát heslo. Heslo?! Určitě muselo být jednoduché, vždyť papír s heslem jsem ani z trezůrku nevytáhl. Přemýšlel jsem, nějaká potenciální hesla vyzkoušel, ale nic. Dokonce jsem napsal na podporu Českého národního korpusu, zda by mi neporadili, jak vypsal podstatná jména na čtyři písmena, protože jsem byl skálopevně přesvědčen, že heslo je podstatné jméno. Odpověď dorazila málem obratem. Dotaz v jazyce CQL zní takto: [pos="N" & word="...."]. N znamená podstatné jméno a čtyři tečky délku slova. Jenomže ČNK mi vypsal i pády, možná že pomocí nějakého sofistikovaného příkazu CQL by šlo dosáhnout toho, aby vypsal jenom první pády, ale otravovat podporu jsem již nechtěl a rovněž se mi nechtělo studovat manuál dotazovacího jazyka CQL. Jenomže čtyřmístních slov vypsaných ČNK bylo několik tisíc a já neměl náladu zkoušet jedno po druhém.
Přiznám se, že jsem dokonce kapánek věřil na procitnutí mysli. Možná to znáte, třebaže se snažíte urputně si na na něco vzpomenout, a přesto ne a ne, a hle v noci se náhle probudíte a zapomenuté je opět na světě, nebo se to může stát v těžké nemoci či při blížícím se odchodu na věčnost. Jenže nic takového se nekonalo, takže co, občánku?
Jistě! Vzpomněl jsem si na odborníky v zámečnictví na Veveří (jsme v Brně). Tohle zámečnictví má u Brňanů velice dobrou pověst. Zavolal jsem tam a popsal problém. Že abych ho přinesl, že trezůrek otevřou nedestruktivně a že mě to vyjde přibližně na tři stovky. Dobrá, čert ber tři stovky. Zanesl jsem jej tam a že se mi ozvou. Za dva dny se mi opravdu ozvali, že trezůrek je otevřen, ale že jim dal docela zabrat, že otevření bude stát pět stovek. No, co, když pět, tak pět. Hned jsem vyrazil jej vyzvednout. Hnala mě zvědavost, jakéže heslo to bylo. Mistr přede mne postavil na pult trezůrek a sdělil mi heslo. Překvapení! Podstatné jméno to nebylo, paměť selhala. Heslo mi připadlo zcela cizí, marná sláva, trezůrek jsem naposled otevřel před deseti lety a vůbec jsem jej nepoužíval. Abych mohl heslo zadat, sundávám si brýle do dálky, najednou cítím, že se mi zadrhly o čepici, potáhnu silněji a najednou prásk, bylo po nich. Naštěstí to byly obyčejné z drogérie, stály 180 Kč. No nic, v duchu jsem si připočetl k 500 Kč dalších 180 Kč na nové brýle. Konečně jsem si nasadil brýle na čtení a trezůrek jsem bez problému otevřel. A hle trezůrek je zcela prázdný, chybí žlutý papír s heslem na víku. Povídám mistrovi, že v trezůrku byl na víku nalepen žlutý větší papír s heslem. Odpověď mistra mě překvapila: Ne, nic v trezůrku nebylo!
Podivil jsem se, ale zároveň i trochu potěšil. To, že papír s heslem v trezůrku nebyl, znamenalo, že jsem si papír s heslem někde založil, takže jsem nebyl až tak hloupý, abych papír s heslem nechal uvnitř. I to je pokrok, třebaže jenom částečný. Ovšem kam jsem jej založil? Hesla používaná v práci jsem si psal na kus tvrdšího kartonu. Pochopitelně když jsem si uvědomil, že heslo jsem zapomněl, napadlo mě na karton se podívat, ale na něm napsáno nebylo. Závěr po mistrovém sdělení byl jediný: papír s heslem od trezůrku jsem uložil na nestandardní místo. Nebudu vás napínat, při vyklízení kanceláře jsem onen papírek nenašel. Je ale pravda, že moc intenzívně jsem nehledal, dovede si představit můj vztek, kdybych papírek našel?!
Z tohoto povídání je vidět, že moje paměť žádná sláva. Začalo to zapomenutým heslem, pak jsem zapomněl, že papírek s heslem jsem z trezůrku vyndal a kamsi nestandardně uložil. Mylné bylo i moje přesvědčení, že heslo je podstatné jméno.
A to je vlastně konec povídání o trezůrku. Je doma a jestli se ptáte co v něm je, tak vám to klidně prozradím: staré dřevěné násadky na perka na psaní, jaké se používali kdysi, když se perko namáčelo do inkoustu, dále asi dvacet perek a několik redisper. Tržní hodnota cca 200 Kč, tedy možná. Ovšem největší radost z trezůrku mají vnoučata, líbí se jim jak mohou přes čtyři otáčecí ciferníky nastavovat písmenka potažmo číslice (heslo si lze pamatovat jako číslo nebo text) a po odsunutí dvou knoflíku směrem od středu trezůrek konečně otevřít. Co vám budu povídat, takovou hračku za 1 600 Kč dnes nekoupíte v žádném marketu!
V Brně 14. ledna 2019.