Uspávač
Dušan Polanský
Předposlední víkend v květnu jsem byl na velikém rodinném setkání na Slovensku v Močenku. Tahle veliká vesnice propojená v jedno s další vesnicí Hornou Kráľovou leží nedaleko Nitry. Místo konání bylo pro mne více než symbolické, prožil jsem tam prvních sedm a půl roku svého života. A aby toho symbolismu nebylo málo, přesně naproti restauraci, kde se setkání konalo, stojí dodnes můj rodinný domek. Tak jak jej vidíte na obrázku, tak jsem jej vyfotil z terasy restaurace Elsa v prvním patře. Salon restaurace je propojen s touto terasou, takže pokaždé, když jsem šel na terasu se osvěžit čerstvým vzduchem po dešti, jsem se díval na svůj rodinný domek. Byl to příjemný a uklidňující pocit. Jen pro zajímavost, domek byl postaven před 2. světovou válkou a je celý z vepřovic, tedy nepálených cihel. Krásná ukázka neokázalé ekologie bez velikého žvanění. A kdo tak domek vzorně udržuje? Romská rodina syna pana Kováče, kterému otec a jeho dva sourozenci domek v roce 1963 prodali.
Ubytován jsem byl v rodinném domě u sestřenice Evy. Dočasně u ní bydlí i její syn s rodinou. Vesměs všichni sympaťáci, i jejich nejčerstvější přírůstek, malý hezký klouček. Je asi o měsíc mladší než vnouček Toník, který je silvestrovský. Na setkání jsem dorazil k Evě těsně před zahájením, takže se dost spěchalo do zmíněné restaurace, ale maminka se synáčkem v náručí se mi přesto s úsměvem snažila něco nabídnout. Nic jsem nechtěl, vlastně chtěl, poprosil jsem ji o malinkatého mrňouska, jehož chtěla uspat kapánek více natřásáním než kolíbáním v náručí. Ale ten kapánek jsem chápal, venku pršelo, doma čtyři děti, navíc host. Každé malé dítě vnímá okolí především intuicí a citem. Silně vnímá psychický stav lidí kolem sebe a nejvíce toho, kdo jej nosí. Nic jiného mu také nezbývá, když mluvit neumí. Takže mrňousek dobře věděl, že maminka jej chce mermo mocí uspat, ale tenhle styl uspávání se mu vůbec nelíbil, což také dával hlasitě najevo. Od maminky jsem jej převzal zkušeným hmatem, který mám natrénován z nošení svých dětí a vnoučat. Položil jsme si ho do náruče asi pod 45 stupňovým úhlem. Byl jsem v naprosté pohodě, jak by také ne, byl jsem rád, že po dlouhé době vidím rodinu, všichni milí a příjemní lidé, takže není se co divit, že drobeček moji pohodu a radost ze setkání vnímal okamžitě také. K té pohodě významně přispěl i on, ten nejmenší lidský tvoreček, myslím, že není na svět nic více hebounkého než pohled na malé dítě. Prošel jsem se dva či třikrát po pokojích v přízemí, mohly uplynout snad tři minuty, když mi maminka radostně hlásila, že již spí. Že by mně brala jako uspávače. Že klidně, ale z mé strany to nebyl žádný zázrak, jenom jsme s miminkem navzájem sdíleli pohodu a klid. On obdaroval mě, já jeho. „Tak už vyrazíme,“ popoháněla mě Eva. „Ještě ne, nechte mi ho ponosit alespoň pět minut,“ spíš jsem zavelel než poprosil. „No tak, dobře, ale ne více!“ zavelela rázněji než já Eva. A čekalo se, až uplyne pět minut. Jakmile uplynulo - nedali mi navíc ani minutu - broučka jsem položil do kočárku a mohlo se vyrazit slavit. Byl bych ho klidně nosil i hodinu, protože klid a pohoda spícího malého broučka jsou balzámem pro duši každého člověka. Jak jenom trochu odroste, již je konec, bolí od jeho nošení záda.
Příjemné a srdečné setkání veliké rodiny se protáhlo do čtyř ráno. Sice kolem půl páté jsem zalehl, ale v cizí posteli nikdy toho moc nenaspím. Spal jsem asi dvě hodiny a již ve čtvrt na osm jsme seděl čerstvě oholený a oblečený v prázdné kuchyni. Za chvíli v prvním patře začaly dělat bugr větší děti a za další chvíli se nahrnuly do kuchyně, pochopitelně chtěly snídat. Hned za nimi dorazila maminka s broučkem. Že nechce spát, že kvůli hladu se probudil kolem čtvrté a od té doby nespal. Vzal jsem ho do náruče. Maminka mi ho s radostí a bez váhání podala a okamžitě se vrhla na přípravu snídaně. Výkon z minulého dne jsem bez mrknutí oka zopakoval, jenomže moje odměna byla tentokráte sladší, mohl jsem klidně spícího broučka nosit asi dvacet minut. Přitom jsem s úsměvem a pochopením pozoroval další tři děti, jak se s chutí futrují. Broučka bych klidně nosil i déle, jenomže maminka mě stále přesvědčovala, abych se i já nasnídal. Naprosto neformálně jsem odpověděl, že kromě čaje nic nechci, vždyť jsem ještě ve čtyři ráno snědl v restauraci kousek dorty sladší než sliby politiků. Jenomže znáte ženy, nedají pokoj, dokud nedostanou to, co chtějí. I maminka nedala pokoj, s úsměvem mi opakovaně vyjmenovávala celý repertoár toho, co mi může nabídnout k snídani. Nakonec jsem odpor vzdal, že si dám krajíček chleba s máslem a zapiju to čajem. No a touhle snídání jsem také přišel o možnost nosit broučka. To nebyl pro nás oba dobrý kšeft.
Co dodat? Maminky a tatínkové, babičky a dědečkové, tety a strejdové, nebuďte nervózní nebo nespěchejte, když uspáváte své nebo vám blízké drobečky, protože neomylně poznají, v jaké náladě jste. Když budete v pohodě vy, budou i oni. A hlavně nechtějte od nich, aby spali v době, kdy se to hodí vám, ale oni zrovna mají náladu se nosit a čubrnět na ten Boží svět. Vím dobře, co chcete teď říct, ale respektujte to, co jsem řekl. Přece pravdu může mít jenom jeden, a tím jsem já, Vrchní uspávač miminek.
V Brně 4. června 2015.