Dušan Polanský
Pro každého člověka je asi nejtěžší v životě sdělit tomu, k němuž máme z minulosti silné pouto a pociťujeme vůči němu odpovědnost i do budoucna, něco, co jej hluboce a někdy i do konce života zraní. Často se to stává při rozchodech po dlouhých létech společného soužití či už v manželství nebo jinou formou. Krutost takového sdělení je až příliš často v tom, že pokud „něco“ vyneseme na boží světlo, nejednou to není pravda, neboť skutečnou pravdu nemáme odvahu vyslovit. Opravdová pravda je až příliš často egoistická, vykutálená, nefér. Všechny tyhle své nehezké atributy se snaží nepoctivá pravda zabalit do hezkého obalu rozumnosti a konstatování, že život je jenom jediný. Jsou ale i takoví, kteří ani ono „něco“, co by se alespoň teatrálně tvářilo jako pravda, neumí říct z očí do očí a raději zvolí fyzický útěk. Leč nemoralizujme o zbabělosti, neboť pravda je někdy složitější, než se námmůže na první pohled zdát. Tady jsou dva příběhy o takových útěcích. Jsou zcela rozdílné, ale takový život již je. Miluje rozmanitost a bohatost konání všeho, co Hospodin kdysi dávno pro svoje potěšení stvořil, i člověka.
První příběh začíná tím, že jeden voják z povolání, Čech, sloužil kdysi dávno, -- v době, kdy ještě ani náznakem nebyly mobily, PC apod.; pevná linka v domácnosti byla předmětem závisti sousedů -- na Slovensku a tam se i oženil. Manželům štěstí přálo, narodili se jim dva krásní a zdraví synové. Bylo jim kolem deseti, narodili se těsně za sebou, když se jednou stalo, přesně jako v pohádce, že táta se několik dnů neukázal doma. Manželka hned napadlo, že musel na neplánovaný výjezd na vojenské cvičení. Pro jistotu zavolala veliteli útvaru. Ten byl více udiven než pak ona, když uslyšela od něj hořkou pravdu: její manžel byl na vlastní žádost přeložen do posádky na Moravě. Následoval trapný rozvod. Nevím, zda náš důstojník měl nebo neměl odvahu říct manželce přímo do očí pravdu o mladší, hezčí a zajímavější ženě, ale je možné, že pravda nebyla až tak prostá, pudová. Náš příběh ale nekončí, je v přesné půlce, neboť nás čeká málem přesná repetice. Na počátku je manželství s dámou, za níž utekl na Moravu, opět se narodí dva hezcí synové, opět mají kolem deseti let, když se opět stane, že táta se doma několik dnů neukáže. V té době náš protagonista již není vojákem z povolání, o to jsou obavy manželky větší. Volá i k nám do práce, zda nevíme nic o jejím manželovi; důvod je logický, v té době běžně s námi spolupracoval z titulu svého pracovního zařazení. Ne, nic nevíme. Nakonec volá řediteli podniku. Opět údiv na obou stranách. Manžel rozvázal s podnikem pracovní poměr a již není jejich zaměstnancem. Opět nová žena, nová štace našeho hrdinu je kdesi daleko u německých hranic. Krátce po druhém útěku jsem s našim protagonistou mluvil, mám ale silný pocit, že pravda, kterou mi sděluje, je víc než nefér. Že se chce – asi deset let před důchodem -- vrátit k oboru, v němž se kdysi dávno vyučil, že jaksi to, co ho doteď málem třicet let živilo, není to pravé, no a právě jeho nová láska mu má umožnit tento návrat, protože zastává vysokou funkci v podniku s výrobou v jeho oboru vyučení. Nevím jak skončilo jeho třetí manželství, zda se opět narodili dva synové, zda se opět pokusil o fyzický útěk bez vysvětlení. V každém případě by to byl výkon hoden ani ne tak obdivu, jako úžasu.
Druhý příběh je bolestivější, citlivější a složitější na hledání pravdy, tedy pokud vůbec máme právo hledat pravdu v cizích příbězích. První utěk našeho nového protagonistu se uděje koncem roku 1968, krátce poté, co získal výuční list. Má lásku, která má touhu po dobrodružství v krvi a touží po poznání dalekých krajin a životě s milovaným mužem tam, někde daleko za mořem. V době našeho příběhu takové přání ještě šlo bez větších problémů naplnit, státní hranice byla málem de jure otevřená. Náš protagonista také touží po dalekých krajinách, a také svůj sen zrealizuje, dostane se až do USA. Má to celé ale malý háček, vše bez své lásky, té svůj odchod utají. Proč? Čtěte dál, snad pochopíte. V USA pracoval zpočátku různě, jak to šlo, až nakonec si našel práci v malé rodinné firmě. Práce se mu zde líbila. Majitel byl s ním spokojen, jak by také ne, byl šikovný a odpovědný řemeslník, když bylo potřeba, bez zaváhání pracoval i nadčas. Majitel měl dvě dcery, jedna se vdala a právě začínala žít svůj rodinný život málem na opačném konci země. Druhá dcera je stále svobodná, volná. Není to na první pohled žádná kráska, ale je pracovitá, čistotná, živá a v jejím těle je energie na rozdávání, určitě by jí zbylo i na milostnou vášeň. Náš hrdina je ale opatrný, do vztahu s ní se nehrne, nemůže za to, jeho tělo a duše odmítají vyslat jasný signál, jiskra nepřeskočí, i když cítí a vidí, že mladá žena zájem má. I majitel firmy si moc přeje, aby se stal jeho zetěm a v budoucnu převzal jeho firmu. Nastane patová neurčitá situace, spíš stav jakéhosi zoufalství, a ten trvá dlouhé roky. Nebyly to pro něj jednoduché roky, musel lavírovat a lavírovat. Až přišel rok 1989 a najednou, jako zázrakem, je možné se vrátit bez komplikací domů. Nakonec najde odvahu a sdělí svému zaměstnavateli, že ho to táhne domů, že se chce vrátit. Ten to nese těžce, ale jako muž pochopí vše, i to nevyslovené, že muž, kterého si tak oblíbil, utíká především proto, že nedokáže milovat jeho dceru. Loučení je bolestivé pro obě strany. Po návratu domů si z nasporených úspor koupí hezký byt. Žije v něm sám a spokojeně. Ženy jej zajímají čistě jako kamarádky, bývalé spolužačky, známe. Většinu času tráví s kamarády. Tak trochu miluje roli zkušeného a životem otrkaného drsňáka. Rád kamarádům vypráví o svém životě, tam kdesi daleko za mořem, rád vzpomíná i na své mládí před odchodem do ciziny. Jeho první láska se dávno šťastně vdala, má z toho velikou a upřímnou radost. Výčitky svědomí jsou jejím životním štěstím potlačeny, asi ne úplně, ale hodně. Druhá, čistě potenciální, láska se vdala dva roky po jeho odchodu či útěku, jak chcete, z USA. Asi pochopila, že svoji touhu dlouhá léta směrovala k muži, který moc chtěl milovat ženy, ale příroda mu tohoto daru nedopřála v takové míře, aby to postačovalo k vytvoření plnohodnotného vztahu mezi mužem a ženou.
Dva příběhy, čtyři útěky dvou mužů od čtyřech žen. Všem útěkům asi předcházela upřímná touha po naplnění nového vztahu nebo jistoty bez ženy. Cílem každého útěku byla konečná šťastná stanice života. Ve třech případech cíl nebyl trefen, a přesto nemůžeme ani v těchto případech říct, že jsou to tragické příběhy. Jaké jsou? To nechám na vás, já příběhy jenom vyprávím.
V Brně 17. února L.P. 2012.