Dušan Polanský
Kolem mnohých stránek konzumního způsobu života si asi občas skoro všichni zamoralizujeme, a když už nemoralizujeme, tak si alespoň lehce povzdechneme či zanadáváme. Nejsem výjimkou, byť dobře vím, že vše na světě pod drobnohledem je vždy složitější, než se nám na první pohled jeví nebo jak nám to kdosi účelově naservíruje, aby nás doslova a do písmene oblbnul. Ne jinak je to s vlastnictvím věcí, jež k životu potřebujeme nebo nepotřebujeme.
Život sám nás nutí mít pro existenci civilizovaného člověka nezbytné předměty. Asi by nebylo moc pohodlné fungovat bez kuchyňského nádobí, vysavače, sporáku s troubou, toaletního papíru a desítek podobných nezbytností. S rozvojem lidské civilizace rozmanitost věcí potřebných k životu narůstá. Dost těžko si umíme představit, že budeme fungovat bez mobilu, výpočetního prostředku, mikrovlnky, mnozí bez auta. Když máte děti a jsou malé, tak nutnou klasikou je kočárek a postýlka, ovšem žijeme ve věku automobilismu, takže podle počtu a věku dětí musíte mít autosedačku či autosedačky. Samostatnou kapitolou jsou dětské hračky, jejich nabídka je opravdu veliká a najít rozumnou míru jejich množství a skladby není někdy opravdu jednoduché. Jakmile děti povyrostou obvykle rodiče chtějí, aby sportovaly, a to nese potřebu vlastnictví různého sportovního nářadí. Vůbec již nemluvíme o škole a studiu, učebnicích, knihách, pomůckách apod. Když dítě nemá alespoň pracovní stůl, málem jsou rodiče považovány za asociály bránící přirozenému rozvoji dítěti. A ve výčtu bychom mohli společně pokračovat ještě pěkně dlouho.
Kritika konzumního přístupu k životu z hlediska počtu a rozmanitosti předmětů pramení především z toho, že již zmíněné a ještě mnohé jiné nezbytnosti: nábytek, oblečení, sporák, televize, videopřehrávač atd. nám nemilosrdně požírají místo a připravují nás často i o čas, který bychom mohli věnovat blízkým nebo využít jej racionálnějším či ušlechtilejším způsobem. Většina rodin žije v malých bytech, proto se nelze divit, že z těchto bytů se postupně stávají sklady předmětů, kde každičký kousek plochy je využitý. Takový prostor pak na každého z nás působí stísněně. Nemluvě o levných krámech, které jsme zakoupili jenom proto, že jsme něco koupit chtěli za každou cenu – důvody koupě jsou již nepodstatné – a teď je nedokážeme vyhodit do popelnice, protože nás stály peníze, které si většina z nás lehce nevydělává. Při nedostatku místa vůbec nemluvím o komplikacích s návštěvami; kam je vůbec posadit, o přespání nemůže být ani řeč. Hotovou katastrofou je vážné onemocnění či zdravotní stav blízkého rodinného příslušníka, u něhož péče vyžaduje alespoň izolovanou samostatnou postel, o samostatném pokoji raději ani nemluvit. To a ještě další důvody nás jaksi automaticky vedou k tomu, že často zmíněné či nezmíněné předměty považujeme za něco, co nám nejen komplikuje život, ale mnohé předměty se nám nezávisle na naší vůli odcizují, třebaže dobře víme, že bez nich jaksi fungovat nemůžeme. Z podobných pocitů nejednou pramení i hlásání asketického způsobu života, absolutní skromnosti, vlastnictví jenom toho, co je nezbytné pro existenční přežití bez nároku na větší pohodlí.
Pochopitelně že takto exponovaně problém nevidí ti, kteří obytného prostoru mají relativně dost nebo až moc. Je zdánlivým paradoxem dnešní doby, že statistiky (jsou vždy nepřesné a zkreslují) uvádí skoro půl milionu vlastnictví tzv. druhých bytů či domů. Většina se sice využívá k pronájmu, ale mnohé se buď nevyužívají nebo jenom příležitostně. Důvody tohoto stavu je zcela logické: při nepevné koruně a obrovském státním dluhu jsou nemovitosti nejjistější dostupnou investicí do budoucna; peníze vydělané pronájmem jsou nejsnáze řádně vydělané peníze. Před několika léty se mi pochlubil svým rodinným domem poměrně bohatý člověk, i když původně šlo jenom o to, abych se podíval na obrazy a rytiny, kterými si „vyzdobil“ dům; prý by rád slyšel můj názor. Kupa místností, tři hezké koupelny, stejný počet WC, v horním patře další malá kuchyň, veliká terasa směrem k vyhřívanému velikému bazénu. Dům je celý podsklepený, navíc k domu přísluší do svahu zapuštěný veliký sklípek pro hosty. Dále dvě garáže a veliká dílna se skladem materiálu. Protože nepatřím k moralizátorům, chválím jej za to, že ač by si to asi mohl dovolit, v domě neměl žádné zbytečné předměty, vše je zařízeno účelně. A hlavně věci, které rodina již nepoužívá a „možná se jednou budou ještě hodit“, důsledně vyhazuje, takže v domě se cítíte příjemně, volně. Teď nejeden čtenář možná řekne: „Může si to dovolit, tak věci vyhazuje, kdyby si na ně peníze vydělával těžce, více by si jich vážil a nevyhazoval by je.“ Asi kus pravdy, ale v každém případě paní domu nemusí při úklidu stírat prach z věcí, které rodina nepoužívá a obvykle slouží jenom pro dost problematické „okrášlení“ obytného prostoru. I zmíněné obrazy, vesměs ne příliš drahé originály, působí příjemně a „nestraší“ prostor. Rytiny hezky dotváří prostor vstupní haly a schodiště. Je přirozené, že v takovém baráku si majitel neodpustil i luxus velkoplošného domácího kina, na které dost těžko pomyslet v běžném panelákovém bytě, ale jako fanda kinematografie, kterému se moc nechce chodit do klasického kina, mám pro tohle využité prostoru veliké pochopení. Přece život se má v rámci daných možností především žít. Přiznám se, že mi vůbec nevadí bohatí lidé, kteří si život přirozeně a neokázale užívají. Je pravda, že těch, co mi vadí, je asi více, ale o těchhle psát nechci, tohle není politologický text.
Při vlastnictví věcí narážíme zákonitě i na jejich tržní cenu. Nemyslím u těch, bez nichž to jednoduše v životě nejde, ale u těch, které jsou tak říkajíc „nadstavbové“, tj. obvykle slouží k utírání prachu. Kupříkladu kdysi bylo celosvětově v oblibě broušené sklo, tomu odpovídala i jeho poměrně vysoká cena. Dnes kvalitního broušeného skla v obchodech se starožitnostmi, ale i v obchodech s novým zbožím je více než dost, přitom dnešní ceny jsou v porovnání s relacemi mezi platy a cenami v minulosti doslova symbolické, ale zájem o broušené sklo jednoduše není a již ani nebude. Proč? Mladí lidé totiž myslí více účelně než myslela naše generace. Nechtějí mít v bytě věci, které se nepoužívají a jenom na ně sedá prach. Ne že by mladí lidé byli zcela jiní než kdysi my, ale jejich myšlení se změnilo v chápání smyslu a významu vlastnictví věcí. Zcela jinou kapitolou, kterou úmyslně nechávám bokem, je investování kupříkladu do drahých obrazů, kde cenu dělá z 99 % jméno malíře. Ale to by bylo na jiné povídání.
To, co jsem doteď napsal, není žádná moudrost, každý má na to sice svůj vlastní názor, který velice pravděpodobně nebude moc odlišný od zde jenom hrubě nastíněného. Teď se ale konečně dostávám složitě a neohrabaně k tomu, o čem se v souvislosti s věcmi kolem nás chci zmínit. Mezi těmi všemi věcmi kolem nás jsou i takové, které jsou nám velice blízké, citově drahé, milované. Obvykle jsou malinkaté, nenápadné, obvykle ne příliš cenově drahé, kupříkladu hrnek, z něhož ráno pijeme svoje kafe či čaj; cukřenka; milovaná kniha; dárek mající pro nás velikou citovou či vzpomínkovou hodnotu apod. Někdy jsou rozměrově i větší, např.: automobil, nástroj, přístroj, nářadí. Jako člověk mající vztah k fyzice, nemám rád tvrzení, že tyhle věci nejsou živé. Není to pravda, žijí. Každá věc se skládá z obrovského počtu molekul, ty zase z atomů, kolem atomů krouží elektrony v pravděpodobnostních oblacích. I malinkaté jádro atomu si žije svůj bohatý život a dodnes nevíme jak přesně složitý je. Když nějakou věc člověk často používá k činnosti, která jej baví, vybuduje si k ní i určitý vztah, jaksi to již není obyčejný nástroj, přístroj, obyčejná věc, leč postupně se promění v oblíbený hrníček, hoblík, zamilovanou knihu… Věcem vdechují život dotyky lidí, věci na oplátku lidem dávají poznat kouzlo něhy a příjemných dotyků. V této souvislosti je mi dost blízké učení nizozemského židovského myslitele Barucha Spinozy (1632–1677). Napsal, že mimo Boha nemůže žádná substance ani být, ani být myšlena. Tedy Bůh je podle Spinozy i ve všech věcech; takové víře se říká učeně panteismus. To mu mají mnozí moc za zlé, já zase až tak ne. Proč by i věci neměly mít svůj jedinečný život, vždyť bohatství forem života je možná nevyčerpatelné? Tak jako my k životu potřebujeme kyslík, ony k svému žití potřebují naše doteky, pohlazení, náš přívětivý pohled.
I já jsem měl donedávna jeden takový milovaný malý nenápadný předmět: filatelistickou pinzetu od firmy Solingen. Koupil jsem si ji v patnácti letech za peníze vydělané na prázdninové brigádě. Již si nepamatuji kolik stála, ale z těch, co v té době měli v nabídce ve filatelistickém obchodě v Bratislavě na ulici Obchodná, byla nejdražší. Vybral jsem si ji schválně. Byl to můj první luxus v životě, který jsem si dopřál, ovšem byl to luxus za moje peníze. Od té doby jsem na známku nesáhl rukou. Když správně počítám, tuhle pinzetu jsem měl ve vlastnictví přes pětačtyřicet let. V určitém období, poměrně dlouhém, trvalo třicet let, jsem filatelii z důvodu nedostatku financí nedělal, ale pinzetu jsem si stále pečlivě hlídal. Občas jsem si ji jenom tak pro malou radost a potěšení vzal do ruky, tušil jsem, že jednou se k filatelii vrátím a zase mi bude dobře sloužit. Opravdu v roce 2000 jsem se k filatelii vrátil a začal jsem od Adama. Od té doby jsem pinzetu měl v rukách velice často, určitě několik tisíckrát. Bohužel vše skončilo 22. prosince minulého roku. V ten den ráno jsem vyrazil na tradiční předvánoční setkání filatelistů našeho klubu. Setkání na konci roku je obvykle více o popovídání si, poblahopřání si zdraví do nového roku, což je při vysokém průměrném věků nás filatelistů nanejvýš přání důležité a opravdu neformální. Když jsem vrátil se setkání domů, pinzetu jsem již nenašel. Buď mi někde vypadla, nebo jsem si u některého stolu prohlížel filatelistický materiál, pinzetu jsem odložil, zapovídal se, vstal, ale na pinzetu jsem si již nevzpomněl. Kdoví jak to s pinzetou skutečně bylo? Přiznám se, že je mi z této ztráty dodnes smutno, nejde až tak moc o peníze, podobnou pinzetu dnes koupíte přibližně za 100 až 150 Kč – ale abych nebagatelizoval, což nesnáším, je skutečností, že ani ty jen tak na ulici nenajdete –, ale o to, že již nikdy nebude pinzeta, která mě provázela celým mým dosavadním filatelistickým koníčkem a které jsem se tak rád dotýkal. Myslím, že i jí bude za mnou tak trochu smutno, jistě si na mé doteky a pohledy za ty roky zvykla. Koupil jsem si novou, má jiný tvar, jenomže není to ono, nedokážu s ní tak lehce a šikovně přizvednout průhledný pásek v zásobníku, abych za něj zastrčil známky. Budu ji muset lehce zabrousit, aby konec jedné vidlice byl o něco ostřejší a celou spodní plochou přiléhal k vodorovné ploše. Vůbec se mi do toho nechce, ale nic jiného mi nezbývá, tedy pokud chci, aby si moje pravá ruka jakž takž na ni zvykla a hlavně, aby mi sloužila. Sice již ne tak dobře, jako ta, kterou jsem ztratil, ale alespoň tak nějak, abych pomalu začal na tu starou zapomínat. Zatím to ale nějak nejde. Chce to asi čas, jenomže mám obavu, že patřím k těm mála lidem, co jim čas od smutku nepomáhá. Naopak, umocňuje jej.
Podobný jev lze pozorovat i u malých dětí. Pokud má dítě hraček více než hodně, poměrně těžko si k některým vybuduje citový vztah. Pokud jenom několik málo, je téměř jisté, že si takový vztah vytvoří málem ke všem. Mohu to jenom potvrdit z vlastní zkušenosti, dodnes vím, jaké hračky jsem měl a jak mi která hračka byla drahá. O knihách ani nemluvě, měl jsem totiž jedinou: od Verna Dobrodružství kapitána Hatterasa.
Přeji vám, abyste ke všem potřebným a milovaným věcem, které máte v bytě, domě, chalupě, garáži, práci, dílně, zahradní chatce a ještě nevím kde, měli hezký vztah a vám sloužily či zkrášlovaly život k vaší spokojenosti. Také vám přeji, abyste neměli ve vlastnictví zbytečné věci, které jenom zabírají místo a na ně sedá prach a zbytečně vám život komplikují a někdy i otravují. Zkuste nepotřebné věci někomu darovat, dát či prodat za vyloženě symbolickou částku. Možná, že nový vlastník jim vdechne život. Za pokus to jistě stojí.
V Brně 2. ledna 2014.