O vegetariánství trochu jinak

Dušan Polanský

Proti vegetariánům coby všežravec nic nemám. Kdybych měl, byl by to projev nejen mé hlouposti, ale i nekulturnosti Docela rozumím tomu, že se někomu obrací žaludek z toho, že by měl jíst maso z kdysi živých tvorů, kteří byli zabiti jenom proto, aby si on nacpal břicho. Je ale otázkou, zda vegetariánství z pohledu historického vývoje člověka je tou správnou stravovací taktikou k tomu, aby lidský organismus dostal vše, co mu patří. Ale podobné úvahy nechme odborníkům na stravování, každý z nás by se měl snažit stravovat především podle zdravého selského rozumu, na který mnozí lidé v poslední době dost zapomínají. Spíš věří kdekomu a kdečemu, než právě jemu.

Proč ale o vegetariánství vůbec píšu? Navnadil mě starší pán, který mi tvrdil, a já mu věřil, že již 18 let je vegetariánem, tedy přesně od 1. 1. 2001. Že se cítí v pohodě, akorát že není v pohodě manželka, že ta mu musí obvykle extra vařit, protože ona a dcera, která s nimi žije, nejsou vegetariáni, třebaže nejednou si všichni spolu dají vegetariánské jídlo. Jistě proč ne, co je zlého např. na bramboráku, haluškách nebo plackách s kysaným zelím. Neznám člověka, co by neměl rád švestkové knedlíky. Také si občas dám puding s dobrým kompotem nebo fazulovou polévku s bramborovými plackami pečenými nasucho. Určitě i z luštěnin a zeleniny lze připravit chutné polévky či hlavní jídla. A takhle bych mohl pokračovat ve výčtu zdravých a výživných bezmasých jídel ještě nějakou dobu. A to jsem zatím nezmínil čerstvou zeleninu, které není na jídelníčku nikdy dost.

Dost lidí si myslí, že vegetariánství je především poválečný trend. Je to jenom částečná pravda. Na prvním obrázku můžete vidět sken přední strany obálky brožované knížky vydané již v roce 1928 a propagující vegetariánství. Kdysi jsem si ji koupil vyloženě se zajímavosti; neodradilo mě ani to, že z druhé strany je brož trochu okousaná myší; asi také byla vegetariánka. Na první pohled se může zdát, že autor spíš hraje na emoce čtenáře, ale je to jenom částečná pravda, výklad je velice exaktní, argumentuje se především doložitelnými výpočty. Autor přesně uvádí, kolik který člověk potřebuje k životu za den kalorií a jak daného objemu kalorií stravováním dosáhnout. Přesně je uvedeno, kolik obsahují různé nemasité potraviny kalorií, a to vše včetně cenových kalkulací, což by dnes nešlo, jelikož ceny potravin astronomicky rostou. Ovšem s počítáním kalorií bych byl opatrný, už jenom proto, aby si člověk neudělal z jídla místo potěšení kalorické účetnictví. Každý normální člověk by měl přece vědět, kdy má dost a kolik toho jeho tělo s ohledem na jeho fyzickou námahu potřebuje.

Brož obsahuje dvě přílohy: Náš poměr k přírodě s hlediska náboženského a sociálního, jejíž autorem je Přemysl Pitter a Ježíš a vegetarismus, autorem je asi MUDr. Ctibor Bezděk. Právě v posledně zmíněné příloze je autor dost radikální, protože považuje zabití zvířete za vraždu. Nechci se s autorem přít, ale přece jen si myslím, že v přírodě platí nemilosrdný zákon boje o přežití, a když chceme my lidé přežít, moc na výběr nemáme. Je ale otázkou, zda je v pořádku, že někdo nemá ani tolik, aby utišil hlad, a na druhé straně někdo se doslova přežírá. Ze své sbírky fotopohlednic jsem vybral dvě, které velice názorně tuhle antihumánní situaci z docela nedávné minulosti přesvědčivě dokumentují.

Na první fotopohlednici – odhaduji, že je z 1. světové války – houf hladových dětí trpělivě vyčkává u vojenské polní kuchyně na nějaké jídlo. Podobné situace z období 1. světové války nejsou nijak atypické. Všude tam, kde byla vojenská výdejna stravy, postávaly i hladové děti. Za války to již tak totiž chodí, především se musí nakrmit vojáci, aby měli sílu statečně bojovat a ještě statečněji umírat pro slávu či svobodu někoho nebo něčeho.

Na druhé fotopohlednici, je z roku 1903, panuje zcela jiná nálada. Nacházíme se v období secese, v době zdánlivě hlubokého míru. Uprostřed lesa na louce je prostřena bohatá tabule s lahvemi dobrého vína pro společnost z horních desetitisíc. To že by tomu tak mohlo být, prozrazuje hezké secesní oblečení dam a jejich krásné klobouky a především dva automobily v pozadí. Ale což, dopřejme jim to, vždyť podobné sedánky mají někdy i nedobré konce. Může vám být těžko od žaludku a pokud to navíc přeženete s alkoholem, z toho dne již nic nemáte. Už se těšíte na druhý den, kdy vám bude o poznání lépe.

V každém případě jídlem bychom mrhat neměli již jenom proto, že je to Boží dar. Projevem neúcty k životu je i to, že považujeme přípravu jídla za ztrátu času, přitom dlouhé hodiny vysedávání u internetu či televize nebo v hospodě ne. Jistě nežijeme proto, abychom jedli, ale jíme proto, abychom žili, ale jenom se rychle nafutrovat, abych neměl hlad a ušetřil čas, je jistým způsobem projevem nekulturnosti. Pochopitelně jsou situace, kdy se člověk musí spokojit s narychlo připraveným jídlem nebo dokonce si otevře konzervu. Ovšem tohle by měly být příslovečné výjimky, které potvrzují základní stravovací tendenci, že z jídla máme mít především potěšení, a to nejen z jeho konzumace, ale i přípravy. Nakonec kdo by neznal jednu velikou moudrost: Pracuj jako otrok, jez jako pán.

Přiznám se, že jsem se snažil dle svých schopností a možností se zmíněného doporučení držet po celý život. Docela se mi osvědčilo, třebaže pokud jde o ocenění pracovního nasazení ne vždy jsem byl spokojen, ale to asi nejsem výjimkou. Či už tak nebo onak, tohle občasné nedopatření jsem vždy nějak rozumně rozchodil, protože čistý ekonomismus jsem nikdy neměl rád. Dokonce si dovolím tvrdit, že k životnímu štěstí většinou nevede, čímž vůbec netvrdím, že lze se dopracovat štěstí v životě i bez základního ekonomického zabezpečení. Tudy cesta nevede, protože ani to nejzákladnější bydlení, hygienu, jídlo, ošacení a vzdělání či už jenom pro sebe nebo i pro svoji rodinu bez peněz nepořídíte. Těch, co jim vše tohle padne do klína bezpracně, zase není až tak moc.

Každý z nás má jídla co má rád, a pro změnu která nemusí. V mém případě nemusím těstoviny s výjimkou zapečených do křupava. Obvykle nechuť k určitému jídlu má nějakou souvislost s minulou zkušeností. U mě je to spojeno s vojenskými polními cvičeními, kterých jsem kdysi jako voják z povolání absolvoval docela dost. Pro kuchaře v polních podmínkách bylo nejjednodušší nasypat do polní kuchyně těstoviny, chvíli je povařit a bylo hotovo. Když v televizi vidím, jak se filmoví protagonisté cpou jako na just stále těstovinami, až mi je lehce nedobře od žaludku.

Dnes je vůbec doba rafinovaných a cizokrajních jídel, tedy alespoň podle názvů. Nejsem milovník restaurací, protože raději mám jídla jednoduchá, u nichž vyniká přirozená chuť základních domácích potravin a ne chuť koření a různých rafinovaných přísad. Myslím, že nějak podobně se snaží jíst i vegetariáni, i proto jejich stravovací orientaci respektuji a nikdy jsem si z nich nedělal šoufky. Závěrem si neodpustím jednu faktickou poznámku: Pokud coby laik kuchař slyším mluvit o biopotravinách, tak nevím, zda se mám smát nebo vztekat anebo jenom mávnout rukou.

V Brně 1. března 2019.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Střípky