Velikonoce 2013
Dušan Polanský
Na Boží hod velikonoční, Zmrtvýchvstání Páně, 31. března Léta Páně 2013 v Brně vydatně sněžilo. Po svátečním obědě jsem vyrazil na procházku. Cíl mám obvykle jeden a tentýž, malá zahrádka v zahrádkářské Osadě nad Hlubočkem. Když to vezmu po betonce mezi Bystrcí a Medlánkami tam a zpět je to asi 8 km, což je tak akurát, aby mě nohy příliš nebolely a duše a duch se provětraly a osvěžily čerstvým vzduchem. Od mladší dcery jsem si půjčil levný kompaktní foťák, že si tu jarní, nezahrádkářskou sněžnou nádheru vyfotím. Jak můžete vidět na druhém a třetím amatérském snímku, stalo se. S prvním snímkem to bylo trochu jinak.
Jako pokaždé jsem se na chvíli zastavil u kříže, který stojí ve směru na Medlánky kousek za rozcestím nad koňskou farmou mezi Komínem a Bystrcem. Stoje u kříže již jaksi mechanicky přemýšlím, proč asi Obec komínská v roce 1908 tento kříž věnovala ke chvále a cti Boží. Nakonec uznám, že důvod uvedený na podstavci kříže je ten pravý, křesťanský: Aby Ti, co mají světské problémy, strádají, trpí, měli možnost přistoupit blíž k tomuto svatému kříži a ten jim poskytne jistou pomoc a útěchu. Snad slovíčko „jistou“ mohli nahradit slovíčkem „určitě“ nebo „bezpečnou“, takto si někdo může myslet, že jistou znamená „nějakou neurčitou pomoc nebo útěchu“. Tak nebo onak, za ty tři roky, co chodím na zahrádku, jenom málo kolemjdoucích tuhle gratis integrovanou službu Našeho Hospodina a Obce komínské z roku 1908 využívá. Možná, že kdyby se tahle služba zpoplatnila, její využití by prudce stouplo. Moderní člověk již takový někdy je, za co se neplatí, toho si obvykle moc neváží.
A přesto dnes to dopadlo jinak. Jako obvykle chvíli stojím u svatého kříže a přemítám nejen o smyslu nápisu na podstavci, ale i o trápeních a radostech života. Po téhle duševní relaxaci si chci kříž vyfotit, jako doklad zimního počasí a lehkého sněžení v tuhle jarní dobu i na tomto posvátném místě. Najednou slyším za mnou svěží, příjemný hlas mladého muže: „Když chcete, tak vás vyfotíme.“ Otočím se a množné číslo je hned jasné, jsou dva: on a ona. Sympaťáci, i přes zimu a vlhké sněžení je z nich cítit radost ze života; svěžest jejich pohledů a úsměvy na studených obličejích mě v tomhle nečasu přímo udivují. Tvářit se vážně by bylo směšné, tak se také culím. „Jasné, díky, budu rád.“ A stalo se. Pak se mě živě ptají, jak se dostanou nejkratší cestou do Medlánek. Chci jim začít vysvětlovat cestu, jelikož ale máme kus společné cesty a dnes na Boží hod velikonoční se sluší si s někým hezky popovídat, tak navrhuji: „Když vám to nebude vadit, přes kilák pošlapeme spolu, pak vy se dáte vpravo a já budu pokračovat vlevo.“ Dívka až moc nadšeně zahlaholí: „Jej, to je skvělé, to bereme." Vysvětlení vřelého přijetí mého návrhu je zde nato tata. „A mohu se vás cestou k tomu, “ ukazuje na kříž, „něco poptat? Abyste si nemyslel, že vám chci lézt do soukromí… studuji psychologii, zajímá mě to, chtěla bych o tom napsat i ročníkovou práci.“ Košatě souhlasím. „Proč ne, máme před sebou patnáct minut společné chůze, nebudeme se jako strejci v hospodě bavit o politice nebo nemocech či ženských, nemluvě o tom, že dnes máme veliký křesťanský svátek.“
A tak spolu vyrazíme po hrbolaté panelce směrem na Medlánky. Po dvaceti metrech chůze se schválně zastavím, otočím se zpět, a ukazuje na kříž s úsměvem moralizuji: „Jistě jste si oba přečetli, co je na podstavci napsáno, když si už chcete povídat o víře!“ Oba se zarazí, kaboní se na sebe a krčí rameny. „Tak prosím, ateistická mládeži, chceme si povídat a ani nevíme o čem!“ lehce ukazují rukou zpět ke kříži. Dívka pochopí, že momentálně vedu 1:0, chytne mladíka za ruku a rychlou chůzí se oba vrací ke kříži. Za chvíli jsou zpět. Dívka se mě málem naléhavým hlasem ptá: „Neříkejte, že tomu, co je tam napsáno, věříte?“ „Znáte, vy nebo váš přítel, alespoň jeden důvod, proč bych neměl?“ Sněhové vločky lehce ruší její rozpaky. Mladík je rozhodnější a odvážnější: „Já vám rozumím, jste starší člověk, když jste vyrůstal, doba byla jiná, víra byla asi pro vaše rodiče i vás únikem z totalitního myšlení, teď když je svoboda, my mladí máme i jiné možnosti a směry uchopení duchovna …“ Spokojeně se usmívám. „Ale, mladíku, kdepak, jakýpak únik, můj táta byl levičák, já jsem také, mám vysokou vojenskou školu, a tam počátkem sedmdesátých let vše do nás valili jenom a jenom zleva; aby toho nebylo málo, maminka to s vírou přeháněla až moc, byla bigotně věřící, což nás děti spolehlivě vhánělo do pohodlné ateistické náruče.“ Mrknu na dívku, je na ni poznat, že přemýšlí, jak na mě vyzrát. Čekám dva možné směry dalšího povídání: O existenci Boha nebo o těžkých životních zkouškách, které nejednou přivedou zoufalého člověka do náruče víry v Boha. Dívka, coby nastávající psycholožka, zcela správně volí druhý směr.
Vysvětluji jí, že v mém případě důvod těžkých životních zkoušek není ten pravý. Jednoduše je to tak, že člověk za roky života mnohé pochopí, je vnímavější, míň zkratkovitý, tuší více souvislostí, je pozitivně konzervativní, mnohé mu teprve s věkem dojde. Tedy to vše za předpokladu, že není konzumentem jenom toho, co mu jiní servírují. Mladíkovi moje obecné povídání jaksi nesedí a udělá přesně to, co od něj očekávám. „Pane, netvrďte mi, že člověk tak inteligentní... to se na vás pozná... věří v existenci Boha.“ Usměju se nad lichotkou o inteligenci, neboť jsem nikdy ničím nevynikal, a pustím se do minivýkladu, v němž jenom trochu více rozvedu jedno své rčení o tom, že vůbec nejde o to, zda Bůh fyzicky je, nebo není, to je konec konců nedokazatelné, ale o to, že víra ve fyzickou existenci Boha a víra v Boha jsou dost rozdílné názory. Také mnozí věří, že světská spravedlnost jednou zvítězí, ale za celý svůj život jsem si nevšimnul, že by světská spravedlnost vůbec existovala. Ale může slušný člověk žít bez víry v spravedlnost? A také připojím myšlenku C. G. Junga, že západní člověk - a dodal bych: jeho poslušný imitátor člověk český - se chová jako malé dítě. Již přes sto let chce zavrhnout Boha, sice ani neví pořádně proč, ale chce to. Také pochopil, že bez nějaké náhražky za Boha jaksi nejde žít. A tak hledal a našel ji v romantické lásce. A nakonec se řečnicky ptám: „A vůbec jak chcete provozovat demokracii bez křesťanského myšlení a chápání morálky?“ Přiznám se, že můj výklad je dost mechanický, bez emocí. Ale dá se to lidsky pochopit, opakuji se již po několikáté, takzvaní ateisté se obvykle ptají na totéž. Jsou opravdu jako malé děti.
Blížíme se k rozcestí, kde naše krátká společná pouť skončí. Na dívce pozoruji, že stále urputně přemýšlí, marná sláva, je to hloubavý typ, chce nepříznivé skóre nějak dorovnat. Ani nevím proč, ale tuším, že jej dorovná. A už je to tady: „Nezlobte se, mohu vám položit jednu čistě osobní otázku, trochu mimo naše povídání?“ Nejsem nadšen, ale na výběr nemám, můj předchozí výklad by vyzněl nedůvěryhodně, kdybych teď řekl, že ne. Souhlasím. „Vy asi nemáte moc přátel, kamarádů?“ Již stojíme na rozcestí, dívám se jí do tváře, oči má jasné a bystré jako moje vnučka, malá Jindra, takové kukadla vám nedovolí ani uhnout, ani lhát. „Ne, nemám, popravdě žádného, ale chyba bude asi na mé straně.“ Její pohled a jemná mimika hezky vykrojených rtů mi říkají, že přesně tuhle odpověď čekala. Trefila se, skóre srovnala na 1:1. Budiž. Nakonec dodám, že když ji problematika vztahu psychologie a křesťanské víry zajímá, asi četla knihu Jeronýma Klimeše: Psycholog a jeho svědectví o Kristu, ale že bych byl dost opatrný při přebírání závěrů z této publikace. Přikyvuje, že četla, ale že teprve až teď začíná chápat, že vše viděla moc zjednodušeně. Že děkuje za těch patnáct minut povídání a zda bych jí nedal e-mail. „Ne, nezlobte se, zvládnout to musíte sama. O tom to je. Jinak budete jenom papouškovat myšlenky kohosi.“ Váhá. Snad to nakonec správně pochopí.
Před rozloučením oběma krátce vysvětlím, jak mají pokračovat do Medlánek k MHD. Já pokračuji opačným směrem. Urazím asi třicet metrů, když zaslechnu za sebou halasné volání. Napoprvé nechytám význam krátkých slov, napodruhé již ano: „Díky, díky!“ Pravicí zuřivě zamávám a hlavou lehce přikyvuji, že také díky. Pak opět vyrazím, ale již se neotočím.
Jak vidíte na druhém snímku, jsem první, kdo navštíví na Vzkříšení osadu, nikde žádná lidská či stopa po autě. To se za sedm minut chůze potvrdí. Na parkovišti před osadou ani jeden vůz, ani v osadě nikde nikdo, tedy kromě stop zajíce polního. Na zahrádce jsem pobyl tak deset, patnáct minut. Nechce se mi v dřevěné studené boudě lehat na podlahu, abych si odkrvil nohy. Pak vyrazím stejnou cestou zpět. Asi dvěstě metrů přede mnou vidím kráčet dva starší lidi. Zastaví se, nebo nezastaví u kříže? Kdepak, ani si jej nevšimnou. Já jsem se opět zastavil. Najednou mi trochu chybí, že za sebou neslyším: „Když chcete, tak vás vyfotíme.“ Možná zase někdy příště.
V Brně 3. dubna Léta Páně 2013.