Vídeň 13. srpna 2015
Dušan Polanský
Ve Vídni jsem byl naposled před Vánocemi v roce 2011. Co se tam za necelé čtyři roky z mého pohledu a mých zájmů změnilo? Určitě počasí, tak jako Jižní Moravu i Vídeň ničí doslova systematické sucho. Sucho je moje trauma, bál se ho můj táta coby zemědělec, bojím se ho i já. Ani ne tak kvůli sobě, ale hlavně kvůli mladší generaci. Teď si možná říkáte, jeho starosti bych chtěl mít! To nic, já pro změnu zase možná ty vaše. Počasí pečlivě sleduji dlouhodobě, posledních pět let je nedobrých, jsou příliš suchá. Období sucha mě deprimují více než blbost politiků nebo korupce, protože sucho dokáže být obvykle ničivější.
Žlutý autobus Student Agency má nově zastávku u U-Bahn Stadion. Manželka a mladší dcera chtěly do centra vyrazit dráhou U-Bahn, ale jsem je přesvědčil, že ať U-Bahn použijí po nákupech v centru na cestu zpět, že teď půjdeme zkratkou přes Praterpark, přes Dunajský kanál po Rotundenbrücke, a pak se podíváme na Hundertwasserhaus, nikdy mi totiž v minulosti naň nezbyl čas. Stalo se, ale chůze přes Praterpark byla utrpením. Uschlá tráva, opuštěná dětská hřiště, od rozpáleného plechu na sklouzavkách by se klidně chytil ubrousek, ptáci se ani neunavovali namáhat si hlasivky, psi s vyplazenými jazyky byli otráveni více než milionáři myslící na milenky a válející se s manželkami na pláži v Dubaji. V Dunajském kanálu bylo možná 15 cm teplé vody, ryby ležely malátně u dna, šlo by je rukama posbírat jak švestky popadané ze stromu a naházet je do vedra, jenomže jejich maso by nestálo za nic, podobně jako za nic nestojí tělesná schránka staré prostitutky. Hundertwasserhaus ani neoslnil, ani nezklamal. Uvnitř kýčovité obchůdky s velmi podobným zbožím, většinou dreky inspirované dílem Gustava Klimta. Ale je pravda, že občas oko potěšily a na tváři úsměv vykouzlily. Jenom nepochopím, jak u tak hodně navštěvované památky mohou mít tak zanedbanou malou zahrádku u fontány. Je pravda, že je ve stínu, pod prvním patrem budovy, ale zahradní architekti umí kouzla. A dostavila se i moje první smůla, přes ulici veliký antikvariát byl ve stavu geschlossen. Na antikvariáty si totiž docela potrpím, a na tenhle jsem se docela těšil.
Ke geschlossen se přidala i druhá smůla. Dvě hodiny z celodenního výletu jsem si vyplánoval na Dorotheum, že se podívám na vystavený filatelistický materiál pro novou aukci. Bohužel materiál teprve chystali, že otevřeno bude až zítra, tedy v pátek, jenomže den mého výletu byl čtvrtek. Rovněž jako i v minulosti mě nezklamali starožitníci, uprostřed sezóny je většina obchodů zavřených a majitelé se válejí někde v Chorvatsku u vody a okukují do hněda opálená štíhlá těla mladých žen. Když ne Dorotheum, tak Albertina. Kdepak ani tam mě z výstav nic nazaujalo, ani „Od Maneta k Picassovi“, vše jsem již kdysi viděl v Paříži. Ale přesto jsem něco z toho bloumání vytěžil, při cestě zpět do centra směrem k Wollzeile mě zaujal nápis, který vidíte vlevo nahoře na obrázku. Něco mi říkal, ale přesně co, to jsem nevěděl, jenom jsem věděl, že určitě jsem se s ním již někde setkal. Určitě doma na to přijdu. Zpět jsem to vzal po mé oblíbené Wollzeile, je tam hodně knihkupectví a nějaký ten antikvariát. Další zklamání, jeden z mých oblíbených obchodů s knihami zíral na mě prázdnotou, nápis Zu vermieten (K pronájmu) byl smutně a jasně vypovídající.
Zatím pokaždé jsem si ve Vídni koupil nějakou knihu. Obvykle o umění, někdy z matematiky či fyziky, tentokrát ale žádnou. Nic mě nezaujalo tak, abych byl ochoten utratit nějaké to euro. Ne že bych byl příliš vybíravý či spořílek, ale majitelé knihkupectví mají na skladě především osvědčené tituly pro turisty: obrazové a mapové průvodce, knihy z historie, o secesi, mystice, spiritismu, poměrně hodně náboženských titulů, což mě překvapilo, pak hodně sci-fi a románů pro ženy. Odborné knihy na odbyt v téhle ulici moc nejdou asi hlavně kvůli struktuře návštěvníků, většinou jsou to turisti. Jinak i ve Vídni frčí, podobně jako u nás, knihy o a kolem vaření.
Protože do odjezdu bylo ještě dost času, tak jsem se rozhodl vrátit stejnou cestou po Marxergasse, a pak opět přes Praterpark k U-Bahn Stadion. Na Marxergasse jsem si všimnul obrovský nápis, viz obrázek na modrém pozadí (můj digitální foťák zklamal, barva pozadí je v reálu krásně jasně modrá): velikost desky na délku je asi 1,2 m a na výšku nejméně 30 cm. Desku jsem vyfotil kvůli starší dceři, také je lékařka, aby viděla, jak si rakouští lékaři potrpí na prezentaci. Ne, že u nás by se na tituly nepotrpělo, ale Rakousko je v tomhle nepřekonatelné.
U U-Bahn Stadion je veliké nákupní středisko, tam jsem potkal moje dámy, které pro cestu z centra zpět využily U-Bahn. Do odjezdu bylo ještě dost času, tak že si něco koupíme v Merkuru; pokud vím, u nás tenhle potravinový řetězec nepůsobí. Byl jsem udiven nabídkou sterilovaných okurků: veliké, menší a ještě menší a zcela mrňavé a to vše ve sklenicích různých objemů. No jo, kde jsou ty časy, kdy jsme slýchávali, že znojemské okurky jsou ty nejlepší na světě. Kdepak, i o okurkách platí, že kdo zaváhá, jenom kouká. Nakonec jsme při nákupu občerstvení vsadili na klasiku: opravdu výbornou šunku, čerstvé pečivo a dobře chlazené pivo z regálu chlazených nápojů. Cesta domů proběhla v poklidu, třebaže jsme dojeli o půl hodiny později.
Hned druhý den jsem vytáhl svoje celistvosti a začal jsem urputně hledat něco, co by souvislelo s nápisem Riunione Adriatica di Sicurta. Podařilo se. Objevil jsem celistvost odeslanou z Brna z filiálky této pojišťovny. Je z roku 1930, to byl ještě prezidentem T. G. Masaryk. Zajímavá je navíc tím, že známka na ní je tzv. perfin, tak říkáme běžným známkám s vyraženými malými kroužky. Tyhle kroužky vytváří obvykle nějaká písmena, většinou počáteční písmena firmy, či speciální znak. V našem případě, což lehce uhodnete, jsou to písmena RAS. Perfiny byl kdysi běžný druh ochrany proti krádežím známek zakoupených firmou. Pokud zaměstnanec známku vzal a použil ji např. na soukromou pohlednici, druhá strana, pokud byla inteligentní a nebyl to rovněž lakomec, věděla, že ten Franta je pěkný skrblík, že raději známku ukradne zaměstnavateli, než by si ji koupil. Takové celistvosti, z které je jasné, že je to opravdu firemní celistvost a která je vyplacena perfinem stejné firmy jako je logo na obálce, říkáme identifikační celistvost. S nálezem jsem byl spokojen. Na kresbě na budově je firemní nápis Riunione Adriatica di Sicurta, ale bohužel výtvarník si jej tam jenom tak nenamaloval.
Leč o pravdě se je vždy potřeba přesvědčit na faktech. Vědel jsem, že v sbírce mám nějaké starší pohlednice zmíněné budovy. Většina Brňanů tuhle budovu dobře zná, leží mezi Kozí a Běhounskou a její průčelí je orientováno na Jezuitskou, v přízemí je dnes hodně navštěvovaná kavárna. Zjistil jsem, že mám tři pohlednice této budovy. První je z roku 1907, na budově je nahoře nápis Margarethenhof, tak se totiž budova kdysi jmenovala, a pod ním nápis ATLAS. Druhá pohlednice je z roku 1919, nápis Margaretenhof ještě vydržel i dobu silně protirakouských nálad, ale již byl odstraněn nápis ATLAS. Třetí je z roku 1937, na známce je již prezident E. Beneš. Pohlednici můžete vidět na obrázku. Nápis je poměrně dobře čitelný: PRVNÍ KONTRIBUČENSKÁ SPOŘITELNA, sídlo měla ve Vyškově, zde pouze sídlila brněnská pobočka. Bohužel pohlednice, na níž by byl nápis Riunione Adriatica di Sicurta jednoduše není. A to je o Vídni a jednom firemním nápisu vše. K sběratelství to už jaksi patří, že sběratel někdy po něčem moc touží, ale fakta stojí nemilosrdně proti němu.
V Brně 19. 8. 2015, po včerejším, tak dlouho očekávaném, deštivém dni.