Vídeň v listopadu 2016
Dušan Polanský
Určitě někdo si řekne: Jednou za dva roky vyrazí do světa na jeden den a už o tom píše, to já kdybych měl psát o všem, co jsem kdy a kde v cizině viděl, tak to by byl pěkně tlustý cestopis. Má to často jenom jeden malý háček, kritický čtenář obvykle nic nenapíše.
17. listopadu 2016 počasí Vídni nepřálo, sychravo, docela vlezlo, občas slabounký déšť. Pozdě odpoledne se počasí trochu vylepšilo. Výhodu to ale mělo: venku bylo podstatně méně turistů než je pro Vídeň o tomto čase běžné. Nakonec i žebráků. Ono válet se po dlažbě ve vlhku a zimě není přece jenom žádný med. Vídeň se již chystá na Vánoce, jak můžete vidět na obrázku. Vše se pulíruje a chystá se vánoční výzdoba. Kolem Katedrály svatého Štěpána již naplno fungují stánky se svařákem a punčem. Letos zde punč nebo svařák místo klasického barevného hrnku dostanete v neklasické červené botičce.
Jako při každé návštěvě Vídně i tentokráte jsem se stavil jenom ze zajímavosti v Dorotheu, což je aukční dům na Dorotheergasse (je rovněž přístupný z Spiegelgasse), že snad budu mít štěstí a podívám se na čerstvě vystavený filatelistický materiál do příští aukce. Bohužel, smůla, byly vystaveny pouze obrazy do listopadové aukce. Měli tam hezkého Václava Špálu, typickou velikou kytici. Vyvolávačka kolem milionu, odhad finální ceny kolem jeden a půl milionu. Pokud nevíte, co s penězi, doporučuji. A pokud je nemáte, nevadí, prodá se beztak.
Pokud jde o dost pozdní oběd, kolem čtvrté odpoledne, tak vídeňský řízek jsme zvládli u Figlmüllera v pasáži Wollzeile 5. Určitě jej dělají největší v celé Vídni. Mohu Vás ujistit, že není tenký jako papír, ovšem nečekejte, že tajemství jeho přípravy vám prozradí. Dovolím si k řízku přidat zkušenost, kterou obvykle z průvodce nevyčtete. Figlmüller provozuje dvě restaurace. Jednu honosnější na Bäckerstrasse, druhou, o něco skromnější, v pasáži Wollzeile 5. Jsou kousek od sebe, viz navštívenku. Do honosnější se dostat bez rezervace je malá šance. Výhodou je, že k řízku si zde lze objednat pivo, a co je důležité, dělají tu klasický telecí řízek, pochopitelně stejně veliký jako vidíte na obrázku. Do méně honosné v pasáži máte jakous takou šanci se dostat i bez rezervace, ale buď budete mít štěstí, že nebude fronta a zrovna někdo dojí a odejde, nebo pak až tak kolem třetí až čtvrté hodiny odpoledne. Řízek zde dělají z vepřového masa. Pivo zde nedostanete z prostého důvodu, nechtějí aby hosté u stolů vysedávali. Najíst se a vypadnout, toť heslo podniku. Vepřový řízek jsem zdolal, ale řeknu vám, že to byla fuška. A ještě něco, neobjenávejte si k řízku brambory (Rösterdäpfel), doporučuji Salat gemischt klein. Je výborný a jsou v něm i brambory v sladkokyselém letním nálevu. To, že je o 0,70 Eura dražší než brambory, nehraje při ceně za řízek 14,90 Eura téměř žádnou roli.
Jinak ve Vídni podobně jako v Praze je k vidění podobný obrázek. V centru řada drahých prostorných luxusních restaurací, vše pěkně načančáno, prostřeno, jenom žádní hosté a nevidíte ani personál. Logicky se ptáte: Jak jenom mohou fungovat? Proč tam nevaří tak dobře jako u Figlmüllera, měli by narváno, peněz jako šlupek? Odpověď je pro mne trvalou záhadou.
Teď od jídla k vážnějším věcem, tedy alepoň podle mne. Docela se ve Vídni vyznám v knihkupectvích a antikvariátech. Pokud jde o nabídku knihkupectví, sleduji od roku 1989 jeden trvalý trend. Přibývá humanitní (duchovní, psychologické, sociologické, filozofické, náboženské apod.), ekonomické a manažerské literatury a ubývá technické literatury, knih o matematice, fyzice a chemii. Například obrovské knihkupectví Morawa na Wollzeile má veliké prostory v přízemí a v prvním patře, spousty regálů, ale knihy z matematiky zabírají pouze jednu polici! Podobně z fyziky. Informatika je na tom v tomto knihkupectví o něco lépe, má k dispozici jeden regál. Na knihy z technických oborů jsem ani nenarazil. Trvalou módou jsou kuchařky. Píše je kde kdo, jenomže kvalita již po prvním prolistování nic moc. Tím netvrdím, že knihy jejichž absenci v tradičních kamenných knihkupectvích kritizuji, nevychází. Jistě vychází a jsou k sehnání ve vyloženě specializovaných prodejnách, obvykle při vysokých školách, ale absence zmíněné literatury vypovídá cosi o snaze uniknout z reálného do duchovního světa. Raději život snít, než žít.
Zmíněný trend v skladbě knih je dnes markantně vidět i na struktuře absolventů vysokých škol v celé Evropě. Na jedné straně hromady humanistů, managerů, ekonomů bez konkrétních znalostí, na straně druhé podstatně méně techniků. Přesně opačně, jak to společnost potřebuje. I to je dokladem snahy hlavně mladé generace vyhnout se materiální realitě života a prožít zaměstanecký život v jakémsi duchovním skleníků v čisté a teplé kanceláři či ateliéru nebo za katedrou ve škole. Některým se to jistě povede, ale většině ne, protože život je především nemilosrdně materiální. Nejhorší je, že lidé s humanitním vzděláním pak produkují různé nesmyslné nápady, které nemají oporu v reálných podmínkách života společnosti. Nebezpečí těchto nesmyslných nápadů je o to větší, že lidé s humanitním vzděláním dnes zcela ovládají parlamenty a vlády snad všech států světa. Typickou ukázkou nesmyslného nápadu je přijímání migrantů z islámských zemí.
Teď zpět k Vídni. Vídeň se zadlužuje více a více. Uvádí se, že dluh Vídně je asi 5 300 Eur na jednoho obyvatele Vídně, což je asi pětkrát více než dluh každého obyvatele Prahy, kde dosahuje přibližně 1 000 Eur. Množství osob žijících ve Vídni ze sociálních dávek je přibližně 200 000, z toho je 32 000 migrantů. Když si uvědomíme, že Vídeň má kolem 1,700 000 obyvatel a odečteme od tohoto počtu děti, studující mládež, důchodce, zdravotně postižené, tak je to docela úctyhodné číslo. Není tajemstvím, že ve Vídni pracuje hodně cizinců, především Slováků, přitom většinou dělají práci kvalifikačně nenáročnou. Je vidět, že pohodlné sociální systémy vygenerované humanisty všeho druhu i ve Vídni úspěšně odnaučují mnohé lidi pracovat.
Ovšem Vídeň chci na závěr přece jenom pochválit. Je tu sice draho, ale řízek je veliký, jak má být, když si dáte punč nebo svařák, je dobrý, když si koupíte na trhu makový nebo ořechový závin, je v něm náplně docela poctivě, Sachrův dort v cukrárně je také výborný. V takové Budapešti se švindluje o sto šest. Starší dcera byla v stejný den jako já ve Vídni na jakési lékařské konferenci a znajíc, že jsem zatížen na ořechové či makové záviny, koupila mi ořechový. Ten, co měli vpředu vystavěný, vypadal hezky, ale ten, co jí nakonec vnutili a prodali, ořechovou náplň málem neobsahoval. Jenže dohadujte se v Maďarsku! Naštěstí klasické maďarské ořechové a makové záviny zvládám sám.
V Brně 20. listopadu 2016.