Dušan Polanský
Občas jsem kdysi říkal dětem, a v době když jsem ještě učil, také i studentům, že nejtěžší v životě je vědět, kam má člověk směřovat, a mít vytýčený jasný, tedy nerozestřený a v mlze se neztrácející, cíl. Když se v mládí vzděláváme, tam je směr i cíl jasný. Směr je dán studiem na střední či vysoké škole nebo učením se na učilišti a cílem je úspěšné dokončení toho či onoho. Po skončení vzdělání je to již horší. Směr i cíl se na širé planině života stanovuje hůře. Ti, co jim Bůh daroval talent či nadání to mají při stanovování směru i cíle dalšího života snazší než ti, co nic takového nevlastní. Ti, co se narodí v lépe majetkově zajištěných rodinách nebo dokonce v pohádkově bohatých rodinách, si až takovou hlavu ze směrem a cílem v životě nemusí dělat; důvod je zřejmý, ví, že jsou za vodou. Ovšem většina z nás stojí na břehu široké a hluboké řeky zvané život, kterou chceme pokud možno úspěšně zdolat.
Dost podobné je to i se společností, tedy, abychom byli konkrétnější, s tím kterým státem. Politické směřování je víceméně dané tím, k jaké mocnosti se stát přimkne, tedy pokud dotyčný stát sám není velmoc. S cílem je to horší, stačí si přečíst dějiny lidstva, aby si člověk uvědomil, že nikým nestanoveným smutným cílem každé civilizace je nakonec její zánik. Ale mě zde nejde o podobné úvahy, od toho máme placené historiky. Já se chci zmínit o drobnostech, z nichž přemýšlivý občan může být docela rozpačitý, pokud jde o to, zda naše společnost, tedy náš stát, někdy vůbec ví, co přesně chce. Začnu malou epizodou z mého nudného sídlištního života.
Stalo se v pátek odpoledne 6. října letošního roku, tedy v roce 2023, u nás v Bystrci u Obchodního Centra Max. Poté, co jsem si v klidu v přízemí ve vinotéce vypil svoje standardní dvě deci bílého Irsai Oliver, a jsem vzorně čekal u vchodu do místností, které má pronajaté Základní umělecká škola, na staršího vnoučka, který měl právě hudební nauku, tedy to, kde se učí vše kolem not a vůbec z teorie hudby, čemuž já vůbec nerozumím. S mým sluchem by to stejně bylo k ničemu. Měl jsem ho vyzvednout a měli jsme oba rychlou chůzí valit k nám domů, abychom za půl hodiny opět vyrazili - tentokrát městskou hromadnou dopravou směr fotbalový stadion na Srbské - na fotbal, přesněji naa zápas druholigové Zbrojovky s Příbramí.
Do konce hodiny hudební nauky mohlo chybět tak pět či šest minut, když ke zmíněnému vchodu přicupitaly dvě holčičky, mohly mít tak osm nebo devět let, a začaly si na chodníku přede mnou za stálého brebentění poskakovat jakousi mně neznámou dětskou hru. V té chvíli z prostoru za mými zády, kde je parkoviště pro nakupující, vstoupila na chodník blondýna, mohla mít cca čtyřicet až pětačtyřicet. Zaujala mě hlavně proto, že jsem neuměl rozeznat, zda je pravá nebo odbarvená, ale slušelo jí to. Po chvilce si holčičky začaly najednou povídat o autech, což mě tak trochu překvapilo, u kluků bych to bral více. Ta o něco vyšší, mohla být asi o půlrok starší než její kamarádka, povídá: „Já bych chtěla dvě auta, jedno jaké máme doma a druhé takové,“ a ukázala kývnutím hlavy téměř přesně na mě. Mechanicky jsem se otočil, a hned jsem věděl, proč právě chce tohle auto. Bylo to krásně červené, nablýskané, zcela nové coupé Porsche. Přesnou značku nevím, ale jsou to autíčka, za které musíte dát cca 3 miliony, jejich rychlost se blíží k 300 km/hod., a výkon v počtech koní také k podobnému číslu. Pak jsem si domyslel, že asi i blond dáma bude patřit právě k tomuto autu. Ale proč ne.
Ovšem teď mi vůbec nejde o luxusní Porsche a jeho řidičku, ale o úvahu holčičky kolem počtu aut. Opravdu dnes není nic neobvyklého, že jsou v rodině dvě auta, ale často ne vůbec z přebytku kapitálu, ale z čistě praktických důvodů. V pořádku. Jenomže až příliš často to není v pořádku s místem na parkování a dopadem na životní prostředí. Kam se člověk ve městě podívá, tam stojí auta, nemluvě o tom, že hodně aut parkuje v garážích, takže je nevidíme. Když to shrnu: aut máme požehnaně! Ovšem o to méně chápu, když slyším v TV zprávách lamentace kolem prodeje aut, že prodej aut poklesl málem o 3 %. Hotová tragédie! A aby toho nebylo málo, přidá se hned i lamentace, že maloobchodní obrat poklesl oproti stejnému období loňského roku o 1,6 %. A jako na just v tom stejném vysílání zase slyším lamentace kolem ochrany životního prostředí, uhlíkové stopy atd. Jeden aby se z toho zbláznil. Místo abychom se radovali z toho, že prodej aut a rovněž maloobchodní obrat poklesl, my smutníme. Vždyť lidé kupují méně zbytečností, a tím šetří přírodu! A nemluvě o lamentacích lékařů, že spousta lidí trpí nadváhou kvůli nadměrné konzumaci a absenci pohybu. Nebo, že by to také bylo z poklesu životní úrovně? Mají podobné a další lamentace nějakou logiku? Pokud ano, tak na její pochopení určitě nemám dostatečné IQ či to správné vzdělání.
Vždy jsem kroutil hlavou a kroutím i teď nad heslem: Trvalý ekonomický růst. Za socialismu to byl růst životní úrovně pracujících, dnes je vše nenápadně upraveno na udržitelný rozvoj. Kroutím hlavou proto, že ani Babylonskou věž se nepodařilo postavit až do nebe. Nakonec ze Starého Zákona víme, jak to s ní a Babyloňany neslavně dopadlo. Možná i proto kroutím hlavou, že jsem nepochopil, že je správné, když chceme mít ještě více rodin s více auty, větší a větší luxusní vily s velikými pozemky kolem, více bazénů u rodinných domů, v nich více koupelen a splachovacích záchodů, více osobní elektroniky, lítat více a dále na dovolené atd. Přitom všem mrhání, často nesmyslném blahobytu, žijí tisíce a tisíce rodin v podnájmech, počítají každou korunu a až příliš často se jim zdá sen o vlastním bydlení a o lepším žití.
Rovněž nemohu pochopit, že místo abychom chránili přírodu, zveme přes reklamy více a více turistů do zajímavých přírodních lokalit. Asi místní také touží po trvalém ekonomickém růstu a netrápí je, že mají málo zničenou okolní přírodu! A pak opět v TV vidím a slyším, jak lamentují, jakýže to nepořádek po turistech zůstává! Místo abychom více dbali a rozvíjeli duchovní stránky života, daleko více dbáme na jeho materiálně konzumní aspekty a je vehementně podporujeme, viz všudypřítomný svět reklam. Když už jsme u reklam, musí být nutně reklama započitatelná do nákladů na 100 %? Jsou státy, kde tomu tak není.
Po revoluci v roce 1989 se nadávalo, že před tímto rokem zde vládl odporný materialismus, že se nedostávalo duchovna. Teď jednoduchá otázka: žijeme teď více duchovně, nebo konzumně? Podle počtu vydávaných knižních titulů, kdy vychází několikanásobně méně technické a přírodovědné literatury než duchovní, ezoterické apod., jeden by řekl, že duchovně. Jenomže velkokapitalisté stále křičí, že mají málo kvalifikované pracovní síly, aby navýšili produkci. Když tak vytrvale lamentují, tak určitě ví, že svoji produkci na trhu lehce udají. Sice nevím k čemu, když i tak konzumu máme zde více než habaděj, stačí se podívat na obrovské skládky odpadu. Ovšem abych se velkokapitalistů i zastal, proč jsme tedy dopustili, že dnes máme více škol s humanitním a společenským zaměřením než škol technických? Přece když dojde na lámání chleba, všichni víme, že ekonomický růst se negeneruje na úřadech, v humanitních a společenských institucích a organizacích, ale především tam, kde se něco tvoří a vyrábí.
Jednoduše tomuto světu občas nerozumím. Víme vůbec, co vlastně chceme?
Aj aj, zapomněl jsem se zmínit, jak dopadl fotbal. Ani se neptejte! Vyfásli jsme to 0 : 1. První liga v příštím ročníku se pro nás fanoušky Zbrojovky stává pohádkou, třebaže před zahájením ročníku byl směr a cíl v jednom jasný: Návrat do 1. ligy.
V Brně 12. října 2023.