Dušan Polanský
Víceméně z povinnosti jsem se zúčastnil po drahné době menší, určitě nejen pro mne, dost formální, slavnostní akce. Na tyhle akce si nepotrpí snad nikdo, kromě kariéristů, kteří sice také dobře vědí, že tento typ akcí je obvykle k ničemu, ale kariérista si zdůvodní cokoliv. Na takové akci je hodně toho strojeného, cítit, že většina účastníků je tu proto, že jaksi musí. Ale nezavrhávám všechny oficiální akce, především myslím ty, které jsou projevem úcty k obětem jakéhokoliv zla. Kdyby nebyly, časem bychom ztratili úctu k životu a stávali bychom se horšími a horšími, až bychom přestali být křesťany. Vždy platilo, platí a bude platit, že ten, kdo nemá úctu k životu jiného a má rád jenom sebe, své nejbližší a mamon je připraven a ochoten spáchat i to největší zlo. Možná, že jednou svět bude jiný a lidé se budou potkávat jenom neformálně, dobrovolně a z vlastního zájmu či dostání smutné povinnosti nebo projevení úcty někomu, koho si váží. V takovém světě nebude hrozit kolaps morálky. Jenomže to je tak daleko, asi jako vzdálenost z pekla do nebe.
Nejsem společenský typ. Nejednou mám problém zapojit se do povídání u zcela neformálních akcí, natož u formálních, proto se nedivte, že si v společnosti většinou připadám jako suchý knedlík podávaný k řízku. Prostě nejsem chlápek, s nímž si člověk užije zábavy. Dokonce ani určité vtipy nemusím poslouchat, především vulgární a o sexu, a vůbec když už jsem zmínil vtipy, vtip neznám žádný, všechny spolehlivě zapomínám během několika minut. Je pravda, že občas dám v společnosti o sobě vědět nějakou znalostí, úvahou, která není někdy běžná, jenomže to musím mít kolem sebe správné, tedy dle mých hloupých měřítek, auditorium. Většinou se ale i tyhle pokusy nepovedou a vyzní uměle a směšně.
Na zmíněné akci jsem si začal povídat se starším pánem, přesněji jsem si chtěl podívat, ale nezabralo ani mistrovství světa ve fotbale, ani abnormálně suché počasí na Jižní Moravě. Dotyčný rozhovor stále směřoval na nemoci, jenomže tenhle věčný a pro mnohé lidi vděčný námět zase nemusím já. Ne, že bych nějakou tu nemoc neměl, ale smrt je povinována vybrat od každého z nás nějakou tu daň za to, že vůbec nám pozemský život byl dopřán. A bavte se o daních, to je pěkná otrava. Takže jsem se nenápadně od pána odpoutal a připojil jsem se k většímu kroužku, kde jsem znal jednu dámu. Vyprávěla mi o svých problémech v práci. Také nic moc téma. Pak ani nevím jak, začalo se povídat kolem současné módy dvou křestních jmen a příjmení. Padly plusy i mínusy. Mezitím se k našemu kroužku připojila jedna dáma, která působila na první pohled velice sebevědomě. Moje známá si ji všimla také, měl jsem pocit, že trochu s obavou. Otázkou, kterou mi dost chvatně položila: „Určitě vám změny jmen dělají problémy v počítačích?“ chtěla povídání určitě odlehčit. Z mé strany stačilo říct, že ano a ještě něco zabrblat, jenomže do té doby jsem nepronesl ani slovo, a protože hlavně dámy se na mne koukaly dost spatra a možná si říkaly, kdo to vůbec je, tenhle důchodce uprostřed tropického léta v černém saku, tak moje odpověď byla trochu teatrální. V první části byla běžná, tak jak by ji zodpověděl každý informatik, který má zkušenost s personalistikou a vedením uživatelských účtů. „Jistě, problémy v informačních systémech s tím jsou. Především čistě technické z hlediska jednoznačné identifikace uživatele, někdy se např. stává, že personalisté při vkládání do systému dvě příjmení oddělí klasickou mezerou a někdy zase tzv. pevnou, neoddělitelnou, pomlčkou, přesněji spojovníkem, což ale pro počítač jsou dvě různá jména. U cizinců, např. Arabů, někdy ani nevíme, které části jména jsou příjmení, natož které je první a které druhé. Dále se musí v systému držet datumy změn příjmení k různým administrativním úkonům. Také je v poslední době zvykem si dávat dvě křestní jména, často se to novější nepoužívá, je tak trochu intimní, ví o něm jenom několik osob, takže dotyčná nebo dotyčný jej běžně v oficiálním styku neuvádí, jenomže kdesi v registru osob celé jméno obsahuje i dvě křestní jména. Je fakt, že většinou se zmíněné problémy týkají žen, ale stává se to i u mužů. Z hlediska programátorského je ale zcela jedno, zda osoba je muž nebo žena nebo zda tak učiní pět nebo tisíc uživatelů. Kdyby tomu tak nebylo, byl by to zle navržený program. Občas jsou změny u rozvedených žen, které se vrací k původnímu příjmení za svobodna. Obecně je docela náročný programátorský úkol držet v databázích celou historii změn spojených s celým jménem. Když se to povede, pak lze zajistit komfort vyhledávání podle předchozího příjmení, přičemž vám systém zobrazí i příjmení nové. Ne vždy člověk ví, že osoba, kterou hledá, má již jiné příjmení. A opačně, znám nové příjmení, ale zobrazí se mi i původní. Ale to vše musí být ošetřeno legislativně, dotyčná osoba musí dát k tomu souhlas.“ Pak jsem ještě chvíli, na dotaz jiné dámy, vysvětloval na příkladu ve Wordu, jak se vyrobí oddělitelná a neoddělitelná pomlčka, protože v textových editorech není jenom jedna pomlčka.
Tím moje vystoupení mohlo důstojně skončit, dámy by možná konstatovaly, že ještě u mne nenastoupilo přes stařecký věk stádium demence. Jenomže jak jsem již napsal, tohle byla jenom první část mého povídání, ta neteatrální. Jenomže já trouba jsem volně, již ale neinformaticky, teatrálně, pokračoval v úvaze o dvou příjmeních, a tam jsem hezky narazil. Asi tušíte, že právě u sebevědomé dámy, která se k našemu kroužku připojila.
Ale po pořádku, řekl jsem něco takového: „Jsem dost konzervativní člověk, proto možná některým hříčkám kolem příjmení nerozumím. Že se manželé rozhodnou používat příjmení manželky, proč ne, vždyť muž a žena jsou si před zákonem i křesťanským novozákonním Bohem rovni. To, že někteří muži nechtějí na to přistoupit, že by změnu svého příjmení neunesli před tzv. kamarády a okolím, považuji tak trochu za projev slabosti a falešné, levné pýchy těchto mužů. Také rozumím, že si někdo ještě za svobodna změní příjmení, že mu z různých důvodů nesedí. Proč ne, ovšem za podmínky, že se nenechá živit a dotovat těmi, jejichž příjmení nechce dále nosit. Také rozumím návratu ženy k původnímu příjmení po rozvodu zaviněném manželem. Pokud jde o dvě křestní jména, považuji tenhle novodobý zvyk v našich krajích spíš za módní prvek bez větší logiky, ale budiž, jsou to jenom křestní jména. Ovšem čemu nerozumím, jsou dnes tak častá složená příjmení, jedno původní, druhé po partnerovi. Daleko častější je to u žen než mužů, což má svoji přirozenou logiku. Tyhle složeniny jsou pro mne projevem jakési nerozhodnosti a neochoty přijmout jasnou odpovědnost za rodinu, jež ponese jedno příjmení, které je pro mne jakýmsi křesťanským symbolem a současně signálem, který jasně vyjádřuje vůli vykročit s partnerem na společnou životní cestu. Tím dvojice jasně sděluje svému okolí: my – tj. já, můj partner, i naše děti, které již máme nebo toužíme mít – jsme odteď Jedno. Jedno životními osudy, ale i společným příjmením. Že někdo pochází z významné rodiny a chce v příjmení nést i příjmení této rodiny není pro mne žádným argumentem, neberu to jako projev hrdosti na svou rodinu, ale spíš namyšlenosti, manévru jak z minulosti těžit a vůbec nepřipravenosti nést samostatně celé břímě odpovědnosti za budoucnost. Vše je to tak trochu podobné manželům, kde každý si spravuje svoje finance. Jsme sice manželé, ale jenom odsud posud. Jednoduše se taktizuje. A vůbec dnes se taktizuje ve velikém, prudký pokles mladých manželských párů je toho dokladem.“
Všeobecný souhlas v společnosti žen s docela slušným společenským postavením jsem pochopitelně neočekával, to bych byl veliký naivka. Ale poměrně ostrá odpověď již zmíněné dámy – odhadnul bych ji na padesát let –, která se k nám připojila až dodatečně, mě docela překvapila. Spíš na mě vyjela, než rozumně argumentovala, přitom úmyslně nasadila výsměšný tón. „To, že dnes mnozí muži neumí uživit rodinu, žena musí pracovat nejen v zaměstnání, ale i v domácnosti, že když se pak udře, najde si manžílek mladou kočičku a ženu odkopne jako fotbalový míč, a vám vadí dvě příjmení u žen. Proč by se neměla jistit. Každý chce mít to své jisté! Vaše úvaha je směšná! “ Krátce jsem jí odpověděl, že mi dvě příjmení u žen nevadí, tak jak mi nevadí u mužů, koneckonců to zákon dovoluje, tak jaképak vadí. Jenom si myslím, že většinou dvě příjmení nejsou ani tak projevem současné módnosti, jako spíš toho, o čem jsem mluvil. Do dalšího rozhovoru kolem dvou příjmení jsem se již raději nezapojoval, tušil jsem, že oheň se již dostal na střechu. Situaci zachránila jedna nenápadná dáma, která inteligentně a taktně přehodila výhybku na jinou kolej, za což jsem jí byl v duchu vděčný. Hned nato jsem dopil, rozloučil se a vypadl. Odcházel jsem mezi prvními, že mi nikdo ani formálně nenaznačil, že je to trochu škoda, je asi jasné. Možná to ale nebylo tím, že byli rádi, že se mne zbavili, ale spíš proto, že by již rádi vypadli také. Venku jsem si pro sebe nahlas řekl, že jsem blbec, že jsem v téměř neznámé společnosti zcela zbytečně prezentoval svůj názor. Tak trochu to bylo i tím, že u vína a občerstvení člověk jaksi automaticky počítá s uvolněnější atmosférou. Ať si má každý příjmení kolik chce a ať si žije, jak chce!
Za tři dny při cestě z práce do vinotéky na Leitnerově jsem se zadíval na Pekařské do výlohy obchodu s dětskými botičkami a v mysli jsem žasnul nad cenami. Ani se nedivím, že rodiče tyhle ceny tak často proklínají, holt zde trh nefunguje podle jejich představ, tak jako nefunguje všude tam, kde jde o předměty a služby nezbytně nutné k životu. Jenomže i to zdánlivé nefungování je tržní fungování, protože výrobci i obchodníci dobře vědí, že jde o věc nezbytnou k životu, a proto si mohou dovolit ceny napálit. Najednou a zcela neočekávaně mě pozdravil ženský hlas. Překvapeně jsem se otočil a najednou jsem hleděl do tváře lehce a příjemně se usmívající ženy, dokonce asi půl vteřiny jsem si myslel, že mě bude přesvědčovat, abych si něko koupil nebo se přidal k nějaké sektě. Po další půl vteřině a urputném přemýšlení jsem si vzpomněl na dámu z výše zmíněné akce, která tak šikovně přehodila výhybku konfliktního rozhovoru. Okamžitě jsem se příjemně a neformálně pousmál a pozdravil. Opravdu zcela neformálně, což v poslední době, dva tři roky zpět, u žen neprovozuji; raději se upřímně usměju na bezdomovce, jelikož mám pocit, že u nich si rozumněji namáhám svaly v obličeji. Hned jsem jí dvakrát poděkoval, že mě zachránila v prekérní situaci. „Abyste mi rozuměl, s názorem, který jste tam prezentoval, souhlasím. Sama mám syna, který se nedávno oženil, a jsem moc ráda, že nežije s partnerkou jenom tak, volně. Čekají miminko, již se těším na nákupy,“ přitom ukázala na výlohu. Trochu jsem se zašklebil, ale nic jsem neříkal. Je přirozené, že každá rodina si před narozením miminka přeje, aby dítě bylo zdravé, ceny jsou zatím sekundární. Ty přijdou na řadu až po narození miminka, tedy hlavně u těch, co mají hluboko do kapsy. Pak ještě pokračovala k trapasu. „Z těch, co znám, tam byly tři dámy, které mají dvě příjmení. V naší skupině byla z nich ale jenom jedna, ale ta se vůbec do povídání nezapojila, spíš se zájmem poslouchala. Kolegyně, která možná trochu nepřiměřeně zareagovala na vaše povídání, má dceru, která prý měla konflikt se svým přítelem před sňatkem. Sňatku se nebránil, jenom nechtěl, aby jeho manželka v budoucnu nosila i dívčí jméno. Skončilo to prý kvůli tomu rozchodem.“ „Možná to byl jenom zástupný důvod, kdyby netrvala na dlouhém příjmení, našlo by se něco jiného,“ poznamenal jsem. „Já si to myslím také, ale to je opravdu jenom dohad, ale raději toho nechme, abychom někomu nechtěně neublížili. Vůbec to byl hloupý nápad, bavit se o těchhle osobních věcech,“ řekla posmutněle. Souhlasil jsem.
Pak opět přehodila inteligentně výhybku našeho rozhovoru. Zeptala se mě, zda již mám vnoučata. Ano, a začal jsem jí vyprávět o dětských botičkách, bylo toho docela dost. U mého povídání přímo rozkvetla, najednou jsem si uvědomil, že není tak všední, jak se mi zdála na té akci. Ženy umí radost ze života prožívat opravdověji a upřímněji než my muži. A jistě rozkvete ještě více, když přijde do jejich rodiny na svět první brouček. Poté, co jsme se rozloučili, mě napadlo, že vlastně i její otázka ohledně vnoučat, se nemusela trefit do černého, botičky mě mohly zaujmout čistě cenami, a pak by tu zase byla malá patálie. Není nadto povídat si v společnosti o počasí, fotbale, politice, jídle, nízkých platech a podobných necitlivých tématech.
V Brně 7. července 2014.