I Vojtíšek vidí věci po svém
Dušan Polanský
Každý člověk je jedinečný, ne jinak je to s naším Vojtíškem. Na obrázku je ze září 2014, to mu bylo 19 měsíců. Vyzbrojen je křídou pro malování na chodnících, na hlavě má čepici, kterou bych osobně nenosil, jelikož guma by mě táhla, což nesnáším, chci mít vše na sobě volné. Vojtíšek naopak přesně tuhle čepici má rád. Vlasy na obrázku má již dost dlouhé, padají mu do očí, ne snad proto, že rodiče si neudělali čas, aby mu je ostřihali, ale jenom proto, že všechny pokusy o ostříhání skončily zcela neúspěšně. Vojtíšek se pokaždé bránil, vztekal, plakal. Ostřihat se jej podařilo až o měsíc později, v půli října, poprvé od narození, v dvaceti měsících. Bylo z toho málem divadelní představení, všichni přítomní jej bavili, aby odlákali jeho pozornost od stříhání vlasů, ještě že jsem u toho nemusel být. Bylo by mi ho trochu líto, třebaže stříhání vlasů určitě není bolestivým úkonem.
Obecně dost nerad vidím, když se děti příliš befelují a hodnotí, proto to nepřeji ani Vojtíškovi. Říkám si, že když je dítě od přírody a genů rodičů hodné, tak bude hodné i v životě. No a naopak. Tím nechci popřít vliv výchovy, či už dobré, tj. křesťanské, nebo zlé, tj. v našich podmínkách nekřesťanské, spíš si ale říkám, že nakonec beztak rozhodnou geny. Možná i proto jsem dodnes moc nepochopil humanistické neefektivní metody eliminace genetického zla na základních a částečně i středních školách. Ale nejen tam. Z Vojtíškových povahových genů ale obavu nemám, jistě jsou v pořádku.
Stříhání vlasů je prkotina proti restu s čůráním a kakáním. Vojťas dodnes tyhle důležité úkony spokojeně a v naprosté pohodě absolvuje do plen a neozve se. Sigmund Freud by měl z něho radost, řekl by, že hošík v souladu s jeho teorii si užívá análního stadia. Tohle stadium zahrnuje druhý až třetí rok života dítěte, takže vše je OK. Holt také to ale svědčí o (ne)výhodách moderních savých plínek na jedno použití. Dokud byly látkové, na více použití, průměrná doba nošení plen byla podstatně kratší. Pročůraná nebo pokaděná látková plena totiž obvykle většině dětí vadila. Proto se také Sigmundovi Freudovi hůře prokazovala platnosti teorie análního stadia. Je ovšem pozoruhodné, že občas to spolu s Vojtíškem ze strany jeho maminky schytám za jeho zálibu v kakání do plen i já. „Tati, ty necítíš, jak strašně smrdí?!“ Popravdě většinou necítím, důvod bude asi v tom, že mívám dost často silné rýmy a abych jakž takž mohl dýchat, spotřebuji při každé rýmě minimálně 4 lahvičky Sanorinu, takže můj nos dostává trvale zabrat.
Vojtíšek nemá rád koně. Jeho sestřička, malá Jindra, je na tom přesně naopak, koně má ráda. Asi tuším, proč Vojtíšek koně nemusí a stačí, aby nějakého uviděl i z větší vzdálenosti a již se chystá plakat. Když mu bylo půl roku, byli jsme na procházce na koňském závodišti Panská Lícha, je to mezi Líšni a Soběšicemi. Nosil jsem ho v rukou kolem ohrady s koňmi s tím, že jej koníci zaujmou. Najednou, ani nevím proč, se koně splašili – je známo, že koně reagují na věci, které my lidé často vůbec nevnímáme – a několik z nich se dalo do divokého cvalu, jiné se zase postavili na zadní a zuřivě ržáli. Vojtíška to pěkně vyděsilo, dal se křiku a pláče, a tak nezbylo nic jiného, než okamžitě mazat ze závodiště pryč. Důsledky ale bohužel zůstaly dodnes.
Vojtíšek má rád letadla. Jakmile slyší zvuk letadla nebo mu jej ukážeme na nebi, tak je nadšen. Stejně jako když si jej táta vezme na kolena a spolu hrají letadlovou bitvu na PC. Zdá se, že je po tátovi technický typ. Kupříkladu na parkovišti plném aut zcela neomylně a bezpečně pozná auto rodičů. Auta a letadla po mně určitě nemá. Auto neřídím a v letícím letadle jsem ještě v životě neseděl a pokud vím, v programu rozvoje své osobnosti to v tomto životě nemám.
Vojtíšek má docela zajímavý styl konzumace jídla. Snaží se narvat si do pusy maximálně možné sousto, přesně jako had. Asi to bude tím, že si říká, že pokud dávají, má člověk brát. Koneckonců pro život to není až tak nesprávný postoj k jídlu. Jako voják z povolání jsem se za 23 let vojenské služby přesvědčil, že ono drsné heslo vojáků základní služby „Kdo zaváhá, nežere!“ má v sobě životní logiku a kus moudrosti. Také uznejte, že Vojtíšek má bříško hezké, pěkně kulaté, jako pan starosta z romantické vesničky nebo kouzelného malého městečka z minulých časů. A ještě něco, jakmile mu kdokoliv sáhne na jídlo, tak zuří a jídlo lžicí rozmetá.
Takhle bych o Vojtíškovi, ale i jeho setřičce mohl psát dlouho. Takhle dlouho by mohl psát či vyprávět o malých dětech kolem každý rodič, starý rodič, strejda, každá teta nebo kdokoliv, kdo má k dětem blízký a upřímný vztah. Přitom každý z nich by měl oprávněný pocit, že to jejich děťátko je zcela jedinečné, nejroztomilejší. Mnozí z nich by si dokonce mysleli, že to vypadá v blízké budoucnosti na génia. S posledním tvrzením bych byl dost opatrný, jelikož jeden génius připadá s bídou na 1 milion lidiček, tedy když se daří. Bohu bychom měli být vděční, když dítě je zdravé a hodné. S chytrostí jsou také nejednou problémy, jelikož lidé svoji chytrost až příliš často uplatní na provozování lumpáren. Proto se s oblibou ptám, na cože je dotyčný chytrý, když už někdo o někom říká, že je chytrý. Raději mám moudré, a tím i dobré lidi, jenomže těch je také jako šafránu. Proto my křesťané jsme přesvědčeni, že potkat moudrost a dobro v jednom je jako potkat Světlo boží. Kéž se nám to všem v životě alespoň jednou povede.
V Brně Léta Páně 22. října 2014.