Vojtíšek
Dušan Polanský
V noci 6. února, ve 3 hod. 20 minut Léta Páně 2013, se narodil Vojta, bráška malé Jindry. Vypadá to, že vnuk bude věrnou kopií táty, tedy minimálně podle vzhledu, fyzické dispozice, povahy a hlavně uhrančivých hnědých očí. Ten je urostlý, pracovitý, rozhodný, šikovný, a přitom v dostatečné míře slušný k lidem, s nimiž se má člověk šanci rozumně domluvit. Ovšem pokud bude ještě navíc po mámě cílevědomý a bude jasně uvažovat tam, kde většina z nás má tendenci filozofovat a nerozhodně se plížit v jakýchsi únikových zákoutích, tak to asi nebude mít v životě lehké. Ale žití takového života v plném zdraví a tvořivém napětí mu přeji z celého srdce, protože žití nekomplikovaného života vyjde na stejno, jako je neustále vyhledávání vzrušení a vášně z nudy a neschopnosti najít jakýs takýs smysl života.
Vojta, na rozdíl od malé Jindry, se až moc rád nosí. Na pevné, nepohybující se podložce ne a ne usnout, bouřil se, vzpínal a i trochu křičel, neboť by již spinkal. Tak jsem jej vzal do náruče a kolíbaje jej usnul nato tata. Přestat s kolíbáním si nemohu dovolit, to by fiškus za chvíli poznal, a hned by začal s protahováním tělíčka, výrobou grimas, zíváním a otvíráním velikých tmavých očiček po tátovi, a skončilo by to křikem a zrudnutím tváře. Ale kolíbání mi nevadí, proč by také mělo, vždyť koukání se na spokojeně a klidně spící dítě je pro každého vnímavého člověka nejlepší duševní relaxací. V klidu si můžete prohlédnout každý detail tvářičky, každé chmýřičko, vnímat každý nádech a výdech mrňavého tělíčka. Jediné nebezpečí je, aby člověk z pocitu božského poklidu neusnul a nepovolil ručičku pod hlavičkou, na to raději ani nepomyslet. Nejkrásnější na chování dítěte je, že si z čisté lásky jeden druhému dáváte nejen teplo těla, ale spolu sdílíte i duši a ducha. Vše oba z lásky dáváte, vše oba s láskou přijímáte. A vlastně o tom by celý život měl být, jinak stojí za kulové a ani peníze, majetek a úspěch mu reputaci nevyspraví.
Potomci dědí duševní, povahové a fyzické vlastnosti hlavně od rodičů, ale něco i od jejich předků. To, co bych si nepřál, aby zdědil po mně, jsem již napsal malé Jindře v střípku před operací prostaty, takže se jenom zrepetuji: vysoký tlak a šíleně široké spektrum duchovních zájmů. Život je krátký a pokud člověk chce něčeho výrazného dosáhnout, měl by se umět soustředit na jeden určitý, pokud možno jasně definovaný cíl. Kdyby byl pohybově a manuálně nešikovný jako já, to by se jenom těžko naučil tančit, řídit auto a co já vím co ještě, ale to mu snad nehrozí, vždyť je po tátovi. Něco mi říká, že škrabák jako já asi také nebude, ale k čemu jsou člověku zbytečné dovednosti, když život je jenom praktický? Nemluvě o tom, že chtít pro sebe vše, je projev nevychovanosti a chamtivosti, ale Vojta nevychovaný a chamtivý nemá být po kom, jedině, že by se udála nějaká nepředvídatelná divoká mutace genů.
Co bych mu přál zdědit po mně – tedy mimo majetek, tam to není žádná sláva? Je to podobné jako u malé Jindry. Ať miluje děti, má rád hory, práci na zahradě a dobré bílé víno; červené se k nám jaksi nehodí, to ať si pijí jiné rody. Přeji mu, aby rád vařil a jedl jednoduchá jídla bez zbytečných koření a různých pseudopříchutí. Ať umí vychutnávat krásu a pestrost přírody. Kde ovšem na výběr moc nemá a co má šanci zdědit jen po mně, je zalíbení ve fotbalu, nejen coby divák, ale i aktivně jako hráč. Tam by asi s tátovou fyzičkou a urostlostí nevystačil, fotbal chce i techniku, a tu jsem měl vždy slušnou. Popravdě na výběr jsem neměl, když jsem byl na tom s fyzičkou všelijak, musel jsem to dohánět technikou. Rovněž věřím, že jako já bude mít rád prosté, slušné lidi a bude pohrdat zbohatlíky, nafoukanci a rádoby intelektuály. Pokud by jej někdy zajímala politika, ať velice rychle pozná a vycítí, kdo je lump a kdo slušný člověk, a hlavně aby nedal na hezké řeči, neboť po nich nejednou přichází zrada. To si myslím, že v genech určitě mám, takže věřím, že něco z toho jako štafetový kolík předá i svým potomkům. V tom mu pomáhejme my všichni kolem něj a pomáhej mu i Bůh.
V Brně Léta Páně 19. března 2013.