Vše se mění, ale ...
Dušan Polanský
Mnozí z nás si po přečtení části nadpisu před čárkou, vzpomenou na výrok jednoho z prvních filozofů Hérakleitose z Efesu: Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky! Pod řekou si nejčastěji představujeme plynutí života každého z nás. Výrok ale vystihuje i hlubokou a univerzální pravdu o změnách v našem Všehomíru od jeho vzniku, tedy pokud vůbec vzniknul a není tu věčně. Asi nejznámějšími příklady velikých a trvale probíhajících změn, v nichž délka jednoho lidského života se může jevit zcela nicotná, jsou historie fyzikálního vesmíru, vývoj a změny živočišných druhů podle evoluční teorie, geologická historie Země a dějiny lidstva od objevení se společného předka dnes žijícího člověka.
Změny trvají časově různě. Stáří Země je přibližně 4,54 miliardy let plus, mínus nějaká desítka milionů let. Společný předek lidí a opic se měl podle antropologů přehánět po zemi či lozit po stromech asi před 12 až 13 miliony let. Od té doby by pak měla i začít evoluce rodu Homo a asi před 300 až 200 tisíci lety se měl na Zemi objevit druh Homo Sapiens, tedy vlastně my.
Jenomže na zachycení některých dějinných změn bohatě stačí fragment lidského života. Příkladem může být postupná změna hranic bývalého Československa v letech 1938 až 1945, viz tři obrázky (archiv autor). Popisovat historické události, které se v tomto krátké časovém úseku udály a byly příčinou změny hranic ČSR, by pro většinu čtenářů bylo asi zbytečné.
Na rubové straně pohlednice je příležitostné razítko ze dne 30. VI. 1938.
Na rubové straně je příležitostné razítko ze dne 4. XII. 1938.
Přední strana poštovní obálky prošlé poštou 22. VI. 1946.
Ovšem nás lidi nejen dnes, ale jistě tomu tak bylo i v minulosti, o něco více než zmíněné časově dlouhé změny těší či trápí změny v našich zcela konkrétních životech. Vzpomínáme na mládí, školy, spolužáky, dočasné či trvalé lásky a následné rozchody či postupné zrození pevného svazku, na svá zaměstnání, na své nemoci, na naše společenské či jiné aktivity, životní trable či jenom obyčejné prohry, někdy bohužel i na tragédie, na úspěchy, pocity štěstí z neopakovatelných životních situací apod. Ti, co máme vlastní rodiny, na narození dětí, na to, jak vyrůstaly, jak začaly žít svůj život a my se postupně více a více stávali jenom diváky pozorující jejich úspěchy, přešlapy, radosti, smutky. Díváme se zpět a vidíme, že mnozí z těch, jež jsme poznali v dobrém či zlém již nejsou, přesně tak, jako jednou nebudeme i my. Vnímáme, či už chceme nebo nechceme, že vše kolem nás se mění. Tento pocit v nás umocňuje i relativizace hodnot, asi nejviditelněji lze to pozorovat na materiálních hodnotách. Dnes hezké osobní auto je docela běžné, za mého mládí si ho mohli dovolit jenom ti majetnější a za první republiky vyloženě boháči. Ovšem i mnohé z tradičně vyznávaných duchovních hodnot ztrácejí jasné obrysy. Zákony mají nejednou tak rafinovanou podobu, že je stále složitější rozeznat dobro od zla, slušnost od darebáctví, skromnost od chamtivosti, pokoru od hulvátství. Dokonce i na obranu před zlem můžete pěkně doplatit, vy to odnesete a darebák se vám bude chechtat, někdy stačí, aby darebák měl na zaplacení dobrého advokáta.
Mění se i význam slov. Vezměme si jako příklad slovo přítel, potažmo přítelkyně. Ještě za mého mládí význam slova přítel byl jasný, nakonec, kdo z nás dřív narozených, by neznal nádherný text písničky Přátelství, kterou zpívá Petr Rezek. Dnes tahle slova byla lidmi, kteří neví, co je pocit odpovědnosti k partnerovi, sprostě ukradena a nahrazují slova milenec a milenka. Prý milenec a milenka zní hrubě, mají pouze sexuální obsah, kdežto přítel, přítelkyně zachycují i duchovní rozměr vztahu. Budiž, ale pak pro změnu rafinovaně maskují sexuální obsah volného vztahu bez jakékoliv právní odpovědnosti nejen k druhému partnerovi, ale i případně dětem, pokud z takového svazku přijdou na svět.
Zdá se, že vše je v pohybu, vše podléhá změně. Ale opravdu je tomu tak? Uvedu známý příklad fyzikální teorie známé jako speciální teorie relativity. Podle názvu by se mohlo zdát, že vše je za určitých předpokladů relativní. Ne, není to zcela pravda. Zmíněná teorie předpokládá konstantní rychlost světla, tedy rychlost světla fixuje. Bez tohoto důležitého předpokladu by nebylo zmíněné teorie. Ovšem tím, že rychlost světla fixuje bez ohledu na rychlost pohybu zdroje světla, automaticky dává volnost dvěma proměnným: času a délce. A opravdu se tak děje: čas se v letící raketě zpomaluje a délka se zkracuje, učeně se tomu říká dilatace času a kontrakce délky.
Ale vraťme se raději z rakety na zem, do všedního života. Většina z nás hledá ve světě změn a relativnosti hodnoty, které nepodléhají změnám, často v této souvislosti mluvíme o tradičních hodnotách. Vezměme si kupříkladu známé zlaté pravidlo vzájemných dobrých vztahů mezi lidmi: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi.“ (Bible, Lk 6,31, srov. Mt 7,12). Zlaté pravidlo má několik obsahově velice podobných formulací, kupříkladu velice známá je formulace od Konfucia: „Nedělej druhým, co nechceš, aby dělali tobě.“ Dokonce i poslední prorok islámu Mohamed vyslovil podobné pravidlo ve věci víry: „Nikdo z vás nemá víru, dokud nebude přát bližnímu svému to, co přeje sám sobě“. Ovšem nestačí mít tradiční hodnotu napsanou kdesi na papíře, ne nadarmo se říká, že papír snese toho hodně. Kritériem ctění a dodržování kterékoliv tradiční hodnoty je vždy životní praxe. Ne náhodou Ježíš nekompromisně připomíná, že ten, kdo ctí zlaté pravidlo a podle něj i žije je pravým křesťanem, protože tohle pravidlo v koncentrované podobě vyjadřuje celé jeho učení. Opačný příklad. Není žádným tajemstvím, že islám celosvětově expanduje cestou vysoké porodnosti, že v mnohých islámských zemích jsou křesťané pronásledováni. Takže je hezké, že Mohamed vyslovil výše zmíněnou moudrost, ale jaksi jeho dnešní následovatelé dělají přesný opak toho, co ona moudrost požaduje.
Za tradiční hodnotu je považována i klasická rodina, tedy společné spolužití manželů a jejich dětí. Rodina nás vychovává k vzájemnému respektování se, toleranci, vzájemné pomoci, soudržnosti a potlačování egoismu. Problém je, že když děti v takové rodině nevyrůstají, nemají příklad, a jak je známo, příklady táhnou, bohužel i ty nesprávné. V této souvislosti si neodpustím malou poznámku k rodinám, kde tatínek s maminkou dnes žijí ve volném vztahu. Žádná tragédie to jistě není a nelze z toho ani vyvodit, že pokud mají takoví partneři spolu děti, že o děti nebude dobře postaráno a že výchova dětí nebude řádná. Něco takového tvrdit, by bylo čistou demagogií. Jenomže dnes je často za volnými vztahy kromě neochoty vzít na sebe odpovědnost i ekonomická kalkulace. Maminka se nejednou oficiálně prezentuje jako samoživitelka, ačkoliv žije s „přítelem“. Není žádným tajemstvím, že tenhle model je často výhodný kvůli sociálním dávkám. Má to jedinou nevýhodu, učíme se v osobním životě kalkulovat více než je zdrávo. Rovněž zapomínáme, že pro lidský život platí nemilosrdné pravidlo, že čím více výhod získám já, tím více někdo na to doplatí. Není až tak neobvyklé, že jsou to děti.
Pokud se bavíme o atributech klasické rodiny, není od věci zmínit, že v současnosti i mnozí úspěšní a bohatí „křesťané“ pošilhávají po islámském modelu, kde muž může mít tolik žen, kolik uživí. Nakonec i Mohamed jich měl několik. Ježíš šel na to zcela jinak, ženy na tu dobu nevídaným rozsahem a způsobem emancipoval. Za zmíněným pošilháváním opět stojí osobní kalkulace, urvat pro sebe za každou cenu toho co nejvíce.
Za další takovou tradiční hodnotu je považována výchova v duchu křesťanských hodnot. Nechci zde unavovat litaniemi o tom, co to vlastně znamená, jenom v zkratce uvedu, že je to především výchova ke slušnosti, poctivosti, ohleduplnosti, odpovědnosti, pracovitosti a úctě k zákonům. Taková výchova nemá nic společné s chozením do kostela, dobrým křesťanem lze být i bez chození do kostela a modlení se před spaním Otčenáše. Dnes je vehementně posazován model sekularizované společnosti, kde víra je čistě osobní záležitostí každého z nás. Budiž. Je ale pak výchova založena na předpokladu existence sekularizované společnosti, ačkoliv taková společnost reálně zde není, tradiční hodnotou? Určitě nejeden čtenář teď namítne, že k výše zmíněným vlastnostem člověka lze vychovávat i bez předpokladu úcty ke křesťanství. Jistě, ale funguje to? Uvedu malý příklad. Mnoho občanů nesouhlasí s rozsahem a velikostí nedávných církevních restitucí. Je ale zajímavé, že často tyhle stejné občany již tak netrápí kupříkladu tunely bank v 90. letech, kdy celková vytunelovaná částka vysoce přesáhla velikost církevních restitucí. Je ale zajímavé, že když někdo hledá spolehlivý a kvalitní domov s pečovatelskou péči pro starší nebo postiženou osobu, nejednou se prioritně zajímá o domovy, které jsou provozovány péčí některé křesťanské církve. Důvody, proč tomu tak je, snad není potřeba uvádět. A opět jsme skončili u kalkulace: dát církvím toho co nejméně, ale chtít od nich toho hodně. Tohle je jenom malá ukázka chování některých propagátorů sekularizované společnosti. Sekularizovaná společnost mi připomíná jídlo bez chuti. V ní jsou ale Bozi dva: peníze a romantická láska.
Snad ještě příklad na „šikovnou“ relativizaci tradičních hodnot tentokráte z politiky. Kde kdo má hubu plnou demokracie, ovšem jenom do té doby, pokud volby dopadnou podle jeho představ. Když tak nedopadnou, je najednou po demokratovi, nectí výsledky voleb a volá po vládě ulice, demonstracích, peticích a jiných akcích nesouhlasu, přičemž se ohání občanskými svobodami. Podobně je to i s obecným referendem, lid v ulicích se nám hodí pouze k převzetí moci, ale pak již ne. To by zde vypadalo, kdyby tihle pouliční hlupáci rozhodovali v obecném referendu o důležitých otázkách života společnosti! Od toho jsme tu přece my vyvolení! Opět jenom sprostá kalkulace, tentokráte politická. Když už jsem zmínil o kousek výše módní občanské svobody, je zajímavé, že o povinnostech se mluví spíše okrajově. Nakonec, kdo by neznal tak často uváděné pravidlo: Co není legislativně zakázáno, je povoleno! Lze s tímto jednoduchým pravidlem v životě jednotlivce či společnosti vystačit? Osobně jsem přesvědčen, že ne, a proto tohle pravidlo nepovažuji za tradiční hodnotu, spíš za legislativní pomůcku při právních sporech.
Mnozí věří, že vše se mění a je v pohybu už jenom proto, že jim to pragmaticky vyhovuje. Přesněji vyhovuje jim kalkulovat a ohýbat tradiční hodnoty tak, jak se jim to pro konkrétní situaci hodí. Intelektuální vrstvy nám zase pro změnu vnucují své vidění světa, což obvykle jsou úplné nesmyly nerespektující historickou zkušenost a přírodní zákony. Důsledkem toho, kromě jiného, je, že v společnosti je oslabována odhodlanost prosadit se proti svým nepřátelům. Přece nepřítel je také relativní pojem, kupříkladu v 2. světové válce bylo Německo naším nepřítelem a SSSR spojencem. Teď je pro změnu nepřítelem Rusko (stát vzniklý na půdě SSSR) a spojencem Německo. Dalším příkladem je uznání nezávislosti islámského státu Kosova na evropské půdě v roce 2008 naší vládou a její tichý souhlas s vyháněním pravoslavných křesťanů z území Kosova. Také změna, tentokráte politická, navíc bez vědomí a souhlasu většiny občanů.
Po všem tom, co jsme zde nastínili, se zcela přirozeně nabízí jedna zcela zásadní otázka: Může obstát a být úspěšná civilizace, které se snaží vše relativizovat, neuznává nic za stálé, neměnné, pevné? Je možné postavit staticky stabilní dům, aniž by měl pevné základy? Osobně jsem přesvědčen, ač nejsem statikem, že ne.
V Brně 21. března 2018.